Slovenské rudohorie, krásná hřebenovka na Slovensku ve směru Detva - Červená Skala

Trek ve směru Detva - Červená Skala (3)

Šli jsme po široké lesní cestě, ze které však značka odbočuje a odbočka není nijak označena. Nakonec jsme ji našli, ale značka po asi dvou stech metrech kličkování lesem stejně skončila. Prodrali jsme se porostem kolem plotu bývalé lesní obůrky k nějaké další lesní cestě, kde se značka zase po chvilce stoupání zázračně "objevila", a tak to dobře dopadlo.

Poľovnícka chata, pojmenovaná podle blízkého rozcestí Lešník, nás přivítala prázdná a zavřená, což nám znamenitě vyhovovalo. A copak se za těch osm let změnilo? Zmizely oba seníky, a tak bylo jasné, že budeme spát všichni na betonové verandě, což není v době karimatek a nafukovaček zas tak velký ústrk. A ještě jeden důležitý údaj - studánka je až pod širokou lesní cestou, která vede z rozcestí Lešník zhruba severozápadním směrem a od chaty k ní vede lesem ne moc vyšlapaná cestička.

Čtvrtek 18. 8. 2011

Ráno jsme pokračovali po modré značce směr Fabova hoľa, minuli jsme rozcestí Lešník a pokračovali zatím pohodově traverzem téměř po vrstevnici. Objevily se výhledy na kopečky směrem k jihu a západu s dominantami Klenovského Vepru a hřebenu Poľany. Asi za půl hodiny jsme dorazili na další rozcestí Javoriny, kde se připojila žlutá značka.

Čtěte také: Slovenské rudohorie, západ a střed (2), trek ve směru Detva - Červená…

Pohodová široká cesta, po které jsme přišli, pokračovala dále do údolí směr Zbojská, ale my jsme museli do kopce, Fabova hoľa už čekala. Nahoru to je jen něco přes půl hodiny, ale tak jednoduše to taky nešlo. Úzká pěšina se klikatila po svahu hustým porostem a byla zpestřena velkým množstvím borůvčí a ještě větším množstvím borůvek, kterým prostě nešlo odolat…

Vrchol Fabovy hole je zarostlý a bez výhledu, ale opatřený vrcholovou knihou ukrytou v pěkné schránce vyrobené z dřevěného špalku. Skoro po rovině jsme šli ještě kousek na rozcestí Tri kopce, a pak už byl sešup do sedla Burda. Ten je řádný a jde se to stejně špatně dolů jako nahoru. V jednom místě je odbočka ke studánce inzerovaná jako "prameň rieky Rimavy".

Sedlo Burda je rozcestím pěti turistických cest, z nichž některé jsou navíc značeny jako cykloturistické, a neustále se tam hemžili nějací lidičkové. Kousek po modré značce se nachází další saláška Huculské magistrály, ale je větší než ta na sedle Chlpavica a nabízí i více služeb - ať už teplé jídlo nebo půjčení koně. Dokonce si můžete přivézt i své koně, oni vám je ustájí, vás ubytují a Muránskou planinu si vychutnáte z koňského hřbetu. Já sice na koni nejezdím, ale věřím, že vandrovat koňmo musí být určitě neotřelý zážitek.

Ze sedla Burda jsme pokračovali po červené spolu s modrou a žlutou na sedlo Pod Vysokým vrchom. Tady je možné se rozhodnout mezi dvěma variantami. Ta více konzervativní se drží červené značky a vcelku pohodlnou cestou obchází údolí říčky Dudlievky a postupně nabírá cca 200 m převýšení na Nižnou Kľakovou.

My jsme ale zvolili druhou variantu, zůstali jsme s modrou a žlutou značkou a za necelou půlhodinu došli na rozcestí Randavica. Před námi se objevil krásný vápencový masiv Malé Stožky a cesta se stočila doprava podél něho.

Velmi příjemným údolíčkem jsme masiv obešli a za stálého mírného klesání přišli k dalšímu rozcestníku Horáreň Stožky. Po cestě jsme míjeli ještě několik jiných samot a dokonce i pomník z období SNP. Postupně jsme klesli až na 865 m n. m., zatímco Nižná Kľaková má nějakých 1 220 m n. m. To zas bude pěkná tečka za tím dnešním vandrovním dnem!

V odpoledním horku jsme pokračovali teď už jen po žluté značce. Objevil se masiv Velké Stožky a cesta okamžitě nabrala směr "hore kopcom", jak jinak. Míjeli jsme poměrně velkou a udržovanou chatu, faktem je, že pobyt v ní v tomto vskutku Bohem zapomenutém koutě Muránské planiny by musel být opravdovým balzámem na velkoměstem pocuchané nervy. Vyškrábali jsme se na rozcestí Pod Skalnou bránou a neodolali odbočce k vrcholové prémii Skalná brána s rozhledem, i když k vidění tam toho nakonec moc nebylo.

Další cesta vedla listnatým lesem a pěkně řádně do kopce, žádné serpentiny a podobné zdržovačky. Jedinou útěchou bylo, že jsme šli kolem studánky, která je poměrně daleko od útulny a ke které bychom stejně pro vodu museli. Konečně jsme vyšli z lesa na louku a zpoza kopce se vynořila vytoužená útulňa na Nižné Kľakové.

Nižná Kľaková

Pěkná turistická útulna nacházející se v nitru národního parku Muránska planina. Nižná Kľaková je zároveň jedinou turistickou útulnou na území výše jmenovaného národního parku. Podle návštěvního řádu národního parku ji lze využít k jednorázovému přespání, nanejvýš ke dvěma noclehům.

Útulna Nižná Kľaková se nachází na loukách v oblasti sedla Nižná Kľaková v těsném sousedství červeně značené dálkové turistické trasy. Turistická útulna je přístupná z mnoha směrů, ať již z obce Muráň, sedla Burda resp. sedla Zbojská a nebo z Veľké lúky…

…více informací

V roce 2003 zářila útulna novotou, teď se už na ni začal podepisovat zub času a k tomu i lidský prvek. V šindelové střeše se už tu a tam objevovaly škvíry a dlažba z dřevěných špalíků poskládaných nastojato vedle sebe už byla místy vyhnilá a zčásti použitá jako palivo, protože se někdo rozhodl udělat ohniště na verandě útulny (jako by nestačilo to venku) a nechtělo se mu zřejmě do lesa pro dřevo.

Na jedné straně se nelze co divit, Nižná Kľaková je poměrně vyhledávané místo a volně se povalující dřevo aby v lese pohledal. Nejhorší však je, že stavitel útulny nějak pozapomněl na kadibudku (a ta u vedlejší chaty byla zamčená), a tak to taky podle toho v přilehlém lese vypadalo… Kousek od útulny byla ještě ohrada s nevelkým stádem koní a maringotka jejich pastevců. To byl vlastně takový návrat k normálu, koně se tady přece pásávali vždycky.

Pátek 19. 8. 2011

Ráno jsme vstali dříve než honáci koní, a tak jsme si mohli vychutnat vyhánění stáda na pastvu spolu s naší snídaní. Pro další putování jsme měli v plánu variantu II doporučeného itineráře, protože tu první jsme šli v roce 2003. Přesto bych jí začal, ať máte z čeho vybírat.

Varianta I: Pokračuje se po červené značce směr Červená Skala a dalším cílem je rozcestí Studňa, v některých mapách uváděno jako Studňa na Muránské planině, a to s časovým údajem hodinu a čtvrt. Rozcestí dostává svému jménu vydatným pramenem s dřevěným korýtkem a krásným posezením. V okolí je několik chat a "horáreň".

Další putování vede lesem po užších či širších lesních cestách, až před samotou Maretkina s malou verandou přechází značka na asfaltku a vše zabere asi tři čtvrtě hodiny. Po další necelé hodince se objeví začátek Veľké lúky, což je opravdu planina úctyhodných rozměrů, a to rozcestí Piesky.

Zde se nabízí odbočit po zelené značce a navštívit zříceninu Muránského hradu, která je po Spišském hradu druhá největší na Slovensku. Celková zacházka i s prohlídkou zabere asi dvě hodiny. Další podrobnosti si nechám na variantu II, která s návštěvou Muránského hradu také počítá.

Po návratu na rozcestí Piesky čeká vandrovníky už jen asfalt. Nejprve podél Veľkej lúky až na její konec (cca 20 min), pak dalších čtvrt hodiny na rozcestí Pod skalou, kde se odpojí červená značka a my budeme pokračovat po modré. Za další hodinku přijdeme na státovku vedoucí z Muráně do Červené Skaly v místě zvaném Pod Javorinkou a kousek za ním je už vlastní sedlo Javorinka.

Zde je třeba pohlídat širokou lesní cestu, která odbočuje doleva a je označena zákazem vjezdu. Tu správnou poznáte podle toho, že asi po 50 metrech dojdete na louku s velkou chatou. Pak je třeba pokračovat ještě dále tou loukou až se po pravé straně objeví dobře zašitý seník, kde se vyspí i deset lidí. Pokud v chatě před ním nikdo nebude, lze využít alespoň její venkovní ohniště a posezení. Studánka je na druhé straně státovky kousek v lese, v době sucha ale moc vody nedává.

(Sobota) Ráno už zbývá jenom asi hodina po asfaltu na nádraží v Červené Skale. Pokud přijdete s časovou rezervou, je možné ještě absolvovat malé občerstvení v nádražním bufetu, který už bývá touto dobou otevřený. A pak už jen domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny… Koneckonců to znáte, že.

Varianta II: Pokračuje také po červené značce, ale opačným směrem než varianta I, a to na rozcestí Siváková. Pokud bychom přišli včera ze sedla Pod Vysokým po červené, absolvovali bychom tento úsek vlastně dvakrát, i když se jedná pouze o půlhodinku chůze. Na Sivákové jsme odbočili na zelenou značku a smíšeným lesem pokračovali na vrch Ostrica. Cesta dostala charakter hřebenovky s neustálým střídáním výstupů a klesání, přičemž značkování dosti prořídlo a bylo třeba si to hlídat.

Na jednom takovém pěkně vykutáleném místě značka nečekaně odbočuje ze široké cesty někam do lesů. Vylezli a slezli jsme postupně několik bezejmenných kopců a dostali se až na kopec nad skalami Martinovy doliny, který měl i jméno - Šarkanica (česky Dračice).

Asi za půl hodiny jsme přišli na rozcestí Voniaca. Tam začíná žlutá značka procházející Martinovou dolinou a kousek pod rozcestím na zelené je i poľovnícka chata, jejíž venkovní posezení by se dalo využít ke komfortnímu obědu. Někdo v ní ale zrovna chatařil, a tak jsme skončili i s celým obědem v lese.

Po obědě jsme pokračovali po žluté značce a začali konečně sestupovat Martinovou dolinou. Podle mapy to vypadalo jako nějaká soutěska mezi skalami, ale bylo to spíš údolíčko, ne příliš široké, avšak zarostlé stromy a nízkým podrostem. Úzká pěšina nás nejprve zprudka a postupně povlovněji sešoupla z hrany skal do temné a vlhké úžlabiny, kam se sluníčko prodíralo jen stěží. Bylo to tam jako v nějaké strašidelné pohádce a připadali jsme si jako když jdeme k dračí sluji pro princeznu.

V mapě byly avizovány dvě studánky. Tu první přikrývala dřevěná stříška a voda z ní byla vyvedena korýtkem z vydlabaného kmínku do většího koryta, taky z kmene, ale podstatně většího. Jak byly všude stín a vlhko, všechny dřevěné části pokrývala řádná vrstva mechu. Ten se vyskytoval i na kamenech a padlých stromech. Druhá studánka už byla úplně zpustlá a tento osud pravděpodobně čeká i tu první.

Cestička se mezitím stala spíše romantickou než strašidelnou. Mezi spadaným listím se na zemi válely různě velké balvany tak, jak popadaly z okolních vápencových skal, a každý měl ke svému šedobílému kabátku ještě svěže zelenou čepici z mechu. Mezi stromy se objevovaly skalní stěny, jejichž vrcholů jsme přes bujnou vegetaci nedohlédli. Po nějaké době se okolní skály začaly přibližovat a zmenšovat - blížil se i konec doliny. Ten pak dostal klasický charakter soutěsky a už jsme byli venku.

Tedy venku… Spíše uvnitř, a to opuštěného a chátrajícího zemědělského areálu. Byl tu i pozůstatek velké stodoly na seno s celkem zachovalou střechou, kde by se dalo v případě potřeby přenocovat. Prošli jsme celým areálem až ke vstupu do něj, který byl zcela v intencích kaňonového charakteru Martinovy doliny reprezentován nedlouhým, ale poctivým betonovým tunelem. Připadalo nám, že ten tunel neměl žádné geologické, bezpečnostní nebo jiné účelové opodstatnění. Byl to jen takový pomník…

Za tunelem jsme se vykulili na silnici z Tisovce do Muráně, a to v místě zvaném Paseky. Podle původního itineráře jsme měli dále popojít směr Tisovec do sedla Dielik, pokračovat na Muráň přes kopce Tri chotáre a Čierťaž a někde si tam v horách a lesích najít nocleh. Byli jsme však už dlouhým vandrem unavení, a tak jsme se rozhodli dojít rovnou po silnici do Muráně (cca 5 km). V sedle Dielik je sice autobusová zastávka, ale neznali jsme odjezdy autobusů, a tak se nikomu nechtělo vracet.

Bylo jasné, že budeme muset sehnat nějaké ubytování, když jsme se rozhodli skončit dnešní den v dědině (on je Muráň spíše městečko). Na začátku obce jsme narazili na zánovní penzion, ale měli plno, a tak jsme si tam dali alespoň něco na zub. Velmi slušné ubytování za neméně slušnou cenu 8,30 € na osobu a noc jsme nakonec našli v centru obce v podniku s názvem Koruna. Osprchovaní jsme pak završili tento příjemný den na hospodské zahrádce ve dvoře podniku.

Sobota 20. 8. 2011

Ráno jsme prošli městečkem a červená se zelenou značkou nás přivedly až k dřevěné bráně, která otvírá cestu na Muránský hrad. Zespodu to vypadá jako docela slušný krpál, ale nakonec se ukázalo, že to není zas tak hrozné. Cesta sice vede do kopce, jak jinak, ale je celkem pohodlná a hlavně ve stínu. Vystoupali jsme k bývalé horárni pod Muránským hradem, která je teď hospodou a kde jsme nechali bágly, abychom se s nimi při prohlídce Muránského hradu nemuseli vláčet.

V areálu hradu je přehršel informačních tabulí, kde lze nalézt rozsáhlé pojednání jednak o historii hradu, a jednak o jeho jednotlivých objektech. Zlatým hřebem jsou pak obě hlavní vyhlídky - směrem na západ na Muráň a Muráňskou Lehotu a směrem na východ na Královu holi. Ve stejném směru je vidět i zámeček Predná hora, ve kterém se nachází léčebna pro duševně choré.

Po zelené značce jsme pokračovali Velkou lúku. Hned zčerstva jsme narazili na informační tabuli inzerující Wesselenyiho jeskyni jen kousek na žluté odbočce. Z jeskyně se ale vyklubala jen taková větší podzemní místnost s obtížným vstupem. Následovalo rozcestí Veľká lúka - Piesky, které je v mapě avizováno jako veřejné tábořiště a je tu zavedené ohniště a stůl s lavicemi.

Samotnou Velkou lúku, což je pastvina úctyhodných rozměrů, máte jako na dlani. Přes ni ale musíte po asfaltu až na druhý konec. Na protější straně se objeví objekty hřebčína a jsou k vidění i pasoucí se koně. Značku jsme změnili na žlutou, obešli kratší stranu Velké lúky na rozcestí Veľká lúka - horáreň a zapadli do lesa.

Jak jsme se blížili k rozcestí Salašná, cesta byla čím dál tím víc širší a zpevněnější, až jsme se dostali na asfaltku. Značka vedla celou dobu údolím a jediným výhledem se stala Králova hole, ale ta zase na druhou stranu stojí zato.

Kousek před rozcestím Salašná se les rozestoupil a začaly se objevovat osamělá stavení a hospodářské usedlosti. Na rozcestí Salašná se přidala zelená značka a kolem lomu se štěrkovnou to bylo do Červené Skaly jen půl hodiny chůze. A pak už zbývalo jen nasednout na autobus a tradá domů. Před tím jsme ovšem ještě využili služeb nádražního bufetu.

• Mapy: 133 - Poľana, 134 - Veporské vrchy, 135 - Stolické vrchy

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.