Treking > Treky, turistika > Kaspické moře a Gasht Rodkan turisticky, treking v Iránu
Kaspické moře a Gasht Rodkan turisticky, treking v IránuPrales mezi pouštěmi1.11.2011 | Michael Novotný
Téměř po celé délce íránského pobřeží Kaspického moře, na svazích klesajících z rozsáhlých vysočin, roste prales. Ve zdejší vyprahlé krajině se tato skutečnost jeví téměř jako zázrak - přejíždíme hory, na jejichž jedné straně je v létě polopoušť prakticky bez vody a vegetace, jen s občasnými zakrslými keříky a osamělými strádajícími stromy a údolí pod námi jsou najednou pokryta hustými koberci stromového porostu. Při klesání kroutícími se serpentinami začínáme chápat proč je tomu tak - vlhkost rychle roste a vzduch nasycený vodou dává vysokou teplotu znát ještě citelněji než na vyprahlé straně hor. Ideální podmínky pro pravou džungli. Náš osobní řidič v podobě mladého Íránce Hoseina z Khalkhalu a doprovod v podobě j eho ženy a setry (spřátelená rodinka, s níž jsme se seznámili předchozí den) nás nejprve odváží na pobřeží moře. Příjemné přivítání nám připravuje rozžhavený písek, do nějž při hledání místa k zaparkování zapadáme. Hosein asi nechápe, že zvýšení otáček opravdu ničemu nepomůže a tak jsou kola po chvilce snahy již do půlky ponořená v písku. Postupně se začínají trousit ochotní dobrovolníci a společnými silami auto po několika minutách dostáváme na pevný podklad. Tato aktivita nás v padesátistupňových vedrech natolik unavila a splavila, že okamžitě skáčeme do slané vody. Kaspické moře, ležící 30 metrů pod úrovní světových oceánů se vyznačuje nízkou salinitou - průměrná slanost nedosahuje ani 13 promile (v některých oblastech však jen 1 ‰), zatímco průměrná mořská salinita se pohybuje kolem 36 promile. V podstatě se o moře nejedná, protože s oceány není jakkoliv spojené - správný pojem je tedy v tomto případě jezero, největší jezero světa, jehož rozloha dosahuje téměř pětinásobku plochy České republiky. Specifikem íránského pobřeží jsou písčité pláže plné odpadků, téměř bez lidí, zato s velkým počtem volně se pohybujících krav okusujících občasné drny trávy. Na prohibici ženského koupání zde přísně dohlíží policie. Vstup do vody je ženám povolen pouze v zahalení, za což mohou poděkovat islámskému teokratickému zřízení bývalého vůdce Chomejního. Naštěstí zde tyto problémy berou všichni s nadhledem. Po pobřeží pokračujeme dále v cestě až do milionového města Rasht. Zde nás Hosein předává do rukou nejlevnějšímu taxikáři, loučíme se a vyrážíme vstříc pralesu do horského městečka Masuleh. Nížinná města nás svým rozsahem fascinují. Téměř sto kilometrů (od začátku Rashtu) jedeme nekonečnou aglomerací protkanou malými políčky až do chvíle než se terén začne zvedat. Žádná úrodná půda nesmí přijít nazmar, jelikož je v Íránu skutečnou vzácností. Masuleh, brána národního parku Gasht Rodkan, leží na zalesněných svazích ve výšce kolem 1 000 m n.m. Jeho historie sahá až na počátek 11. století, kdy ovšem ležel o několik kilometrů vedle. V dnešní době je oblíbenou turistickou destinací, proto nás po příjezdu děsí hotely s neonovými nápisy. Z tohoto vyděšení nás okamžitě vytrhuje proplešatělý padesátník slovy o ubytování zdarma. Odevzdaně tedy odcházíme spletí úzkých uliček a po terasách, respektive střechách domů - ty jsou zde totiž navrstvné tak, že střecha domu v nižší úrovni tvoří zároveň terasu domu ve vyšší. Hostitel se jmenuje Abbas a dle jeho slov se živí se jako elektrikář, doslova "inženýr elektišn". Nechává nás přespat na své terase, opravdu nic nechce a ráno nám radí cestu k blízkým vodopádům svéráznou angličtinou samouka: "Antén hýr, ten métr antén end very very rajt end van hándrd metr mask end van votr, tů votr end votrful." Což, jak později zjišťujeme, znamená: "Od tamtoho vysílače půjdete doprava, kde po sto metrech narazíte na mešitu, od ní rovně, přejdete dva potoky a dojdete k vodopádu." Po cestě narážíme na menší vodopád v téměř idylickém prostředí - pralesem obklopené údolíčko, zurčící potůček, v němž žijí sladkovodní krabi a okolo poletují neznámí pestrobarevní motýli. Právě zde začíná třídenní putování panenskou přírodou. Od hlavního, zhruba 30metrového vodopádu, k němuž jsme byli navigováni, už stoupáme cestou necestou do hloubi pralesa. Kmeny stromů - v nižším pásmu především hlohů, jilmů, dubů letních a ořešáků královských, pokrývá hustý dlouhý mech, což lesu dodává na tajemnosti. Naštěstí není natolik neprostupný, jak vypadá, za což lze vděčit především řídkému bylinnému patru tvořenému zejména kapradím. V rozsypané vápencové skalce nacházíme zachovalé prvohorní fosílie - několik druhů plžů a mlžů. Jedinou známkou civilizace jsou pasoucí se krávy, ponechané napospas přírodě - celý les je odspoda obehnán ohradou z ostnatého drátu, aby se krávy držely ve svém teritoriu. Po jejich majitelích však není kromě občasného, velmi vzdáleného zvolání není ani stopy. Mezi stromy vyhledáváme vhodné místo pro stan a za podivných skřeků, neznámého původu, se snažíme usnout. Kaspické pralesy jsou, mimo jiné, domovem mnoha nebezpečných predátorů - leoparda, medvěda hnědého, hned dvou druhů vlka a již pravděpodobně vyhubeného tygra kaspického, jenž dorůstal téměř tří metrů. Snažíme se uchlácholit, že takto podivně v noci pastevci svolávají krávy. Stejné zvuky nás ovšem provázejí i celým spánkem a vítají do nového dne - takovou výdrž pastevci zcela jistě nemají. Prodíráme se dále pralesem až k potoku, kde snídáme a potkáváme dva muže ženoucí krávy. Na protější straně údolí stojí malá, jednoduchá, dřevěná salaš se slaměnou střechou - jejich příbytek. Potokem pokračujeme vzestupně proti proudu - jelikož zde cesty neexistují, buď přímo korytem, nebo po vyšlapaných kravích stezkách většinou mizejících v neprostupných křoviscích. Míříme ke skalnatému vrcholu, který ráno prokukoval mezi stromy. Během dopoledne nás z nižších poloh začíná pronásledovat mlha a odpoledne nás už zcela obklopuje. Potokem již kvůli vodopádům není možné pokračovat, a proto z údolí uhýbáme doleva - strmým obtížným terénem, plným skal. Porost se s nastoupanými výškovými metry změnil na téměř stoprocentní bučinu bez jakéhokoliv podrostu. Mlha nasycená vodou dává svou vlhkost brzy znát mrholením. Kolem dvou tisíc metrů nad mořem ostrým přechodem končí hranice bukového lesa. Obklopeni bílou tmou se vydáváme hledat vhodné místo ke stanování. Viditelnost se snížila na pouhých pár metrů a úplné ticho narušuje jen šumění vzdáleného potoka, k němuž se posléze přidává i cinkání zvonků a bečení vzdálených ovcí. Jako fatamorgana v poušti tento zvuk pokaždé zmizí, když dojdeme na místo, odkud byl předtím slyšet. Marně pronásledujeme přelud ovcí a místo nich narážíme na jejich hlídače - ovčácké psy. Jejich zuřivý štěkot zní zlověstněji než jaký ve skutečnosti je, po prvním hozeném kameni psi stahují ocasy a mizí v mlze. Vzduch nasáklý kondenzovanou vodou nedává šanci ani nepromokavému oblečení a raději se proto uchylujeme do stanu ještě za světla. Stavební povolení nám posunky uděluje na kost promoklý ovčák značně udivený přítomností turistů. Budíme se do stále stejně mizerného počasí a raději volíme ústup. Snadnou cestu zpátky do Masulehu nám radí ovčáci. Po jejich vyšlapané stezce se sestupuje daleko snadněji než neprostupným pralesem. Loudáme se a dobíhá nás muž středního věku (v gumových polobotkách a stylovém obleku, které tu nosí všichni bez rozdílu věku či postavení) se stádem několika ovcí a koz. Z jeho gestikulace se dozvídáme, že stádo žene do Masulehu odkud bude odvezeno dále na jatka a že nám bude neskonale vděčný, pokud mu pomůžeme. Posílá nás do lesa pro klacky a již se můžeme zapojit do práce. Ta se obyčejnému pozorovateli může zdát snadná, opak je ovšem pravdou. Osmičlenné stádo, v němž se každý jedinec chová naprosto chaoticky, svéhlavě pobíhá ze strany na stranu, uhýbá z cesty a mizí ve křoví, připomíná Brownův náhodný pohyb částic. Statečně pomáháme několik kilometrů, ale naše síly už na ovčákovo tempo (skoro běh) nestačí, a proto se loučíme. Po hodině cesty do rážíme do Masulehu a ještě ho vidíme nakládat budoucí maso na korbu pickupu. Je pátek, íránská neděle. Vyfešákovaní íránští turisté, jichž jsou plné ulice, si nás, špinavé zablácené podivíny s obřími batohy na zádech, nechápavě a poněkud pohrdavě prohlíží. Vyhledáváme rychle Abbase - kouzelného dědečka. "Helóóu", radostně nás vítá z okna stavby, kde pracuje na elektroinstalaci a kam nás zavedla jeho žena. Okamžitě nás zve dovnitř, dává vařit vodu na čaj, a když si nás prohlídne, nabízí teplou sprchu. Ukazuje nám místnost, kde můžeme přespat a my všechno ochotně a s pokorou přijímáme. Po vydatném spánku balíme usušené věci a vyrážíme vstříc nehostinné poušti směr Rasht, Zanjan a bezejmenné barevné pouštní hory, které jsou naší další vytipovanou destinací. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Sabalan aneb jak dosáhnout výšky Mt. Blanc bez větší námahy+ Výstup na Damavand, Irán + Výstup na Ararat a divoký Kurdistán + Horami divokého Kurdistánu + Hory Aladaglar, nejvyšší pohoří Tauru - Turecko (2) + Hory Aladaglar, nejvyšší pohoří Tauru - Turecko (1) + Kačkar Dagi, hory na východě Turecka + Reportáž psaná na Kavkaze + Reportáž psaná na Kavkaze II, Dombaj - Západní Kavkaz + Uzunkol aneb reportáž psaná na Kavkaze III |
|