Holešovská stovka, vyhledávaná dálková trasa přes Moravskoslezské Beskydy

Zavzpomínání na Holešovskou stovku přes Beskydy aneb čo bolo, to bolo

Za svého pohnutého tuláckého života jsem absolvoval více než sto "padesátek", šestnáct "stovek", dvacet jedna maratónů (oko bere!) - ostatní horské a turistické aktivity i ve vyšších horách nepočítaje. Byl jsem zkrátka takový "horský blázen".

Ale jedna akce přece jen vyčnívala poněkud nad ostatní z hlediska horských výhledů a scenerií - byl to 13. ročník dálkového pochodu "Holešovská stovka přes Beskydy", pořádaná u příležitosti sta let založení organizované tělovýchovy v Holešově, a to v sobotu 14.6.1980. Tedy zatraceně dávno! Za rozvinutého socialismu, jenž se tak intenzivně rozvíjel, až se "rozvinul" v hospodářství neomezené ruky trhu a v dnešní svérázný kapitalismus. Ale to jen na okraj!

Čtěte také: K100 - Krakonošova stovka

Šlo se (nebo v našem případě spíše klusalo) tehdy překvapivě zcela mimo městečka Holešov (leží na západním okraji Hostýnských vrchů). A to z Frýdlantu nad Ostravicí (start byl na nádraží ČSD) směrem na Lysou horu, přehradu Šance, Grúň, Švarnou Hanku, Bílý Kříž a odtud již pořád po červené značce na Konečnou, Bobek, Kmínek, Beskyd, Bumbálku, Třeštík, Vysokou, Benešky, Kotlovou, Soláň, Vsackou Tanečnici, Ptáčnici, chatu na Vsackém Cábu a nakonec všeho dobrého přes Dušnou i Jasénku konečně do vytouženého Vsetína, kde byl cíl. Tedy - docela kus světa! Kolik to bylo celkem převýšení si již nepamatuji, ale dalo by se to snadno spočítat.

Byli jsme tehdy na startu v šest hodin ráno společně trojice maratónců, se Zdeňkem Pišlem alias Kontušovkou (1937 - 1991) - mimo jiné skvělým fotografem a kníratým Josefem Stanem alias Ketazónem (1943) z ocelárny (po operaci páteře běhá ještě dnes v Bělském lese), kdy jsme se v úmorném červnovém vedru snažili větší část dlouhé trasy klusat, abychom to šílené "peklo na slunci" měli co nejdříve za sebou.

Slunko pralo jak sedlák cepem. Proti němu jsme měli jenom čelenky. Vzpomínám si, že jsme na všech chatách pili statečně blahodárné pivo, abychom dodali tělu vypocené živiny, jen Soláň jsme neprozřetelně minuli a pak jsme se nemohli dočkat po výstupu na Vsackou Tanečnici osvěžujících doušků u pípy na Vsackém Cábu, který byl také zcela ještě v "rozžhaveném letním podvečerním hávu".

Náš čas "pochodu" v cíli na nádraží ČSD Vsetín byl dvanáct a půl hodiny - na to šílené převýšení, horko a délku trasy to bylo snad docela slušné. Ani nebyla možnost se osprchovat, myli jsme se na WC na "bahnhofu". Nebyl to žádný běžecký závod, takže jsme se ani nijak moc nechtěli v tom vedru honit. Ale stínu jsme moc nezažili, část hřebenu byla holá. V těch letech jsem běhal maratón něco málo pod tři hodiny (nic moc), ale stovky jsem míval o něco lepší (třeba "Bíloveckou" jednou dokonce pod devět hodin).

Vzpomínám si, že tehdy již okolo dvacáté první hodiny večerní ve Vsetíně neměli nikde pivo (byl to v létě za tehdejších časů docela běžný úkaz bohužel i v Ostravě, kde byli nasraní nejvíce havíři a hutníci po odpolední šichtě), a tak jsme zcela dehydratovaní vnikli v pochybných horských úborech do sklepení taneční vinárny hotelu "Vsacan" (napřed nás tam nechtěli číšníci s motýlky u krku vůbec vpustit) a pili jsme asi dvě hodiny bílé víno "na žízeň".

Číšník v černém fraku se tehdy nestačil divit - tak rychle a barbarsky ještě asi nikoho lopat zlatistý nažloutlý mok v tomto drahém lokále neviděl. Měli tam ušlechtilý nápoj z hroznů jenom v sedmičkách", na jakost a značku si již nevzpomínám. Možná to byl ale Blatnický roháč. Vínu moc nerozumím. Ale pak se nám ve vlaku ze Vsetína do Ostravy docela dobře spalo! Ještě, že jsme stihli v Hranicích na Moravě přestoupit na Svinov.

Byla to tehdy zajisté drsná devastující makačka - dnes si to ani nedovedu představit. Asi bych si trasu nyní rozdělil na čtyři části - nebo raději na pět! Ale myslím si, že podzimní říjnová "Frýdlantská stovka", která se tehdy chodila v prvé polovině přes Lysou horu, Smrk a Ondřejník, měla převýšení určitě ještě vyšší. Tehdy se šlo přece jenom po hřebeni Vsetínských vrchů a sedla Konečná, Bumbálka a Soláň zase nejsou nijak nízká.

Největší převýšení bylo kousek od startu směrem na Lysou horu - šlo se po modré značce přes Malenovice, Hradovou, Ivančenu a Malchor. Dolů k přehradě Šance jsme to seběhli z "Lysačky" po žluté značce přes rozcestí pod Čuplem.

Holt - naše krásné, ale náročné "beskydské" stovky měly vždy v republice svoje jméno a vzdálenějším borcům z nížin naháněly hrůzu. Navíc při jarní akci, kdy byly na trase Pustevny, Čertův mlýn a rozcestí pod Kněhyní i pod Stolovou, býval v dubnu téměř vždy ještě na hřebeni v traverzu ve stínu sníh a botasky dostaly pěkně zabrat. I když někteří chodili "stovky" v pohorkách.

Jsou to výkony nesrovnatelné (v rozmezí třiceti let) - jednak jsme byli mladší - nejlepšího času v maratónu v roce 1979 jsem dosáhl ve třiceti třech letech. Kristovy roky! Byl jsem ještě tehdy zcela zdráv a také jsem byl poměrně slušně trénovaný - v období let 1977, 1978 a 1979 jsem např. v jednotlivých letech nachodil a naběhal 2 100 km, 2 400 km a 3 300 km (z toho v roce 1979 tři "stovky", čtyři maratóny a devět "padesátek"). Vím to, protože jsem si to všechno zapisoval. Byli pochopitelně daleko větší blázni, já jsem byl pouhý břídil. Nemám a nechci se proboha ničím chlubit.

Ale aspoň je na co vzpomínat a člověk si to všechno může dát pěkně do souvislostí a pozná, jak se zub času projevil na ohlodání lidského těla. I když existují samozřejmě borci s tzv. "Churchilovým genem" - pro ně tento vzorec neplatí! Jedním z nich je např. můj kamarád a nestor frýdecké turistiky -Vlastík Mokroš alias Stařík (1929), který stále leze v Alpách po feratách a k tomu popíjí, co "dům dá". Holt - "Nejlepší horal je starý horal!"

Poznámka autora

Článek je úryvek z obsáhlého povídání sto sedmdesáti stránkového neumělého dílka "Říkánky z hrobníkovy lopaty aneb výstup horala z trhliny sluje rakoviny", které jsem načmáral v těžké době léčby své naprosto nečekané rakoviny krve v období od dubna 2011 do února 2012.

Absolvoval jsem postupně osmnáct chemoterapií, deset radioaktivních ozářek a transplantaci krevních buněk, za současného zlomení dvou obratlů páteře v důsledku myelomů v kostech. Za tu dobu jsem ležel sedmkrát ve špitále - nezbylo mi nic jiného, než vzpomínat a meditovat…!

Snad se mi podařilo na čas z "hrobníkovy lopaty" uniknout (mnohočetný myelom je nevyléčitelný, leč léčitelný) - pilně trénuji s berlemi! Už se nemohu dočkat, až zase vylezu na nějaký pořádný kopec - pro začátek stačí i kopeček. A tímto se čtenářům i omlouvám za to, že jsem se na stránkách Trekingu na čas odmlčel - stejně jste o moc nepřišli, haha! Ahoj!

Fotografie dokumentují trasu pochopitelně v pozdější době - tehdy "digitály" nebyly.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.