Julské Alpy, přechod Julských Alp ve Slovinsku s putováním okolo nejvyšší hory Triglav

Přechod Julských Alp (2)

Další sestup probíhá již po jižních úbočích, kde strmě klesáme do sedla Škrbina. Poslední sešup je poněkud překvapivý, protože už kráčíme po louce a ferrata v úzkém komínu vedoucím do sedla nás poněkud překvapila. V sedle Škrbina jsem s Petrem a Tomem.

Nějakou dobu čekáme, ale protože nikdo nejde, rozhodujeme se pro pomalý postup pod stěnu Razoru. Slunce je již povážlivě nízko a nevíme, co dělá zbytek. Poté, co některé jedince vidíme kráčet po travnatém svahu nad poslední zajištěnou stezkou, se rozhodujeme pro postup dál. Doufáme, že najdeme chatu a poté vyrazíme ostatním naproti.

Noční dobrodružství a rozpad skupiny

Ve třech tedy nastupujeme do západní stěny Razoru a už teď je jasné, že za světla nedojdeme. Pod skálou zurčí slabý pramen vody, kde lze doplnit tekutiny. Kluci nabírají, já cítím, že už taky skoro nemůžu. Od pramene stoupáme ve skalním zářezu stěnou doprava. Tom s Petrem mají sil dost a jdou rychle dopředu. Já se vleču.

Čtěte také: Předchozí část článku o přechodu Julských Alp

Po čase dosahujeme místa, kde se stezka stáčí na šikmou plotnu vedoucí doleva. Tady naposledy vidím zbytek výpravy. Volám slovo "Voda", aby měli všichni možnost si nabrat (prý to zaslechli a vodu si pod Razorem nabrali. Zbytek výpravy pak nocoval ve spacácích pod širákem v sedle Škrbina. Další den se jižním úbočím nad řekou Mlinarica vrátili do sedla a autem se dopravili do údolí Krma, odkud šli na Triglav. Na této hoře jsme se o dva dny později potkali).

Samotinký a unavený lezu zajištěnou stezkou strmě po plotně a rozmýšlím nad návratem. Tuto blbost však zavrhuji, protože Tom s Petrem by mě jistě hledali a kromě toho jsem nevěděl, jestli zbytek skutečně zůstane v sedle Škrbina. Mobilní signál tu není. Nezbývá mi tedy, než se trápit a jít dál. Těsně pod sedlem je rozsáhlé suťovisko, kde potkávám čekající kluky.

Přiznávám, že jsem úplně vyřízený a somruju hroznový cukr. Slunce právě zapadá a hory se halí do té nepříznivější fáze. V sedle Planja mezi Razorem a horou Planja nás chytá úplná tma. Zdá se mi, že ještě vidím obrysy útulny hluboko pod námi, ale možná to je mýtus. Jsme 2 349 metrů vysoko, v exponovaném terénu, nemáme skoro vodu, Petr zapomněl čelovku a nevíme, co je pod námi.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Tom jde s nejvýkonější čelovkou první, Petr mezi námi a já svítím na cestu jemu jako poslední. Hned ze začátku si dáváme lehčí ferratu. Po tmě a dolů. Poté je terén snadnější, značení zatím na výborné úrovni. Od každé značky hledáme další značku a tak postupujeme ve skalnatém a nepřehledném terénu dolů. Najednou nás z krasové doliny vítá světlo! Někdo je na chatě a dává nám znamení, že jdeme správně. To nás velmi těší, mimo jiné si lépe představíme, kde je vlastně útulna.

Po čase bohužel cestu ve skalách ztrácíme a nejsme schopní ji najít ani při cestě zpět. Jestliže jsem měl někdy pocit, že jsem v totálně prdeli, tak to bylo právě teď. Stáli jsme uprostřed strmého suťoviska, nohy ujížděly v padajícím kamení a já jsem byl unavený jak zvíře.

Rozhodujeme se pro sestup dolů v naději, že trefíme krasovou plošinu s jezery, kde stojí chata. Svah je však stále strmější a brzy musíme obcházet první skály. Při jednom sestupu jsem se nedobrovolně projel po zadku a rozerval membránové kalhoty. Ani nenadávám, jsem rád, že se pád podařilo po pár metrech zastavit.

Opět se objevuje světlo, ale nevíme, jak se dostat dolů. Je totiž docela možné, že skály, co jsou pod námi stezka schází nějakou ferratou. Nocovat se tu nedá a pro pocit ještě větší beznaděje je občas slyšet padající kamení. Aspoň, že počasí je skvělé. Ještě by taky mohlo lít jak z konve, mohlo by to na skalách namrzat a to by teprve bylo veselo. To už tak leda volat horskou službu - kdyby tu ovšem byl signál.

Jako zjevení nacházíme chodník, který suť traverzuje směrem doleva. Je zde i značka a nám je hned líp. Dokonce i já jsem ožil a s radostí sestupuji k vidině večeře. Ke slovu přichází i několik zajištěných ferrat, ale už nám nic nevadí (ještě štěstí, že jsme cestu našli - skály jsou špatně slezitelné, ráno zjišťujeme, že suť, kde jsme se motali, končí skalní stěnou). Brzy jsme na dně krasové plošiny a mezi závrty kráčíme dobře vyznačenou stezkou k chatě. Po čase jsme na místě a brzy objevujeme zimní útulnu umístěnou v horním patře nad lanovkou.

Pogačnikov dom se nachází 2 050 metrů vysoko na plochém hřbetu v krasové dolině Kriški podi. V okolí se nachází kouzelná krajina, jíž dominují štíty (turisticky dostupné ve směru hodinových ručiček: Planja - 2 453 metrů, Razor - 2 601 metrů, Križ - 2 410 metrů, Stenar - 2 501 metrů, Bovšski Gamsovec - 2 392 metrů a v současné době uzavřená stezka na Pihavec - 2 419 metrů) a trojice jezer (Zadní, Střední a Spodní Krišské jezero).

Kromě zmiňovaných cílů může člověk podnikat výstupy na náš Prisojnik či obdobně vzdálenou Škrlatici. Horských cílů je v okolí snad i přebytek a osobně si myslím, že během našeho přechodu Julek nebylo atraktivnějšího místa než dolina Kriški podi. Dolina ústí jižním směrem do údolí Beli potok a potom známější údolí Zadnjica. Od Bílého potoka vede k chatě nákladní lanovka.

V útulně se nachází mladý norský pár, který se udivuje nad naším pozdním příchodem. Nabízím domácí slivovici a především jim děkujeme za svícení na cestu (a možná záchranu života). Myslím, že právě tato jedna čelovka nám hodně pomohla v těžké orientaci a dalo mi to ponaučení do budoucna, abych taky zbloudilcům svítil. Kromě toho to dalo i dobrou lekci, že v horách se risk nemusí vyplácet.

Myslím, že jen naše kondice a zkušenosti dopomohly k tomu, že jsme se ze sedla pod Razorem dostali v jednom kuse. S Nory moc dlouho nediskutujeme a brzy uléháme do spacáků. Jsem rozbitý jak cigánská hračka, přesto se mi blbě spí a ráno se budím ve stejném stavu jako včera.

Okolo Triglavu a znovushledání na nejvyšším místě Slovinska

V deset hodin se loučíme s noclehárnou (kde se vyspí asi 22 lidí), od opravářů lanovky dostáváme dvě malé lahve Fanty a míříme najít vodu. Nejbližší zdroj vody je Spodní Križské jezero, ze kterého prý vytéká jakýsi potok (nenašli jsme). Bereme vodu z jezera a doufáme, že všechny plavající breberky procedíme mezi zuby.

Po doplnění zásob se vracíme k útulně a pomalu stoupáme do sedla Dovška vrata (2 180 metrů). Terén je značně členitý a nepřehledný, přecházíme rozsáhlé škrapová pole s mnohametrovými průrvami, skalní prahy a police, vše chaoticky nakombinované s hlubokými závrty a propastmi. Tady bych po tmě bloudit nechtěl.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjime zavřenou odbočku na Pihavac a po 40 minutách chůze jsme ve zmiňovaném sedle. Po cestě se potkáváme se stády kozorožců, přičemž se mi dokonce daří nafotit kozorožkyni kojící kozorožče. Za Dovškými vraty následuje prudké stoupání na Bovški Gamsovec. Dostáváme se do terénu cca I UIAA, takže jdeme do přileb.

Stezka brzy vstupuje do západních srázů, kde kromě náročného terénu hrozí i ztráta oriantace. Tato situace mi v jednom případě zadělala těsně pod hřebenem na dosti nepříjemný zážitek v lehce převislém komínu bez jištění. Na hřebeni je cesta o dost zřetelnější.

V těchto místech se znenadání ocitáme uprostřed stáda kozorožců a máme další sbírku fotoúlovků. Za chvíli traverzujeme severní úbočí hory a vcházíme do travnatých pasáží. Na tomto místě považuji za vhodné upozornit, že je v mapách vždy nesprávný údaj o náročnosti stezky. Bovški Gamsovec je ze sedla Luknja mnohem lépe dostupný než od Pogačnikova domu.

V 1 758 metrů hlubokém sedle jsme po zdlouhavém a dosti strmém svahu přítomni asi hodinu od vrcholu. Je příšerné horko, na přelom září a října snad neskutečné. Dáváme rychlý oběd a pokračujeme dál v obcházení Triglavu z jižní strany.

Po hodně dávno vystavěné silnici z I. sv. války jdeme nejprve směrem k vesnici Trenta, poté měla přijít odbočka doleva. Stejně jako jindy, i tentokrát se rozhodujeme pro tu blbost jít zkratkou. Láká nás "zcela jistě pravidelně a místními lidmi chozený" chodník, po němž se po kvapné úvaze vydáváme do suti nad běžnou cestou. Stejně jako jindy se zkratka ztrácí ve skalách a v lese, takže musíme slézat kamenitý svah v kleči zpátky na oficiální stezku. A stejně jako jindy se i tentokrát zaříkáváme, že už nejdeme žádnou zkratkou.

Kupodivu se ocitáme přesně na rozcestí a tak začínáme stoupat k chatě. Je horko k padnutí a já cítím, jak si doslova opékám nos a uši. Vojenská stezka pokračuje i zde, v mnoha zákrutách stoupáme nekonečnou roklí na sluneční straně. Výhledy jsou však krásné, kromě toho jsme od Gamsovce nikoho nepotkali.

Asi v půlce rezignuji a shazuji poškubané kalhoty. Rozhoduji se, že na Triglav vylezu pouze v trenkách (nečekal jsem takové teplo a nemám kraťasy)! Samozřejmě, že po chvíli potkáváme lidi a v této garderobě dávám slovinskoamerickému páru inteligentní rady o zdrojích vody.

Nakonec jsme to my, kdo si pod Tržaškou chatou na Doliči škrabe vodu z firnoviště. Breberkám navzdory. Na hraně krasové plošiny Dolič sevřené mezi skálami se nachází ve výšce 2 151 metrů horská chata. V tuto roční dobu je již zavřená, takže musíme v každém případě pokračovat dál.

Jsou čtyři a opět začínáme cítit únavu. Tak jako tak dlouhým traverzem obcházíme Šmarjetnu glavu a Rjavec do výšky 2 401 metrů k další chatě Planika. Na Kriški podi jsem měl nedorozumění s druhou skupinou, takže jsem překvapený z SMS, že se nachází na nedaleké Kredarici. Jsme hřeben od sebe, vzdušnou cestu jen kilometr, přesto spíme každý jinde.

Slovinské vyvrcholení a spousta jezer

Dle sms se pokoušíme domluvit o sraz v 10:00 na vrcholu Triglavu. Na Planice si tak v devět ráno kupuji nejdražší vodu v životě a vyrážíme do svahu. Krátkou a nenáročnou ferratou vystupujeme na hřeben, po němž brzy dosahujeme Malého Triglavu. Fotím si Kredarici a Triglavský ledovec. Kromě toho pozoruji zásobovací vrtulník KFOR nad chatou. Pak následuje můj marný polosprint za uprchnuvším Petrem a Tomem. Doháním je až u Aljaževa stolpu, známé rakety na 2 864 metrů vysokém štítu. V průběhu asi hodiny se schází nás schází celá grupa a během další hodiny končíme s kocháním.

Cesta z Triglavu obnáší poměrně strmý sestup do Triglavské škrbiny. V opačném směru potkáváme skupinu asi 30 slovinských vojáků. Ludvarovi se podaří shodit docela velký balvan, naštěstí to končí dobře a z půlky slovinské armády není nikdo zraněn. Následně procházíme vyhlášenou Triglavskou škrbinou, kde mě i přes pokročilý podzim překvapuje značné množství sněhu. Průchod na jaře nebo počátkem léta zde musí být opravdu výživný.

Brzy se nacházíme na rozlehlé krasové plošině, po níž lehce klesáme až k chatě Tržaška koča. Dopřáváme si krátkou pauzu. K mému překvapení se chce Ludvar, Šura, Toi-Toi a Kysuč odpojit. Jsou prý unavení a nemocní, takže sestupují k chatě Vodnikov dom a poté do údolí Krma k autu.

Využíváme jejich rozhodnutí a přesvědčujeme kluky, aby nás vyzvedli u Bohinjského jezera. Měníme tím plán, a místo sestupu do údolí Trenta navštívíme vyhlášenou Dolinu Triglavských jezer. Na Doliči si máváme na pozdrav. Zatímco odpadlíci klesají Velskou dolinou, my se vydáváme vstříc sedlu pod Kanjavcem.

Opět nás moří šílené horko, po dosažení sedla čekáme, že to nejnepříjemnější máme za sebou, bohužel se dostáváme na ohromnou a nepřehlednou plošinu Hribarice s mnoha závrty a propastmi. Rozsahem srovnatelnou jsem ještě neviděl.

Stezka neustále klesá a stoupá po šílených hřebenech, obchází propasti a závrty. Moriss pěšinu označuje jako vyznačenou někým, kdo kreslení značek prováděl v noci a na drogách. Konečně stojíme nad Triglavskými jezery, seskupujeme se a po špatně vyznačené trase scházíme k Zasavské chatě. Nečekaně tak bloudíme po velmi staré (a dnes nepoužívané) značce nad jezerem Rjava Mlaka.

Sympatický personál kvůli nám nechává otevřeno. Od zítřka schází z chaty, poslední chlapík zde zůstane ještě 14 dní a postupně zazimuje chatu. Z terasy máme krásný výhled do údolí Zadnjica a především na skupinu Prisojniku. Vidíme celou naši trasu i osudové suťovisko, kde jsem si natrhl zadek. Kromě toho vidíme i první dvě jezera, z celkově uváděných sedmi. V mapě vidíme jezer devět, po cestě jsme viděli pouze osm (chybí nám jedno z jezer Pod Vršacem), z toho však ještě jedno očividné dvojjezero. Takže počet sedmi pro nás sedí.

Zdlouhavý sestup k Savici

Poslední den vyrážíme svižně, možná proto, že jsem se poprvé dobře vyspal. Počasí je nestabilní a často mrholí a poprchává. Jezera mají jinou barvu než včera. Zrcadlí šedou oblohu. V atraktivní Dolině potkáváme jen dva turisty, cestou si připadám jak v botanické zahradě sibiřské tundry. Hodně krásné místo, především těsně pod největším jezerem Ledvica.

Za hodinu a půl od chaty jsme u Koči pri Triglavskih jezerih. Dáváme odpočinkový čaj a přečkáváme nejsilnější přeháňku. Před dalším sestupem prohlížíme okolní jezero a dvojjezero a noříme se do hustějšího lesa. Zároveň začíná první strmější sestup a zdánlivě nekonečným krpálem dosahujeme nejspodnějšího Černého jezera.

Obědváme a čekáme na nejopozdilejší. Tomáš se v zimě koupe, po chvíli přicházíme k nejstrmější pasáží na stěně Komarča. Z její hrany vidíme údolí Bohinj. Sestup Komarčou zahrnuje několik lan. Mokrá skála klouže, docela oceňuji, že nejsme výš v náročnějším terénu. Sestup trvá snad do nekonečna.

Jarmil už na hraně stěny upozorňoval na bílou tečku, která by mohla být naším autem. V půlce stěny máme dojem, že vidíme i tečku Jarmilového auta a jsme skoro jistí. Těsně nad parkovištěm nás Tom vede k mohutné vyvěračce řeky Savica. Očekávám krásný vodopád, ale nic kloudného není vidět. Srovnání s vodopádem Bílého Drinu v Kosovu se neubráním. Vyvěračka je však pěkná.

Po dvaceti minutách jsme na parkovišti, kde skutečně nacházíme naše auta. Kluci však nikde. Máme zamířeno k vodopádu, ale odrazuje nás vstupné. Ludvarova banda se skutečně zjevuje, fotky mají, tak jdeme k autu a kvapně se nakládáme. Nejprve objíždíme ohromné Bohinjské jezero, později Bledské.

Usínám ještě ve Slovinsku. Hory mě jaksi zmohly (v asistenci pár koleček slivovice). Probouzím se až ve Vídni. Moje lahev slivovice je pryč a někteří členové posádky jsou pěkně rozjuchaní. K ránu nás Ludvar rozvezl po bydlištích a můžeme rekapitulovat.

Shrnutí

Slovinské Alpy mě překvapily svou krásou, převýšeními a drahotou. Za splněné horské sny je to bohužel daň. Měli jsme velké štěstí na počasí - dle místních bylo nejlepší za celou sezónu. Pokud jde o nějaké srovnání či hodnocení lze jednotlivé dny ohodnotit takto:

• Malá Mojstrovka je krátká túra s lehčí ferratou, vždy brát přilbu, výstup lze lézt i bez jištění. Fyzická obtížnost je tak 3 body z 10 (desítka nejobtížnější), technická snad 6 z 10.
• Přechod z Vršiče přes Prisojnik a Razor na Pogačnikov dom je velmi těžká túra, jedna z nejnáročnějších, co jsem si prozatím dopřál. S těžkými batohy je to horský očistec. Fyzickou náročnost hodnotím na 10 z 10, technickou na 9 z 10.
• Z Pogačnikova domu přes sedlo Luknja kolem Triglavu na Planiku je rovněž těžká túra. Především Bovški Gamsovec přechod posouvá svou techničností prudce k obtížnějším. Fyzická obtížnost je tak 7 z 10, technická 6 z 10.
• Okruh z Triglavu k Zasavské koči je velkolepým dnem přechodu. Fyzická obtížnost je 6, technická 5 stupně.
• Průchod Dolinou Triglavských jezer je nenáročnou túrou nádhernou krajinou. Fyzická obtížnost sahá ke stupni 4, technická stupně 2.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.