Manaslu a Annapurny, úžasný horský trek na dosah himalájských osmitisícovek v Nepálu

Nepál 2011, Himaláje (2)

Po příchodu do Samda máme pocit, že jsme se zbytečně honili bez dne volna a odpočinku, ale zase jsme se konečně dostali do horského prostředí a utekli jsme z nepříjemně teplého a vlhkého počasí.

Vynechali jsme sice možnost podívat se v rámci aklimatizace do základního tábora pod Manaslu, ale měli jsme ambicióznější plán, dostat se v rámci aklimatizace na hranici s Tibetem (5 098 m), alias Čínou.

Čtěte také: Trek kolem Manaslu a Annapuren (1)

Tuto možnost jsme probírali se šéfem cestovky Abhim už ve stádiu plánování, ale ani on nevěděl, jak se vyrovnat s naším požadavkem a Ram s touto možností vystoupit na sedlo celou dobu našeho pochodu pracoval s nejvyšší opatrností, moc se mu do toho nechtělo… Ale nakonec volný den využíváme k aklimatizaci a jdeme námi zamýšleným směrem.

Bohužel vycházíme až v 8 ráno s tím, že nám Ram sdělil svůj postoj (stále ještě spíše negativní), že se ve 12 hod otočíme, abychom nepřišli příliš pozdě zpět do Samda a abychom si následující den opravdu před přechodem sedla odpočinuli.

Jdeme nahoru za krásného počasí úžasnou velehorskou krajinou a i když mám stále pocit, že jdeme jinou cestou a jinam, než jsme chtěli, přesto beze slova reptání následuji včetně ostatních Rama, který včera cestu probíral s místními, v jeho postupu vzhůru. Kolem kalné ledovcové řeky docházíme k dvěma kmenům ležícím přes vodu a dostáváme se do krásné dolinky plné kamenných pozůstatků pasteveckých aktivit.

Nyní je už Ram vpředu a zdá se, že změnil názor, protože v poledne neotočil, ale za to vyrazil svým stabilně rychlým tempem vzhůru. Chvíli jsem lavíroval jako na sopce Chachani (6 075 m) v Peru mezi čelní skupinou a ostatními, ale nakonec jsem se rozhodl (po odložení pití a nějakého občerstvení pro Evu, měli jsme společně jen jeden batoh) a vyrazil jsem stíhat Rama. Povedlo se, dohnal jsem ho, chce jít už jen kousek nahoru, ale nakonec ještě 3× posunuje termín.

V 13.10 se zastavuji, abych se příliš nevzdálil od ostatních. Ram ale stále stoupá vzhůru na sedlo, kam došel asi v 13.30. Až jsme se na sestupu opět všichni sešli, tak nám nadšeně ukazoval fotky pořízené vlastním mobilem s patníkem s kótou 5 098 m jako důkazem, že byl až na sedle. Jeho nadšení pochopitelně více než rozumím a jsem i rád, že jsme v něm zažehli takovou ctižádost. Naši nosiči totiž raději zůstali v Samdo a odpočívali. Do místa našeho ubytování jsme sice dorazili až při setmění, ale vůbec to nevadilo.

Sedlo je pochopitelně pro běžné turisty zakázaným přechodem do Číny (cedule v angličtině v Samdo), ale jinak zde panuje dost čilý ruch.

Tibeťané mají dokonce bezvízový pohraniční styk s tím, že jejich jačí karavany přivážejí z nepálské strany sušený jačí trus jako zdroj tradičního paliva. Tak tomu říkám udržitelný rozvoj v místních podmínkách. Dobytek spase zelenou trávu narostlou za monzunových dešťů, potom se živí zbytky z polních zemědělských prací a co se vykálí, pohnojí místní políčka a louky a navíc se místní přebytky použijí u soukmenovců, bydlících na opačné straně hranice k topení.

Další den se nám poněkud zamlžilo a tak v den odpočinku vyhecuji na výlet jen Evu se Šárkou. Moje ambice jsou sice podstatně vyšší, ale nakonec docházíme alespoň k modlitebním praporkům na úbočí kopce nad Samdo ve výšce asi 4 000 m.

Odpoledne se už významně zatáhlo a spadly i první sněhové vločky. Zima je jak v lednici. Předpokládal jsem, že je to automaticky povel shůry k tomu, že máme další den volno k odpočinku, ale mýlil jsem se a při večeři nám bylo sděleno, že brzy (přesněji řečeno velmi brzy) ráno půjdeme nahoru. Budeme se muset nějak vyrovnat s nepřízní počasí, která je navíc ještě umocněna nemožností přespat v posledním místě k tomu určeném.

Na 3 dny staré informaci, že se na Dharmasale (4 600 m) nedá přespat, protože je z nějakých finančních dohadování mezi místními zavřena, se nic nezměnilo. Je tam prý sice postaven nějaký stan na přespání, ale naši nosiči na přenocování za těchto podmínek nejsou vybaveni, nemají spacáky. Pro jistotu si bereme půl tablety Diluranu proti výškové nemoci, ale mělo to za následek, že jsme se v noci moc nevyspali, protože tahle tabletka organismus silně odvodňuje.

Vzpomněl jsem si na text Jitky Jakešové, který jsem si našel na internetu, která popisovala své zážitky z přechodu sedla v listopadu roku 2005. Psala, že přechod sedla bez přespání v oblasti Dharmasaly by byl heroickým výkonem a že měli problém s aklimatizací a se sněhem.

Vstáváme před půl třetí a po třetí (díky frontě na jediné WC) odcházíme za drobného sněžení ve světle našich čelovek vzhůru směr Dharmasla, kam dorážíme chvíli po sedmé, ale po rychlém občerstvení ještě před půl osmou vyrážíme opět do mlhy a sněžení vzhůru.

Zkrátím popis našeho trápení. Zima, fučí, stále nejasno, kde a hlavně kdy se objeví sedlo. Kolem desáté docházíme ke kamennému objektu, v němž jsme byli naposledy alespoň trošku v závětří. Pijeme ještě teplý čaj, jíme drobnosti a vycházíme vybojovat sedlo. To se ale povedlo až v 13.20.

Asi 8 let stará mapa uváděla jeho nadmořskou výšku 4 900 m, ale nové mapy se shodovaly na 5 100 m. Skutečnost, že jsem rozlil všem poslední zbytky už sotva vlažného čaje a udělal pár snímků z tohoto místa, jsem odnesl zmrzlými prsty, což mě trápilo ještě hodně dlouhou dobu na sestupu ze sedla.

Že se cestou nikomu nic nestalo, bylo opravdu úžasné. Představa jen vymknutého kotníku kohokoli z nás byla hodně nepříjemná (což se na nepříliš dobrém chodníku mezi kameny s 10-15 cm vrstvou sněhu mohlo stát komukoli). Mrzly mně nohy i v mých letních pohorách, ale jak si to "užili" naši nosiči, kteří měli jen "botasky", nechci ani vědět. Jsou to hodně tvrdí hoši. Ale je fakt, že takové vybavení všech nosičů, co jsme potkali, bylo převažující. Sestup se dost táhnul, děvčata šla poměrně pomalu, ale naštěstí bezpečně. O půl čtvrté na uklouzaný svah vykouklo sluníčko a my se rázem začali pěkně potit.

Alespoň jsme vyhřáli svoje staré kosti. Sestupovali jsme po levé hraně boční morény ledovce. Cesta se zdála být nekonečná, zvláště když jsme zůstali s Evou na chvostu. Před šestou večer jsme byli nuceni opět vytáhnout čelovky. Ram nás naštěstí jako správný vůdce čekal ještě před setměním a závěr jsme vybojovali za jeho asistence. Posledních 5-10 min nám dokonce přišli nosiči naproti a vzali nám batohy. Ta úleva byla neskutečně příjemná. Po 16 hodinách jsme toho měli opravdu dost, naštěstí čaj s následnou večeří nám v Bimtangu zvedl náladu.

Bimtang (3 590 m) je vlastně jen pár domečků z kamene na louce pod boční morénou ledovce s přítomností místních jen na turistickou sezónu.

Žije se zde jen pro turisty, ale v zimě se tyto objekty neprovozují. Snažím si představit podmínky zimního přechodu během ledna nebo února…raději to nechtít zažít. Ubytování bylo i v hlavní turistické sezoně více než skromné a v naší místnosti se třemi postelemi je současně i sklad dřeva pro kuchyň.

Ať už byl důvod jakýkoli, tak tato noc byla jednoznačně nejchladnější nocí z celého pobytu. Postel byla klasicky tvrdá, do místnosti foukalo a vstát se mi tentokráte výjimečně podařilo až po osmé ráno, když naše dočasné kamenné domovy ozářilo po studené noci teplé ranní slunce.

Vše bylo pokryté popraškem sněhu a já konečně uviděl, kudy jsme večer šli. Nevím proč, měl jsem pocit, že jsme šli lesem, ale na planině nebyl ani jediný strom. V této výšce ještě nerostly. Zajímavé mámení smyslů… Díky stavu, v jakém jsme včera večer došli, bylo jasné, že se potřebujeme trochu vzpamatovat před další cestou.

Užili jsme si volného dne podle svých představ a místních možností. K uspokojení mých dnešních ambicí stačilo opravdu málo. Stačilo mi vylézt asi 3x na boční morénu a nafotit tu nádheru kolem a taky trochu toho života místních lidí mezi kamennými příbytky, když si Tibeťanky myly svoje krásné dlouhé vlasy. Snad si aspoň ohřály hrnek vody.

Svou hygienu jsem si odbyl u kohoutku s ledovou vodou od půl pasu nahoru a od kolen dolů a choulostivé partie jsem si omyl v soukromí tajícím sněhem na vršku morény. Největší nepříjemností v Bimtamgu bylo, že zde nebylo použitelné WC a tak každý chodil se svou běžnou lidskou potřebou na morénu, případně za větší kameny na jejím svahu. Snad místním "zlatokopům" brzy dojde, že vybudování WC je pro stále narůstající počet turistů naprosto nezbytné.

Další den už vycházíme až po deváté, ale dnes to nebyla chyba našeho pozdního vstávání, ale chyba ve zpožděné snídani. Sotva jsme opustili hranu ledovcové morény, ihned se krajina mění a my se dostáváme do lesa a některé stromy jsou opravdu unikátní kousky. I když to nejsou sekvoje, tak průměr některých kmenů dosahuje i 2 m.

Rychle ztrácíme výšku a odpoledne se dostáváme už na celoročně obydlená území. Docházíme do Tilje (2 300 m) a Ram nám sděluje, že musíme čekat na majitele nejlepšího hotelu v obci, protože se podrobuje lékařské prohlídce, kterou organizuje Nepálec narozený ve zdejší obci. Vystudoval na lékaře v USA a nyní se vrátil i s kolegy a snaží se dostat místní do kondice…

Reklama umístěná na fasádě hotelu, láká turisty mimo jiné také na čistou toaletu a koupelnu, ale realita byla poněkud jiná. My se jen usmáli, o čistotě toalety by se dalo více než pochybovat. Ale jako bonus nám byl donesen kyblík horké vody. Musel stačit pro všechny. Do prvního poschodí už netekla ani studená voda, ale na ulici z kohoutku ano, tak vlastně žádný problém ani nevznikl.

Večer máme slavnostní večeři, jako obvykle objednanou a servírovanou pomocí nosičů a potom se plánuje a účtuje. Na základě demokratického hlasování jsme se dohodli, že zkusíme koupit služby našich nosičů na další část treku kolem Annapuren, i když s tím původně náš plán nepočítal. Mimo pár musli tyčinek už toho na jídlo moc nemáme, přesto by propuštění nosičů znamenalo velké snížení naší pohody na cestě.

Protože Eva a Renča si už chtěly další cestu vychutnat a nemuset už nést ani těch 10 kg na zádech, tak jsme si služby našich obou nosičů koupili (8 dní za 320 USD nebo 240 EUR za oba dva). Šárka se už adaptovala a nesla si na dalším pochodu téměř vše sama. Je pravda, že si už na skromný život v Nepálu zvykla a měla méně věcí než my ostatní.

Trek kolem Annapuren 24.10-31.10.

Ram ráno brzy odchází, my až kolem 9 a za 1,5 hod jsme, po přechodu mostu, v novém údolí, údolí Annapuren, v Dharapani, ve výšce 1 860 m. Ihned jsme zaregistrovali, ve srovnání s Manaslu, obrovský nárůst počtu turistů a velkou nabídku všeho včetně ubytování. A to prý byl letošní rok a podzimní sezona velmi slabá z hlediska počtu turistů.

Nejvíce zastoupené národy na trase byli Němci a Francouzi, ale našly se i takové exotické země jako Izrael. S párem mladých Izraelců jsme se potkali hned první den treku, měli jsme společné ubytování. Potkávali jsme se celou dobu a odstranit problém zmrzlých rukou jsme mladé Izraelce pomáhali kousek pod sedlem Thorong La. Co na to Hamaz a Palestinské hnutí odporu nevíme, ale žádnou změnu kurzu vůči ČR jsme po svém návratu nezaznamenali. Zato jsme měli dobrý pocit, že jsme mohli a dokázali pomoci potřebnému.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.