Hladké sedlo a Tichá dolina, úžasná túra v slovenských Západních Tatrách

3denní toulání na pomezí Vysokých a Západních Tater aneb s kamzíky v patách (3)

Stíny v hlubokých horských dolinách se neúprosně prodlužují a sluníčko se stále více sklání k obzoru. Bohužel se začíná objevovat silná oblačnost. Dnešní západ Slunce bude tak sice hodně dramatický, ale polibek s horizontem přece jen skrze mezeru v mracích uvidím. To nádherné divadlo ve velkolepých horských "kulisách" se nikdy neomrzí.

Nad východním obzorem jasně svítí Měsíc, který se blíží do úplňku. Brzy však i on zmizí za oblačnou clonou. Vrchol Kôprovského štítu také beznadějně mizí v mracích. Nejdéle odolává strmá špice Kriváně, avšak i tu nakonec zakryje silná vrstva mraků.

No to je hezké. Vše to, co je nyní na obloze, se během noci ocitne na zemi. Mraky se rozpustí, vlhkost zkondenzuje a v podobě rosy padne k zemi. A také že jo. Rosa je jak "prase", ale během noci se hezky vyjasní a dojde i na plánované noční focení.

Velký vůz objímá Svinicu

Velký vůz se objímá se skalním masívem hory Svinica, na které kdosi zakufroval a (zřejmě) tam nuceně bivakuje. Za soumraku jsem pozoroval postavičku na vrcholu, jak tam bloumá a svítí čelovkou. A sestupuje špatným směrem na Valentkový hřeben… Tam a zpátky, jako člunek v šicím stroji.

No, jestli nemá nádobíčko na bivakování, pak na tuto opravdu dlouhou noc nezapomene… Musí to pro něj být opravdu hodně dlouhá noc. Vidím jej i v noci, světýlko z mobilu jej prozradí i na takovou vzdálenost. V tomto terénu jej za tmy zachraňovat rozhodně nepůjdu a pomoc mu nezavolám, neb tady nemám mobilní signál…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nad východě se nad obzor dere souhvězdí Orión, nekorunovaný král zimní oblohy. A také souhvězdí Býk s malým, ale krásným uskupením jasných hvězd otevřené hvězdokupy Plejády. Však si v jazyce lidu tento nepřehlédnutelný shluk hvězd vysloužil líbezné pojmenování Kuřátka.

Konečně svítá. Východní obzor lemuje zubatá hradba tatranských štítů. Postupně se obloha doslova rozhoří a zpoza obzoru nesměle vykoukne zářivý sluneční kotouč. Hladiny ples v dolině Pieciu Stawów Polskich zajiskří jako oči rysa a příroda jako mávnutím kouzelného proutku ožije. Horská úbočí se rozezvučí ptačím zpěvem a nepřeslechnutelným vrzáním lučních kobylek a sarančí.

Zadná Tichá a Liptovský košiar

Dnes neobvykle brzy posnídám. Nechci se zdržovat cestou. Balím rosou silně navlhlé věci a vracím se do Hladkého sedla (1 993 m). Pochopitelně ani dnes nemohou chybět kamzíci. Napočítal jsem nějakých osmnáct kusů. Vyhřívají se v ranním slunci a pochutnávají si na úrodných horských lánech. Udělám pár fotek a přes sedlo Závory (1 877 m) začínám sestupovat do, ve stínu stále utopené, doliny Zadná Tichá učupené mezi masívem Liptovských kop a horou Valentková.

Dolinou Zadná Tichá prochází červená turistická značka. Během sestupu se otevírají úžasné pohledy na Liptovské kopy, kterým kraluje nejvyšší hora Veľká kopa (2 052 m). Liptovské kopy jsou úžasným horským masívem, královstvím oblých lučnatých hřebenů. Jen škoda, že jsou tyto Kôprovou a Tichou dolinou ohraničené hřebeny turistům zcela uzavřeny…

V dolině panoval silný mráz. Ve stínu skryté borůvčí je silně ojíněné. Naopak na sluníčku se již dá jít v tričku s krátkým rukávem. Brzy se otevírají úžasné pohledy na hřeben Červených vrchů s takovými horami jako Goričková (1 912 m), Kondratova kopa (2 004 m), Malolučniak (2 105 m) nebo nejvyšší Kresanica (2 123 m).

Nacházím první medvědí "kákošku" dnešního dne. Chtěl bych potkat i jejího producenta. Pravděpodobnost toho je sice malá, co kdyby ale. Zejména níže na styku s Tichou dolinou. I v dolině Zadná Tichá řádí kůrovec. Sežraných stromů tady sice není mnoho, ale jsou tu. I tady, kousek pod horní hranici lesa. Na druhou stranu se z této části turistického chodníku otevírají lepší výhledy…

Objevují se pohledy na Temniak (2 090 m) a Stoly, poslední z vrcholů hřebene Červených vrchů, které dostaly pojmenování podle svého jasně rudého zbarvení v pozdně podzimních měsících. Zbarvení, které na bělostném podkladu vápencových skal vynikne o to více. Opravdu nádherný kout tatranské přírody.

Na druhé straně, v masívu Liptovských kop, začíná vykukovat rovněž fotogenická Licierova kopa (Licierova magura) se třemi samostatnými vrcholy vysokými 1 992 m, 1 933 m a 1 800 m zvanými také Veľká Licierova magura, Prostredná Licierova magura a Malá Licierova magura (kopa). A za nimi se ukrývá Veľká Brdárova grapa (1 859 m), těžko přístupný vrch se strmými svahy pokrytými loukami a kamením. Však také Valaši pro takovéto těžko přístupné vrchy, resp. svahy měli pojmenování grapa, které se v našem jazyce uchovalo dodnes.

Přicházím k první dřevené lávce. A potkávám první - medvědy. Ne, turisty. S borcem v "uniformě" v doprovodu dalších dvou maníků s přilbami na batozích se zdravíme a prohodíme pár slov. "Odkiaľ ideš a kdepak zme spinkali?" ptá se. "Na Hladkom sedle?" "Hej", odpovídám, přestože si nejsem jist, jedná-li se o borce z horské služby a nebo ochranáře. Ale velice nerad lžu, takže po pravdě odpovídám s vědomím, že v TANAPu se bivakovat nesmí. Přestože jde, jak vždy tvrdím a tvrdit budu (!), o přirozenou součást turistiky.

Kývne hlavou a dá palec nahoru. A mašíruje dále. Fajn setkání, ale je po medvědech. Dnes si již neškrtnu. Borci asi míří do jeskyní, kterých je v masívu Červených vrchů velké množství. No jo, místní znalec, který k takovýmto zajímavostem spolehlivě trefí.

Až na Liptovskom košiari zjišťuji, že šlo o maníka ze stráže přírody. Za oknem zaparkovaného auta byla patřičná tabulka. I mezi strážci přírody se najde spousta rozumných chlapů, kteří vědí, že se v horách bivakuje. Však to sami jistě také dělají. A nyní skutečně mluvím (píši) o bivakování. Nikoliv o táboření, při kterém se sejde grupa uřvaných jedinců hulákajících dlouho do noci.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Není nad noc v horách, s hvězdami nad hlavou. Pozorovat, jak hory se západem Slunce pomalu usínají. Jak se nad ztichlými hřebeny pomalu otáčí nebeská báň posetá zářivými hvězdami, jejichž světlo k nám letí kosmickou prázdnotou roky, staletí. Ba i tisíciletí. A pozorovat, jak se hory s východem sluníčka rychle probouzejí do nového dne plného shonu a štěbetání.

Jen když strávíte v horách celý den i celou noc, desítky či stovky dnů a nocí, když zažijete úchvatné horské proměny, dokážete tu jejich vnitřní krásu nasát, procítit. Hory se vám dostanou pod kůži, do morku kostí. Získáte k nim naprosto jiný vztah než ti, kteří do nich míří jen ve dne a jen občas, pro které jsou hory jen jakousi kulisou pro získání selfíčka a nebo trampolínou, tělocvičným náčiním pro dosažení těch skutečně echt výkonů…

Cestu mi zkřížila motýlice obecná (Calopteryx virgo). Její výskyt zde mě potěšil, ale zároveň překvapil. V knihách se totiž píše, že se v naší přírodě vyskytuje do výšek okolo 700 metrů nad mořem (a tady jsme asi 1 300 metrů nad mořem) a do konce srpna / začátku září. A přitom je již konec druhé zářijové dekády… Že by následek globálního oteplování, kdy se zástupci fauny stěhují nejen z jižních do severnějších geografických šířek, ale i z nižších do vyšších nadmořských výšek?

Tichá dolina vůbec není tichá

Krátce na to vycházím z lesa a otevírá se mi fantastický pohled do závěru Tomanovské doliny obklopené bělostnými vápencovými skálami a hřebeny. Velkolepý pohled do míst, kde byly turistické značky zrušeny. A to jak ze slovenské, tak z polské strany. Chápu snahy o ochranu přírody. Chceme chránit divou zvěř, šelmy. Nepustíme tam turisty, aby tito "předmět" ochrany nerušili. Pak se nám ale ty šelmy "přemnoží" a přijde lovec s pistolkou… Stále si to nedokáži v hlavě srovnat, zda-li chráníme přírodu a nebo budujeme lovecké obory…

Tichá dolina je dolina opravdu dlouhatánská. Zahrneme-li k ní i dolinu Zadná Tichá, pak její délka činí od sedla Závory po rozcestí s Kôprovou dolinou u Podbanského solidních 15 kilometrů. A z toho většinou po asfaltu. Přesto se na Tichou dolinu těším, již pěkných pár let jsem tudy nešel. Jsem zvědav, co se tady po větrné smršti a kůrovcové kalamitě změnilo.

Vcházím na asfaltku a kochám se krásnými výhledy. Pokračuji na rozcestí Liptovský košiar (1 265 m), ze kterého odbočuje žlutá turistická značka směr Kasprov vrch (1 980 m). Ano na ten vrch, na který z polské strany jezdí lanovka. A přijíždí na kole první kosmonautka. Na hlavě má přilbu a na přilbě kameru. Tak tu jistě navigují přímo z řídícího střediska kosmických letů v americkém Houstonu, ze kterého řídili již první lety člověka na Měsíc.

Nebo že by to nebyla kosmonautka? Neodpovídá na pozdrav, takže asi to bude kosmonautka. Asi neumí česky. Ani slovensky. Zřejmě pouze "americky". Na Amících se nám spousta věcí sice líbit nemusí, ale jednu věc na nich přece jen rád mám. Mají skvělé rčení: vypadá to jako kachna, chodí to jako kachna, takže to bude kachna. Tím se výrazně liší od průměrného Evropana, jehož rčení naopak zní: vypadá to jako kachna, chodí to jako kachna, ale kachna to zřejmě nebude. Ale to jsem od Západních Tater příliš odbočil…

Fotím babočku bílé c (Polygonia c-album) i okolní vrchy. Míjím ústí Tomanovské doliny i Španí doliny. Provoz na cestě začíná pořádně houstnout. Přijíždějí mraky cyklistů. Tichá dolina tak dnes příliš tichá není. Ohlížím se nazpět. Naposledy kynu na pozdrav hoře Svinica (2 301 m) i hřebeni Červených vrchů a svižně mířím k jihu. Kilometry rychle naskakují. Přes cestu se mihne babočka osiková (Nymphalis antiopa), kterou musím také zvěčnit. Nakonec fotoúlovek mezi místní faunou i bez medvěda velice slušný…

Podbanské je dopravně zcela marné…

Úzká asfaltka se v četných zákrutách vine dolů. Míjím chatu v místě, od kterého platí sezónního uzávěry. Uzávěry, které na polské straně stejného pohoří neznají… Fotím pomníček, upomínku na bouřlivé období SNP. O kus níže posedím na břehu dravé horské bystřiny Tichý potok s korytem plným balvanů. Trochu to tady připomíná šumavskou Vydru.

A již je tady závěr Tiché doliny, louka, hájovna a rozcestí Horáreň pred Tichou (930 m). Na Podbanské to mám již jen kousek, asi dva kilometry. Obdivuji (při pohledu nazpět) rozložitý a fotogenický masív Kriváně (2 494 m), zcela jedinečné hory.

Přidávám do kroku. Co kdyby přece jen jel před polednem nějaký autobus. Na IDOSu jsem sice žádný spoj nenašel, ale co kdyby přece… Na Podbanském (930 m) koukám do jízdního řádu jako tele na nová vrata - a ono opravdu nic přes týden nejede. Tedy jede. Jeden spoj v 6.52, který mě fakt již dávno ujel. Další spoj pak jede v 15.38. A následující opět v 6.52… Během prázdnin se mezi ně ještě "vetřel" spoj v 8.58… V sobotu se navíc přidává linka v 8.03 a 10.37. tedy v krajně "vhodných" časech. Podbanské je tak dnes dopravně mrtvé. Alespoň pro turisty bez auta…

Nu což. Co s načatým odpolednem? Jedině jít na pivo. Skončím tedy v jediném otevřeném podniku - v kolibě Permoník. Alespoň náležitě oslavím opravdu krásnou horskou procházku na pomezí Východních (Vysokých) a Západních Tater.

Fotogalerie, prohlédnout foto

• První část článku
• Druhá část článku
• Trasa na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.