Janková, Dutá skala a Vrícko, turistika na slovenské Malé Fatře

Courák z Žiliny na konečnou v Rajci (445 m) přijíždí včas. Protože dnes mám před sebou jen krátkou trasu, jen nějakých 15 kilometrů, mám čas zajít na náměstí na startovní pivo. Po desáté hodině pak vyrážím vstříc hřebeni Malé Fatry. Přestože je času dost, mám trochu naspěch. Pozdní odpoledne chci věnovat fotografování obyvatel zdejších hor.

Porubská dolina

Z rozcestí nedaleko vlakového nádraží vyrážím po zelené turistické značce. Ta se motá po úzké silničce směřující do Porubské doliny. Nejprve kolem velkého a upraveného židovského hřbitova, pak přes pole a louky, nově vysazenou alejí na hřebínek a dále na rozcestí Nad Kamennou Porubou (536 m). Výhledy jsou úžasné a barvy listnatých lesů fantastické.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Asfaltka však nekončí. Pokračuje Porubskou dolinou, v jejímž ústí, před závorou pozemkového společenství Rajec, to docela žije. Místní sem auty vyrážejí na pikniky i na pijatiky. Je vidět, že zdejší omladina není líná se napít, protože ač před polednem, "nakoupeno" mají jako před půlnoční zavíračkou…

Míjím několik velkých seníků napěchovaných senem i rekreační chaty. Asfaltka končí až u chat na rozcestí Oselná, chaty (630 m). Z něj pokračuji po kamenité lesní cestě. Porubská dolina je opravdu krásná, již řadu let jsem jí nekráčel. Rád jsem si zavzpomínal na léta, kdy jsem připravoval turistický bedekr Malá Fatra a pravidelně "šmejdil" po zdejších hřebenech i údolích.

Od rozcestí Mraznica (750 m) začíná cesta stoupat mnohem strměji. Objevují se malé louky, zřejmě bývalé pastviny, s hezkými výhledy k severu a západu. Přehlédnout nejde zalesněný masív hory Usypaná skala (1 158 m), ani hřebeny Súlovských vrchů na západním obzoru či nedaleké vrchy Skalky (1 166 m) a Úplaz (1 085 m).

Hřeben Fatry a Janková

Další stoupák, rovinka a loučka. Pramen pod hřebenem je dnes bez vody. Oj, ještě že jsem na něj nespoléhal. Konečně se objevuje Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (1 028 m) s rozcestníkem a malou zvoničkou. Svahy Hnilické Kýčera doslova hoří. Tolik barev dokáže vykouzlit opravdu jen podzim. I ostatní roční období mají něco do sebe, ale u mne hraje prim právě podzim.

Na hřebeni se vydávám vpravo k jihozápadu. Po červeně značené hřebenovce. Na rozcestí na vrchu Úplaz (1 085 m) něco na ohni klohní dva maníci, které dirigují, kdyby náhodou nevěděli co si počít, dvě máničky. Zdravím, naprázdno polknu (ty buřty fakt voní) a pokračuji strmým sešupem do Sedla pod Úplazom (888 m). V obráceném gardu si tento sešup s návdavkem 78 výškových metrů dávám ještě jednou. Nikoliv ale na Úplaz, nýbrž na horu Janková (1 163 m).

Janková je slušný výhledový bod. I oblíbené bivakovací místo. Soudě tak podle upraveného ohniště. Vrchol však není mým dnešním cílem. Bivakovat chci na krásném posedu kousek pod vrcholem. A fotit zdejší obyvatelé hor. Je sice již po jelení říji, ale jistě na zdejší louku něco zabékat přijde.

Nepřišlo. Krom dvou turistů (což by nevadilo), motorky a auta (což už vadilo), které se sem vyškrábalo z Vrícka. A bylo po békání. I po focení. No jo, neděle. To je vždy tak trochu průser… Příště budu vyrážet jen v pracovním týdnu, ty víkendy jsou opravdu ztracené… Ovšem lenošení na hřebeni v pozdním podzimním odpoledni a kochání se úžasnými výhledy k Velké Fatře a Kremnickým vrchům má také něco do sebe…

Dutá skala a Vrícko

Západ Slunce byl úžasný. Vychutnával jsem si jej z louky pod vrcholem Socovský vrch (1 1634 m). Sluníčko se pod obzor dostávalo v těsném sousedství nezaměnitelné špice hory Kľak (1 352 m). Večerní oblohu zkrášlil Měsíc před první čtvrtí a večerní pak rudý Mars, na kterém v té době utichala globální prachová bouře, která znemožnila pozorování povrchu během letní velké opozice planety.

Nad východním obzorem se postupně objevují zimní souhvězdí, kterým kralují Orión a Býk. Východ sluníčka mě již zastihl vzhůru a připraveného. Pár fotek, balím fidlátka a kontroluji, zda jsem tady nezanechal nějaký nepořádek. Sklápím lehátko, děkuji za příjemný nocleh a neznačenou stezkou scházím do sedla pod Socovský vrch.

Lesní cesta mě spolehlivě vede k dalšímu rozcestí na okraji rozlehlých pastvin táhnoucích se až k vrcholu Kýčera (1 095 m). Já však odbočuji vpravo a podchází po úbočí Socovský vrch a Jankovou. Užívám si výhledů na neuvěřitelně barevné Skalky (1 190 m), na kterých jsem spal minule. I na vrch Dutá skala (1 054 m), který je mým dalším cílem.

Míjím již trochu zubem času nahlodanou boudu, která by se však v případě nouze dala využít k bivaku. Však má dokonce i malý pecek. Starý poctivý Petr, ve kterém na prach spálíte i koks… Vyzkoušeno z Velké Fatry. Objevují se louky s výhledy na Vrícko i protější horu Kľak, která uzavírá hřeben Malé Fatry od jihu. Odbočuji však doleva směr Dutá skala.

Špatně viditelná a stále se větvící pěšina mě přivádí pod hřeben. Ten je poset ohromným množstvím skalek, skalních věží i skalních stěn. Já však chci najít známou jeskyni, která celé hoře dala jméno. Návštěvu tohoto vrcholu jsem měl v plánu od doby přípravy výše zmíněného bedekru. A dalším impulsem byl také hezký článek Jany Waldhauserové právě o této lokalitě, který jsme na Trekingu zveřejnili v roce 2016.

Konečně je tady i hledaná jeskyně. Či spíše jeskyňka, v jejímž portálu si domorodci upravili ohniště. No, nevybrali si špatně. Jen nevím, co na to netopýři, kteří by takovouto dutinu jistě v zimě dokázali využít k zimnímu spánku. Tak se asi musejí pohlížet po jiných lokalitách.

Usazuji se v portálu jeskyně a konečně se pouštím do snídaně. Čas pokročil a sluníčko příjemně hřeje. Hlavní cíl výletu splněn, plánuji další cestu. Nyní musím sejít do Vrícka a dokoupit nějaký proviant. Pivo. Alespoň nějakou plechovku. A pak hybaj nazpět na hřeben Malé Fatry.