Vypravil jsem se s Elrondem z Kralup v horký a dusný srpnový den. Takovej ten den kdy už od rána víte že přijdou bouřky. V tento první den jsme museli ujet 40 km. Což bylo na začátek dost, ale trasa vedoucí kolem Kladna, Žehrovic a Lán nenabízela bližší místo na táboření než v údolí Klíčavy, kde byly louky. Elronda jsem pravidelně potíral namočenou houbou, vždy když jsme se dostali k vodě. Já vedro snášel hůř, byl jsem z něho vyřízenej. Po cestě jsem si u Vietnamců v Kolči a ve Cvrčovicích koupil krabici džusu a celou ji vypil. Lépe bylo až když jsme se přiblížili ke Kladnu. Město je obklopeno lesy a až k Žehrovicům jsme šli v jejich stínu.

U Žehrovic jsme se vykoupali v rybníku Záplavy. Ulevilo se nám, ale nebe už se stejně začalo zatahovat. Za hodinu nás chytla bouřka. Po prvním silném náporu pršelo ještě dvě hodiny. Lesem kolem Lán jsme se po tvrdých asfaltkách dostali až do údolí Klíčavy. Na jejím přítoku, Leontýnském potoce, byly louky. Na jedné z nich jsem vybral místo na spaní. Za moc nestálo, ale lepší nebylo. Všude jinde byly posedy. Po okraji louky vedla cesta, která naštěstí nebyla pojížděná auty, ale jen cyklisty. Trávy tu bylo dost.

Do údolí Leontýnského potoka přišlo vlhké mlžné ráno. Sbalili jsme se a vyrazil dál. Museli jsme projet Křivoklátskými lesy až k Rakovnickému potoku. Narazili jsme na cesty vysypané neválcovaným štěrkem kde chůze byla Elrondovi viditelně nepříjemná. Rakovnický potok jsme přešli u osady Papírna.

Po výstupu z údolí jsme dojeli do vsi Pavlíkov. Slunce už začlo pálit, ale nebylo dusno jako včera. Dnes asi bouřky nepřijdou. Vesnice Pavlíkov se chlubí tím že je městys. Bohužel v celém městysu je jen jedna malinká jednota, kde na mě po dvanácté hodině čekaly poslední 4 rohlíky. Hlavně že maj městys.

Za Pavlíkovem se nám otevírala otevřená krajina s velkolány. Naštěstí už byla většina plodin posekána a mohli jsme jet přímo směrem na hrad Krakovec. Ten se nalézá v mělkém zalesněném údolí do něhož jsme sešli.

Nikdy jsem ještě na Krakovci nebyl. Je to hrad připomínající spíše zámek. Postavený na nevysokém ostrohu nad soutokem potoků a obklopen malou vesničkou. V předhradí byla otevřená hospoda a krásně se z ní linula vůně svíčkové. Jenže já jsem měl ještě plné břicho toho co jsem snědl v Pavlíkově a neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. S hospodou jsem vůbec nepočítal.

Za Krakovcem nás čekala jízda údolím Šípského potoka, který nás měl dovést k Javornici. V údolí byl stín a chládek, bylo to tam plné kopřiv a podobného špenátu, kterým se vinula blátivá turistická stezka. K Javornici jsme dospěli u Machova mlýna.

Na říčce Javornici jsem byl jen jednou a to v roce 2005. Tenkrát jsem prošel celý její tok až k Berounce. Je to pěkné zaříznuté údolí s táhlýma loukama a četnými brody. My jsme se s Elrondem od Machova mlýna vydali proti jejímu proudu směr Kožlany. Turistická značka vedoucí údolím Javornice tento úsek obchází až k Uhrovu mlejnu po kopci. V tomto úseku, kde nevede značka jsme si našli pěkné místo na spaní, které na okraji louky tvořilo několik solitérních smrků. Bylo zde staré ohniště a protože vedle u stromu byly zasazeny dva kříže, tak jsem mu začal říkat "U dvou křížů". Uklidil jsem bordel po nějakých taky-tábornících a udělal oheň.

Elronda jsem hned po příjezdu odsedlal a nechal žrát "na volno" na louce vedle tábořiště. Bylo na něj dobře vidět. Říkal jsem si jakej je to věrnej oř. Hezky se držel v blízkosti a hledal tu nejchutnější trávu. Jenže po dvou hodinách si naplnil žaludek a pomalým krokem se vydal tam odkud jsme přijeli. Že prej když už je nažranej může jít klidně domu. Přivázal ho jsem na kolík a když viděl, že má po vandrování tak si vyhodil zadní kopyto a začal odpočívat. Jo věrnej oř.

Camp U dvou křížů bylo pěkné místo. Spalo se tu dobře a ráno bylo krásné. Pokračovali jsme proti proudu říčky Javornice. Údolí se postupně stávalo mělčí. Na pohyb koňmo bylo velice příjemné neboť tu byly dlouhé louky a cesty bez kamení. Nakonec jsme dojeli do Kožlan, ležící už mimo údolí Javornice. Podlouhlá vesnice s dobře zásobenou jednotou.

Za Kožlany jsme se stočili k jihu a zamířili ke Kralovickému potoku. K jeho dosažení jsme museli jet asi hodinu po rovných lánech do kterých pražilo slunce. Tak jsme dosáhli Kralovického potoka. Tok Kralovičáku jsme sledovali až ke Střele. V místech kde se potok začal zařezávat do hlubšího údolí a louky skončily jsme narazili na bezcestí. To jsme nečekal. Vždy údolím prochází nějaká traktorka. Tady na konci louky začínal les prorostlý hustým křovím. Nakonec jsme se tam proklikatili po křivolaké stezce vyjeté od čtyřkolek.

Dolní tok Kralovičáku býval lokalitou těžby vitriolové břidlice. Ta se zde kutala pro získávání kyseliny sírové. V údolí je řada břidlicových hald zarostlých řídkým lesem. Dříve to byla krásná místa pro táboření trampů. Dnes tu jsou pozůstatky ohnišť a haldy jsou rozježděné motorkama. Tím byly už relativně dobře zarostlé haldy zjizveny spoustou erozních rýh a moc pěkné to tu není. Za zmínku stojí přírodní útvar Čertova hráz. Je to do údolí potoka vystupující kamenný výběžek o výšce několika metrů. Je z tvrdší horniny, takže ji potok nemohl odplavit.

Od vyústění Kralovičáku jsme se vydali proti proudu Střely. Vedla nás zelená značka. Po ní jsme jeli až do Dolního Hradiště. Cesta nad řekou byla kamenitá a vedro docela nepříjemné. Za Horním Hradištěm, ale zelená odbočuje mimo údolí a ke Střele se vrací až u Nebřezin. Pokud ale chcete vidět údolí dolní Střely tak ze vsi zase zamiřte k řece a za silničním mostem postupuje dál údolím. Několik brodění za to stojí. Údolí je tu krásně zařízlé, řeka se vine mezi loukama a skalnatými stráněma. Elrondovi se tu velice dobře klusalo a mohli jsme si užít jednu z nejhezčích částí naší cesty.

Takto jsme dojeli údolím Střely až k chatové osadě Doubrava, kde přes údolí přechází modrá značka. Zde lučinatá část údolí končí a následuje sevřenější část do Nebřezin. Po levém břehu vede stará stezka, která je místy zasekaná ve skále. Pro množství popadaných stromů to tam ale není pro koně vhodné. Proto jsme tuto část údolí obešli vrchem.Do údolí sjíždíme až těsně pod Nebřezinama.

Je zde louka na které jsou pořádány tábory. Přebrodíme na levý břeh kde je zázemí. Tábor už je uklizenej, ale v malé strži je zdroj vody, který je svedený do trubky. Byl bych tu i přespal, jenže tu není moc trávy. Vezmu tedy vodu do měchů a brodíme na louku na druhém břehu. Dojdeme až na její vzdálený konec po proudu. Je tu pěkná tráva a vhodné místo na spaní. Jediné co ruší idylku je množství bodavého hmyzu. Vlivem nízkého tlaku vzduchu začal žrát. Já se nastříkal repelentem a pak zalezl do stanu za moskytiéru, ale chudák Elrond mouchám voněl mnohem více. Nastříkal jsem ho koňským repelentem. Skoro to nezabralo. Víc jsem pro něj udělat nemohl.

Vstávám do pátečního slunného rána. Elrond v noci nelenil a vypásl v trávě znatelný kruh. Po nasedlání a zabalení pokračujeme dále proti proudu Střely. Projeli jsme ves Nebřeziny a po zelené značce pokračujeme dál na Plasy. Údolí se zúžilo na stezku nad řekou a po jejím překonání se před námi objevily Plasy. Po louce jsme krásně doklusali až k jednotě u hlavní silnice. Po nákupu čerstvého pečiva jsme pokračovali dál.

Za Plasy se údolí opět stáhlo do úzkého kaňonu, který se zve Peklo. Celou tuto část až k Mladotické zastávce jsme objeli západně od řeky po polích a loukách. Do údolí Střely jsme se vrátili u Mladotické zastávky. Čekala na nás další krásná část údolí. Zpočátku byla ještě rušena různými rekreačními zařízeními a chatami, ale i mezi nima jsou louky a krásná místa. Jen je potřeba mnohokrát brodit. Za Čoubovým mlýnem už je údolí prázdné. Široké louky lemují skály a stráně. Za Černou hatí se údolí postupně stáhlo a louky pomalu zmizely. Za Kozičkovým mlýnem zůstaly už jen zarostlé zbytky mezi cestou a řekou. Pak už po traktorové cestě s brody přes řeku. Údolí je sice sevřené, ale nikde to tu není skála ke skále. Turistická vedla stále po levém břehu, různě traversující ve stráni. Tam bych z koněm neprošel.

V této části řeky nás také potkala bouřka. Nasadil jsem pončo a jeli jsme dál. Před Rabštejnem se údolí začalo pozvolna rozšiřovat. Městečkem jsme jen projeli a pokračovali dál na sever sledujíc Střelu. Zbejvalo nám ještě pár kiláků. Blížil se náš cíl. Trampská bouda Severák. Kamarád Kozel se svou dcerou už tam na nás čekal. Měl rozdělaný oheň a odemčenou boudu. Dorazili jsme do cíle a mohli jsme si odpočinout.

Večer dojela Bobule. Přivezla jídlo a věci pro stavbu elektrického ohradníku. Zítra je odpočinkový den. Díky ohradníku mohl Elrond vypást celý členitý prostor okolo boudy od přerostlé trávy. Za dva dny to bylo hezky nakrátko.

V sobotu jsme si s Bobulí a s Elrondem udělali odpočinkovou vycházku na lehko do Rabštejna. U Laury jsme si dali svíčkovou a spodem přes louky jsme se vrátili. Nevěřil jsem vlastním očím kolik bylo v Rabštejně lidí. Já to tam vždycky pamatuji jako správný zapadákov, kde nic a nikdo nebyl a teď takové davy. Navíc se mi udělalo špatně od žaludku a těch pár kiláků zpátky na boudu bylo náročných. Ale ta svíčková za to nemohla, divnej pocit jsem měl už od rána. Večer jsem dostal zimnici a zalezl do spacáku. Zimnice přešla v horečku, která po asi dvou hodinách opadla. Nakonec se mi udělalo lépe, ale byl jsem slabej. Podobný věci znám z cestování na Ukrajinu. Skoro pokaždé jsme na zpáteční cestě měli nějaké zažívací potíže.

V neděli ráno jsme se sbalili a došli do Dvorců k autu. Do Chyše je to po silnici asi 6 km. Údolí je tu široké, lučinaté a bez ohrad. Nechal jsem Bobuli ať se také na Elrondovi sveze a jel jsem do Chyše napřed autem. U Vietnamce jsem si nakoupil nějaké jídlo na cestu zpátky a dojel Kozlovi vrátit klíče. Bobule s Elrondem dojela asi za půl hodiny. Ještě jsme si asi hodinu povídali a pak jsme se rozloučili. Bobule šla zítra do práce, Kozel tu bydlel a já měl 4 dny na to dojet do Kralup.

Za dnešní odpoledne jsem potřeboval ujet aspoň 20 km a dostat se někam za Petrohrad. Slunce zase hřálo, ale nebylo takové vedro jako v jiných dnech. Vyrazil jsem podél Střely k osadě Číhání a vystoupal z údolí na pole u Kračína. Louky se žulovými kameny za osadou Tis byly krásné. Sestup z náhorní roviny do Malměřic byl po štěrkových cestách pro změnu pomalý.

Z Malměřic na Petrohrad jsme se ubírali otevřenou krajinou. V Petrohradě jsme minuli zámek a vyjeli směr Chotěšov. Bylo potřeba se poohlédnout po místu na spaní. Ve zdejší krajině je luk poměrně málo. Většina nelesních ploch je zoraná. U Chotěšova jsme našli několik malých luk ohraničených stromy. Ještě jsme potřebovali vodu. V lese pod loukou byl zakreslený potok. Byl ale suchý, sledovali jsme tedy jeho koryto než se objevila louže čisté vody. Elrond měl také žízeň. Musel jsem ho ale odehnat, aby to nezkalil a já si mohl vodu odebrat a přefiltrovat. Pak se mohl napít i on. Vrátili jsme se na louku a rozbalili jsme ležení.

Pondělní den byl teplej. Na obloze ani mráček. Mířili jsme domů severním obloukem přes okraj Džbánska. Zdejší krajina mi vždy přišla docela nezajímavá a na vandry jsem jezdil jinam. Vesnice v letním vedru působily dojmem hluboké ospalosti a připadal jsem si jak na dálném západě. K čemuž přispívaly i rozlehlé velkolány polí mířící za obzor. Ve Velké Černuci byl otevřený obchůdek a tak jsem si koupil kus chleba, limonádu a nanuka (rohlíky neměli).

Z Černuce jsme pokračovali na Kounov. Prošli jsme kus lesa po štěrkové cestě, která byla plná volného kamení. Ale šli jsme ve stínu. Pak až do Mutějovic (nádraží) zase polní krajinou. Po přejezdu planin jsme se dostali k lesu, jenž lemuje náhorní rovinu za hradem Džbán. Pomalu jsme jeli starou lesní cestou stoupající svahem, která pak vedla po okraji pole až k silnici. Začal jsem se poohlížet po místu na spaní. V této krajině, kde bylo zoráno snad opravdu všechno co šlo, byly mapy v mobilu výraznou pomocí. Po usilovném prohledávání leteckých map se mi podařilo najít malé louky na začátku údolí Bakovského potoka u Kalivod.

Zbývalo ujet ještě pár kilometrů. Podél chmelnic jsme sjeli do vsi Kroučová a přejeli pole za ní. Pak už nás přivítal les ve kterém začínalo údolí Bakovského potoka. Dohnala nás tam bouřka. Nasadil jsem pončo a sjeli jsme do údolí. Na začátku údolí byla malá chatová kolonie a u potoka studánka. Tam jsem nabral vodu. Kus za chatama jsme dospěli k vytipované louce. Nalézala se ve výkusu lesa do svahu a nebylo na ní odnikud vidět. Rostla na ní pěkná tráva. V okraji lesa pod habry jsem našel rovné místo pro stan a za stálého deště odsedlal. Ve stanu jsem si udělal pohodlí a Elrond spokojeně žral. Přešlo několik bouřek a pršelo až do hluboké noci.

Ráno byl vzduch svěží, ale již před polednem bylo znát, že se dělá dusno a přijdou další bouřky. Na poslední den nám zbývalo urazit 42 km. Z údolí Bakovského potoka jsme zamířili k Mšeci. Jízdu po polích nám zkomplikovala kukuřice. Prodírali jsme se tedy okrajem lesa. V obci jsme si udělali zastávku v jednotě a pak jeli dál k lesu u vsi Drnek. Sledovali jsme okraj lesa až do vsi Kačice. Některá strniště tu už byla podmítnutá což zpomalovalo rychlost klusu koně. Za Kačicí jsme vjeli do lesa, který obklopuje Kladno.

V lese za rozcestím U ručiček jsme se napojili na trasu po které jsme první den cesty jeli na Záplavy. Bouřky se hnaly okolo nás a já čekal kdypak nás nějaká vezme. Bylo to skoro až neuvěřitelné, ale tento den se nám všechny bouřky vyhnuly. Černé hřmící mraky nás velmi těsně míjely a do Kralup jsme dojeli krajinou, která byla čerstvě pokropená. Za 8 dní jsme ujeli asi 220 km a oba jsme se vrátili v pořádku domů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.