Trek kolem Manaslu a Annapuren, úžasná trasa v Nepálu okolo himalásjkých osmitisícovek

Nepál 2011, Himaláje (3)

První nocleh v Timangu, novém hotýlku, který vedli mladí manželé s roztomilým potomkem, byl opravdu výjimečný. Poprvé jsme zde vychutnali výhody teplé sprchy, i když tato radost byla poněkud zkalena jen vlažnou vodou díky neznalosti ovládání místní plynové karmy a volnému přístupu chladného vzduchu do spojeného prostoru WC a sprchy. Betonová podlaha zde byla všude standardem, jako kdekoli jinde v Nepálu.

Co nám dříve moc chybělo, byla zelenina a dostatek ovoce. Nyní jsme si konečně pochutnali na hlávce zelí, kterou jsme koupili na místní zahrádce patřící hotelu. I když za neokousanou hlávku (chovanými a hýčkanými králíky, kteří se volně pohybovali po zahradě a ohlodávali zelné hlávky) jsme museli proti dohodě připlatit 30 rupek, ale ta naše radost z čerstvé zeleniny byla opravdu velká.

Následuje obec Chame, kde už je inzerován internet, následující noc trávíme v Lower Pisangu. Po překročení řeky po novém mostu jdeme prudce nahoru a asi za půl hodiny jsme v Upper Pisangu, kde máme namířeno do kláštera. Je nový, údajně postavený na zakázku na klíč a osobně si myslím i jako výdělečná atrakce pro západní turisty.

Čtěte také: Trek kolem Manaslu a Annapuren (2)

Asi půl hodiny jsme vsedě poslouchali jejich muzicírování, někteří z nás u toho nejen odpočívali, ale i meditovali. Zima zde byla opravdu neobyčejně vlezlá, ale naštěstí pro nás měli místní mniši před chrámem dřevěnou boudičku, kde topili a nabízeli dobrý citrónový čaj. A stále přilévali. Nezbývalo nic jiného než tyto nabízené služby patřičně ohodnotit a dát do kasičky bankovku odpovídající hodnoty.

Dalším fascinujícím zážitkem je pozorování padající laviny ze SV stěny vrcholu Annapurna II (7 937 m). Úchvatné divadlo přírody. Netřeba již dalšího komentáře.

Další den přicházíme krásnou velehorskou krajinou bez velkého převýšení do Manangu (3 440 m). Ač byl v podstatě každý z předcházejících tří dnů odpočinkový, tak jsme si vyhlásili další "rest day" s tím, že ho využijeme opět k přiživení naší aklimatizace.

Večer se sice moc nemůžeme dohodnout na jednotném programu, ale nakonec se Šárkou a Evou odcházím vnitřně rozladěn. Rozladěn proto, že podle mého názoru jdeme pozdě (až v osm), ale hlavní v daný okamžik je to, že vůbec jdeme. Nejprve kousek zpátky do Bragy, kde jsme včera odpoledne absolvovali návštěvu dalšího, nyní již poněkud zchátralého kláštera Braga Gompa a zejména skoro prázdné "vesnice duchů". Téměř nikdo zde nebydlel.

Naše cesta vede přes klášter a naším cílem je Ice lake ve výšce 4 600 m. Jsem sice stále vpředu, ale asi až do 11 hod vždy čekám na děvčata. Každý má své tempo stoupání, ale není dobré tempo přehnat. Záhy ale pochopím, že pokud chci k jezeru dojít (ne tak jako k tibetské hranici), tak se od nich musím odpoutat a vyrazit rychlejším tempem. Přicházím k jezeru, už jsem se zaradoval, ale náhle si všímám další cedule se směrovkou k vysněnému cíli.

Tak pokračuji asi ještě dalších 20 min mírným stoupáním a jsem u nádherně fotogenického cíle cesty a ani nevím, co dřív fotit. Jen si říkám, že by neškodil větší nadhled nad krajinou. Z nové Šárčiny mapy vím, že vpravo od jezera je inzerován "view point" ve výšce téměř 5 000 m. Tak to zkusím a daří se. Po druhé hodině jsem dokonce navíc proti představě ještě na sousedním vršku o pár desítek metrů výš. Fotím, fotím a zase fotím. V žádném případě ale nechci zatmět.

O půltřetí se proto obracím směr údolí, kam se mi daří sestoupit (sestup je vždycky podstatně rychlejší) za necelé dvě hodiny. Chvíli po páté jsem na hotelu, ale všichni se někam vypařili a já nevím kam (byli jinde na večeři). Dávám si kafe na vzpamatování a polívku na zahnání hladu, potom se scházíme, následuje studená sprcha na osvěžení a hurá do postele.

Z Manangu se cesta mírně zvedá, ráno míjíme ještě ve vesnici i odbočku k Tillicho lake (5 200 m), údajně podle místní cedule nejvyšší jezero na světě (původně jsme se tam chtěli taky podívat…). Zajímavější a i z daleka viditelný je impozantní Tillicho peak (7 135 m), který je opravdu krásný a stále přitahuje moji pozornost.

Yak Kharka (cca 4 000 m) nás vítá po 4 hodinách od odchodu z Manangu, ale ve skutečnosti jen po 3 hod chůze. Ta hodina byla na odpočinek, jídlo, focení a kochání se okolní překrásnou krajinou. Je třeba stále vylepšovat naši aklimatizaci a tak po polívce ještě jdeme úbočím nad naším místem ubytování.

Dostali jsme se všichni o cca 400 m výše, já si ještě odskočil asi o dalších 100 m výš, abych se mohl kochat z větší výšky, ale bez předpokládaného výsledku, vidět byla stále "jen" kamenitá krajina se zasněženými vršky.

Když jsem si na sestupu všiml odpočívajícího bílého jaka, neudržel jsem se a musel jsem začít fotit. Modlil jsem se, aby se nezvedl a neodešel někam mimo výhled na Annapurnu III (7 555 m). Byl skvělý a trpělivě mi (nebo trpně) pózoval opravdu tak, jak jsem chtěl a potřeboval. Na druhou stranu je zase třeba říci, že jsem použil nejdelší ohnisko mého Lumixu LX5, 90 mm a nepřiblížil jsem se nadměrně, aby se cítil ohrožen tak jako většina zvířat v Nepálu, kde po nich jejich majitelé nebo pohaněči házejí klacky nebo přímo kameny. Na jednu stranu je uctívají a v době svátků je zdobí, ale jinak se k nim moc přátelsky nechovají.

Protože se pohybujeme na západním svahu, tak jsme si prodloužili pobyt na teplém večerním sluníčku až do půl páté, kdy se schovalo za hřeben Annapuren.

Další den se dostáváme za 3.5 hod stále hezkou a fotogenickou krajinou do místa dalšího ubytování Thorong Phedi (4 450 m). Po jídle vycházíme společně na další aklimatizaci do místa s možností dalšího spaní - High campu (4 850 m). Moje nenasytnost mě ale žene opět výš a tak stoupám kolem modlitebních praporků a z hřebínku nad High campem fotím přes mraky nádherný západ slunce.

Dostávám se už na sněhová pole s čerstvě napadaným sněhem, kde je třeba být obezřetný a opatrný. Spěchám vzhůru celkem asi 3 hod, dolů tuto trasu zvládám během v jemné suti za slabých 20 min. Zima se už při focení opět zakousává do mých prstů a tak pospíchám a jsem o půl 5 na pokoji. Koupel, večeře a následuje příprava na zítřejší, nyní už opravdu náročný den.

Budíček před 3. hod, následuje snídaně a chvíli po 4. ranní odcházíme opět za svitu našich čelovek (někteří musí energií šetřit) stoupáme ze včerejška známým terénem, jen trochu pomaleji, protože stále máme na zádech batohy, které jsou při stoupání cítit. Svítat začíná kolem šesté, takže když opouštíme High camp, vidíme na cestu bez čelovek, ale udělala se hustá mlha a bez svých palčáků bych se opět neobešel. To byla ta nejlepší investice.

Mám doma i péřové papučky do spacáku, ale ty jsem nebral a ani bych je zřejmě nevyužil. Asi za hodinu pochodu jsme dorazili do Tee house, ve kterém se občerstvujeme drahým čajem, ale nakonec to byla dobrá investice, protože jsme ušetřili ten vlastní v termolahvi. Právě zde probíhala ta vzpomínaná akce na zahřátí ledových rukou mladé Izraelky. Myslím, že nám byla hodně vděčná, za vše hovořily její oči.

Zamáčkneme slzu při vzpomínce na Manaslu, kde jsme za celý den měli jen litr čaje na dvě osoby. Na ledovou vodu moc chuti tenkrát nebylo. Stále je ještě zima a mlhavo, ale už je cítit a následně i vidět, že nás opět čeká modré nebe a naštěstí i hřejivé slunce. Cestou míjíme několik místních s osly, kteří nabízejí nemohoucím turistům za patřičný a ne právě malý obolus převezení jejich tělesných schránek přes sedlo. Minimálně dvě děvčata, co jsme viděli, toho byla nucena využít.

Ale na druhou stranu, když vypoví zdraví, tak je jakýkoli prostředek dobrý. Je fakt, že na Manaslu taková služba nebyla. Po příchodu na sedlo Thorong La ve výšce 5 416 metrů chvíli po deváté se radujeme asi hodinu z toho, že jsme to zvládli a když odcházíme, tak je mi vlastně skoro smutno, že se náš výlet blíží nezadržitelně ke svému konci, i když nás ještě čeká skoro týdenní dobrodružství.

Vyprahlou kamenitou krajinou (ale plnou krásných barevných kamenů) jdeme stále za nosem dolů, až najednou přicházíme k další (na této straně údolí první) občerstvovací stanici. Zatímco relaxujeme při polévce, opět nás míjejí oba Izraelci a pochopitelně spousta dalších sestupujících turistů i jejich nosičů. Nestačíme se s nimi zdravit. Další cesta nás zavedla až do cíle dnešního dne, do Muktinathu (3 760 m), kde jsme hledali a posléze i našli naše nosiče, kteří sem dorazili v okamžiku, kdy my teprve odcházeli ze sedla.

Jen pro pořádek, na závěr přechodu kolem 4 vrcholků Annapuren je třeba poznamenat, že tyto vrcholy jsou číslovány ve směru našeho pochodu vzhůru údolím podle nadmořské výšky. Tzn., že se postupně ukazují ve směru pochodu po levé ruce vrcholy Annapurna II (7 937 m), Annapurna IV (7 525 m), Annapurna III (7 555 m) a konečně i vysněná a nejvyšší Annapurna I (8 091 m), která byla vylezena jako první osmitisícovka v roce 1950 francouzskou výpravou.

Podle vyprávění našich nosičů trek kolem Annapuren absolvovali už mnohokrát a neměli tedy důvod se "zdržovat" s našimi batohy na zádech někde cestou. Kedar měl telefonicky avizované nějaké zdravotní problémy v rodině, tak jsme se dohodli na tom, že mohou odjet ještě téhož dne asi ve čtyři hodiny a ušetřit takto dva dny pobytu s námi.

Stejně jako při loučení s Ramem jsme jim předali finanční odměnu za jejich služby, která jim alespoň částečně kompenzuje sice na místní poměry slušný výdělek, ale podle našich měřítek opravdu jen symbolický plat ve výši cca 8 USD/den. My platili cestovce 20 USD /nosiče a den. Za našeho průvodce jsme platili 30 USD/den, Ram dostal na výplatu něco méně než polovinu. Myslím, že i náklady na jídlo si museli hradit sami, snad jen ubytování měli zdarma. Vždy ale dostali v místě noclehu nějakou deku na spaní.

Doprovázíme naše nosiče na druhou stranu Muktinathu, odkud odjíždějí jeepy směr Jomosom. Než nasedli do svého auta, tak nám ještě dali instrukce k našemu zítřejšímu rannímu odjezdu a potom jsme jim už s Martinem jen zamávali. Šťastnou cestu a ať to všechno dobře dopadne. Děvčata celou tuto dobu výrazně delší než hodinu trávila příjemnou diskusí (je fakt, že těch skvělých zážitků bylo za minulé 3 týdny více než dost…) a vůbec je nenapadlo jít se okoupat, dokud jsme tam nebyli. Ale času bylo stále dost a tlačenice nenastala.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.