Gerlachovský štít (2 655 m n. m.) ve Vysokých Tatrách, výstup přes Krčmárov žlab

Tatranské štíty, túra na Gerlachovský štít

Po přípravě čítající courání ve sněžnicích a mačkách, výstupech do co nejprudšího kopce, pročítání průvodců a studiu videí fotek i popisů na internetu jsme se rozhodli vylézt na Gerlachovský štít. Přestože jsme měli možnost stanout i na vyšších horách, nejvyšší vrchol bývalého Československa a Karpat nás lákal snad odnepaměti.

Bůh ví proč vlastně. Snad tím, jak přes všechny jiné kopce, kopečky a vršky pro nás Tatry zůstávají milovanými velehorami. A Gerlachovský štít představuje určitým způsobem onu pověstnou třešeň na dortu po zdolání vší té spousty jiných tras v okolí. Vhodné okolnosti k naší cestě se ale sešly až nyní. Ubytovali jsme se v honosném Slezském domě, v o něco méně vznešené turistické ubytovně.

Po krátké noci jsme vyšli v šest ráno, plní nadějí odhodlání i obav, které nás lehce nahlodávají. Od Sliezskeho domu vycházíme po levé straně Velického plesa po značce na Poľský hrebeň. Kolem Večného dážďa tentokrát nevede cesta serpentinou, ale je vyšlapaná zledovatělým sněhem přímo vzhůru.

Brzy se dostáváme do Kvetnice, tady překvapivě sníh chybí, tak ještě na chvíli sundáváme mačky. Jistě si jich ještě užijeme do sytosti. Stoupáme po nám dobře známé a dobře zřejmé stezce z letních výstupů na Poľský hrebeň nahoru v podstatě po rovině až k Dlhému plesu.

Přemýšlíme, kudy se asi dostaneme na suťový kužel pod Krčmárovým žlabem. Vydáváme se po stopách a brzy se kocháme výhledem na pleso shora. Jenom stále uvažujeme, co za divné boty měl ten člověk, když tudy stoupal před námi. Zanechaly zvláštní stopu. Až po chvíli ostřejší obrysy odhalují pravdu. Kamzík. Ale na suťový kužel i přes něj se dostáváme pohodlně.

Konečně nasazujeme sedáky a začíná cesta Krčmárovým žlabem. Název snad dostal podle pytlačícího hospodského (krčmáře), my horským vůdcům a dalším v revíru nepytlačíme. Cesta má hodnocení II - III UIAA, průvodci ji stejně rádi nemají a nenabízí ji, takže v souladu s řády TANAPu s průkazkami v igelitových sáčcích (po zkušenostech z Alp) stoupáme.

Není čas na výmluvy, že něco nejde. Se sedáky, v mačkách a se dvěma cepíny, jedním turistickým a jedním lezeckým, míříme vzhůru. Zpočátku stačí ten turistický. A přilby. Ledy ze zmrzlých vodopádů padají a padají. Proto nebývá tahle trasa nějak kladně přijímána, ale nám se líbí. Výhledy jsou zatím parádní, i když vidíme vlastně jen na hřeben od Litvorového přes Velický štít směrem na Východnou Vysokou.

Příčný skalní práh rozdělující žlab na méně náročnou spodní a těžší horní část je pořádný kus šutru čnící ze sněhu do slušné výšky. Lze se dočíst, že může mít až dvacet metrů, my z něj viděli v květnu asi pět až deset. Je na něm dobře vidět, kudy chodí zástupy návštěvníků.

Mačky a cepíny zamotané mezi nohama představují trochu problém, ale nic tragického. Rozhodně se oplatí uvázat cepíny k sedáku, protože při pokusu zaklínit jej do spáry, se jednomu z nás podařilo nádobíčko odhodit. Repka vše zachránila. Pokud by měl člověk chuť a vybavení (lezecké mačky a možná nějaký šroubek do ledu) mohl by skalní práh případně obejít úplně vlevo po ledu, při pohledu žlabem nahoru.

My jsme se vyškrábali po skále. Nad ní nás čekal mírně menší sklon svahu než před ním. Pomalu se zvyšoval a s přibývajícími metry ubíral více a více sil. Pomalu jsme se dostali do vrcholové části žlabu s ještě větším sklonem, rozhodně více než čtyřicet stupňů v dolní. Navíc se sníh na sluníčku začal roztápět a cepíny i mačky přestaly držet. Bylo potřeba uvažovat nad tím kam a jak stoupnout.

Abychom těch starostí neměli málo, žlabem nad námi přeběhl kamzík. Podobnou atrakci jsme pak zažili ještě ve Zlomiskové dolině. Mají tu nepěknou vlastnost, že spouští šutříky. Nejdřív pár bezvýznamných úlomků a v druhé vlně dva velké minimálně jako kokosový ořech. Viděla jsem je, ale kdyby letěly mým směrem, nevím, co bych dělala. Stála jsem tam na mačkách v měkkém sněhu, kluzkém jak mazlavé mýdlo, s cepíny zaraženými ve sněhu. Rozhodně bych nějakým ladným skokem kamkoli riskovala, že se sklouznu po obrovské skluzavce.

Poslední chuťovka nás ještě čekala. Vydrápali jsme se možná dva metry hodně, ale doopravdy hodně bořivým a rozpadajícím se sněhem a čekalo nás možná deset možná dvacet metrů lezení v podstatě po čistém ledu a glazurách na šutrech.

O převěji pod Čertovou Lavinovou lávkou jsme věděli, ale četli i komentáře, že lezecký cepín netřeba. Některé rady v tu chvíli posíláte do hodně nehezkých míst… Takže motyčka a telefon, motyčka, telefon (turistický, lezecký, turistický…).

A konečně Čertova Lavinová lávka. Spolu s ní za hřebenem hustá oblačnost. Mezi meteorology má jeden z nás několik bývalých spolupracovníků. Že by zase neměli den? Nic horšího jsme si asi nemohli přát. Nicméně než scházet zpátky po tobogánu, jsme radši mínili jít dál a doufali, že nebude pršet a mlha nezhoustne.

Cesta na Gerlachovský štít by měla být pod námi. Jenže se ztrácí… Rozdělujeme se (ano, velká chyba), ale každý najdeme jinou. Ta klasická mizí, zůstává stezka až příliš vysoko pod Kotlovým štítem. Snažíme se držet níže, jiná dvojice vystupující za námi ze žlabu jde více po hřebeni. Nakonec slaňují k nám.

Na svazích plných mazlavého sněhu se radši jistíme, nevíme, co je pod ním. Ztrácíme sice čas, ale ne zdraví. Mnohé pilíře se smyčkami v nás vyvolávají obavy a zase trochu zdržují, ale na lano je vlastně jen ten poslední. Jenže to během první návštěvy nemůžete vědět.

Několikanásobné scházení dolů a zase nahoru nám vzalo další síly. Pomalu jsme uvažovali o sestupu Batizovským žlabem, počasí nás v tom utvrzovalo. Konečně jsme ve žlabu. Protože na nás vykouklo sluníčko, vydali jsme se přece jenom na vrchol. Měli jsme pocit, že už to není daleko. Nebylo. Šplháme sice strmě vzhůru a sníh se pod námi odsypává, ale vrchol je blízko.

Vítal nás vrcholový kříž a vrcholová kniha. Nezapisujeme se. Nějak nám to nepřipadá nutné. Důležitější je vděčnost. Stanout na vrcholu hory je vždycky krásné, těžko popsatelné. Po několika fotkách, svačině a přebalení věcí jsme se vydali dolů zpočátku hezky čelem ke svahu, ale ani tak to nebylo docela prima.

Po několikerém vyždímání rukavic se obracíme. Sestup je mnohem pohodlnější. Místy jsme se sice bořili i po pás, ale neměli jsme problém najít cestu vlevo do Batizovské próby. Stopy nás dovedly přesně na místo a dostali jsme se po dlouhé době na kus skály.

Kus jsme sešli. Možná dvacet, padesát metrů a narazili na uřezaný řetěz a kramle. Někdy se asi zapomíná na lidi menšího vzrůstu a nohou. Jednomu z nás nestačí, takže rovnou slaňujeme. A znovu. Až kam se dá. Potom už po sněhu dolů na dno doliny. Všude s parádními výhledy do Batizovské doliny a na hřeben Končisté. Jeden z nás sjíždí část cesty po zadní části těla. Následuje Batizovské pleso a magistrála na Sliezsky dom.

Celkově jsme na cestě strávili dvanáct hodin. Určitě by to bylo možné zvládnout rychleji, pokud by člověk nemusel hledat cestu. V létě určitě pohodlněji, protože se vyhnete sněhovým polím.

Celkově za nejnebezpečnější místo považujeme podle aktuálních podmínek posledních pár metrů do Čertovy Lavinové lávky. Spousta ledu, takže nemít lezecký cepín… Dá se doporučit nepodcenit přípravu a výbavu. Neztrácet soustředění a nedělat hlouposti. Nezapomenout vzít s sebou to nejdůležitější a to chuť. Hodně pomůže a navíc v batohu nic neváží.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.