Elba, středomořský ostrov vhodný i pro trekaře aneb túraa nejvyšší horu Monte Capanne (1 018 m)

Pichlavá turistika na Napoleonově ostrově

Po přechodu studeného a zasněženého hřebene Fagaraše se po čtyřdenním domácím odpočinku vydávám s partou "Karpatských kolarů z Harňácka" na ostrov Elbu užít si horského kola. Můj kamarád, který navštívil ostrov již devětkrát mi oznamuje, že kromě malého letiště není na Elbě žádná rovina. Samý kopec.

Mapu ostrova nemám a informace, že Elba má na délku 28 km mě přivádí k smíchu, co tam budeme dvanáct dnů s těma kolama dělat? To však ještě netuším, že z místa našeho kempu, Marina di Campo, kam je na východní část ostrova vzdušnou čarou tak 20 km, najedeme k jeho východnímu pobřeží a zpět těch kilometrů 90. A těch nepočítaných kopců a zatáček.

A tak to bylo každý den. Párkrát jsem se namočil do slané vody, ale mé oko horala stále častěji pokukuje po kopci, který se tyčí nad ostrovem a má většinu času zahalený vrchol v mracích. Je to nejvyšší hora ostrova Elby Monte Capanne (1 018 m n.m.).

Čtěte také: Torrent de Pareis, moře žízně na mallorských horách

V kempu sháním informace a mapu. Paní správcová, která má na starost česky mluvící klientelu, mi na můj dotaz vyjít nahoru reaguje "člověče vy jste se snad zbláznil! To se tu ještě nikomu nepodařilo. Ano bylo tu pár bláznů, kteří tam šli tady odtud, ale nikdy tam nedošli, protože tam netrefili a vrátili se celí dodření a doškrábaní". Přesto mi ochotně půjčuje hodně "ojetou" mapu, kterou si jdu při pohárku červeného Toskánského vínka prostudovat.

Z mapy zjišťuji, že ostrov je protkaný chodníčky a označený číslicemi, ale žádné barevné rozlišení. V oblasti Monte Capanne je jedna z tras na vrchol popsaná jako ferata.

Vyrážím po páté hodině ráno sám. Tma a po asfaltové silnici jdu severním směrem k městečku P.te Pila. Ráno ještě není skoro žádný provoz, tak mě míjí pár aut.

V Pile hledám odbočku doleva směr na San Ilario a stále po dobré silnici šlapu do kopce přes řadu serpentin a za svítání přicházím do vesničky Sant Ilario, která je ve výšce 202 m n.m. všude klid. Nepotkávám jediného človíčka. Hned za vesnicí odbočuji doprava a jdu pod kopec Monte Perone.

Někde by tu měla být značka pro kolaře, která vede v terénu až nahoru na hřeben a na Monte Perone. Nikde žádnou nenacházím. Podle mapy podcházím kopec směrem doprava a měl bych natrefit na značku č. 18. Jdu po polní cestě a po půlhodině konečně objevuji první elbovské značení.

Dřevěný kůl a na něm připevněná deska z vyřezaným číslem trasy. Značka udává směr do příkrého svahu. Žádná pěšina. Je využita spádnice vody, když jsou velké deště. Ono totiž na Elbě není nikde možnost pohybovat se volně terénem. Celý ostrov je porostlý neprostupnou "píchavou" vegetací.

Dostávám se do mračen, které se kolem převalují. Místy voda vyhloubila hluboké koryto, kterým vystupuji a potkávám první exotické stromy - pinie. Nepříjemná vegetace se s přibývající výškou zmenšuje a řídne. Nad sebou vidím vrchol kopce M. Perone. Pode mnou moře s ostrovem Monte Cristo. Na SV nad vrcholky stromů dohlédnu až k východní části ostrova a vidím severní zátoky, které omývá Ligurské moře.

Na vrcholu Monte Perone 630 m n.m. je jeho část holá, pokrytá kameny a dokola porostlá borovicemi. Na tento vrchol jsem s kamarádem za pár dnů vyjel na kole a ten báječný sjezd dolů k moři stál za to.

Z vrcholu vede západním směrem cesta po které se 400 m dostávám na silnici, která překračuje ostrov do Marciany. Jdu stále západním směrem po dobré lesní cestě. Opět se objevují značky a cesta se pozvolna zvedá. Vede po výrazném hřebeni, ze kterého nejsou výhledy. Kolem jenom borovice a po jednom km se cesta mění v horskou stezku.

Vysoké stromy končí a cestu vyznačují kamenní mužíci, kteří určují směr již po výrazném kamenitém hřebeni. Ze severu se tlačí mlha a proto mužíky vítám. Ze správného směru se nedá sejít. Horský chodník vede mezi množstvím obrovských kamenů a je dobře "vyšlápnutý". Nádherné pohledy už i na Monte Capanne nejvyšší kopec, který se ukazuje na pár okamžiků v trhající se mlze. Stále až v romanticky horské krajině mezi skalisky, nahoru a dolu, ale bez větších výškových rozdílů.

Přicházím k rozcestníku, který určuje směr č. 5. nahoru na M. Capanne a na druhou stranu k M. Perone. Na jeho jedné straně je ještě označení OO a vede dál po skalnatém hřebeni. Studuji mapu a zjišťuji, že je to zmiňovaná ferata.

Bez váhání se pouštím po těch dvou nulách a úseky, které následují, to je lahůdka. Kličkování, přelézání mezi skalisky. Několik úseků je opravdu zajištěno lany, kdy je potřeba se přidržet, nebo pár metrů se i pomocí ocelového lana povytáhnout, přes kolmější úsek. Někde je lano vedeno i v traverzu, ale opravdu nic těžkého, nebo bez nějaké expozice. Každý, kdo se pohybuje v horách to zvládne.

Dolézám a docházím na vrchol Monte Calanche (970 m n.m.). Dávám chvilku "kochání". V dáli je francouzská Korsika vzdálená 50 km.

Z tohoto vrcholu se směr postupu stáčí k severu, přímo k M. Capanne, který se tyčí přede mnou. Ještě asi jeden km po kamenitém hřebínku dobře znatelnou stezkou, klikatící se mezi skalami. Přicházím na úpatí nejvyššího kopce. Terén se ze začátku "zvedá" odhaduji 45 - 50 stupňů. K překonání slouží opět lano a po přelezení tohoto úseku je už svah povlovnější a po chvíli stojím na vrcholu Monte Capanne (1 018 m). Od moře je to tisíc metrů převýšení a délku úseku sem jsem naměřil 19 km.

Dělám vrcholovou fotku a po půlhodině sestupuji směrem k lanovce, která vede nahoru z Marciany. Kolem horní stanice spousta lidí. Tuto míjím a 200 m pod vrcholem zvoní mobil. Kdopak mě tu našel? Mí kamarádi mě vidí sestupovat jak jedou nahoru lanovkou.

Vracím se za nimi. Aj klobásu sem dostal aj Horňáckej slivovičky. Po hodině se loučíme. Oni dolu lanovkou, já šlapu po svahu dolů po značce co vede do Marciany a z této má odbočovat značka doprava, která mě přivede na rozcestník se dvěma nulama.

Jsem už hodně hluboko v sestupu a mám podezření, že jsem odbočku přešel, nebo je to špatně značeno. Opouštím chodník po kterém sestupuji a traverzuji šikmo doprava přes kamenné morény, až po půlhodině přicházím opravdu na tu správnou odbočku. Poučení pro ty, kteří by stejným směrem sestupovali. Opravdu ta odbočka tam je i kdy by se vám zdálo, že jste příliš hluboko.

Po cestě potkávám mé dva kamarády, kteří vyjeli na M. Perone na kole, tyto zamkli a vydali se nahoru. Na Elbě se prý nekrade, že ani kola se zamykat nemusí.

Z Monte Perone se pouštím po silnici na jižní stranu ostrova. Kolem věže Torrine del Porto, postavené v roce 1534 jako součást opevnění. Míjím rozbořený kostel San Giovani a scházím do vesničky San Piero 226 m n.m. Pod sebou už vidím celou zátoku a pláž Marina di Campo. Dostávám se až na písčitou pláž, zouvám boty a ty dva km jdu do kempu ve slané vodě.

Cesta tam i zpět po trase, kterou jsem prošel je dlouhá 39 km. Je možné vystoupit nahoru z Marciany nebo na kole na M. Perone a nahoru. Přes celou Elbu vede trek, který je označen písmeny G.T.E. Vede ze západu z Pomonte nebo La Guardia. Vědět o něm, tak jsem tento přechod uskutečnil. Končí až na východě Elby v Acguaviva. Podle mapy jsem naměřil z Pomonte 55 km. I východní část ostrova je poměrně hornatá.

Elba nás všechny "Karpatské koleře z Horňácka" uchvátila svou nádhernou přírodou a neskutečným "poklidem" který jsme si na pár dnů přivezli domů.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.