Muránska planina deštivá i slunečná, přechod malebné krasové planiny na Slovensku

Kterak jsme s Aljošou 4 dny trekovali po útulnách a skalních vyhlídkách (2)

Vybalujeme a užíváme si odpoledního sluníčka. Na večer se ochlazuje, takže rozděláváme oheň. V okolí je dřeva více než dostatek. První hvězdy na obloze signalizují pokročilou hodinu, avšak noční focení hatí oblačnost. Takže marš na kutě.

V noci dokonce zapršelo. To jsem ale vnímal jen tak v polospánku. Ráno není po nočním dešti ani vidu ani slechu, vítá nás sluníčko. Před kolibou poletuje sýkorka úhelníček, v okolí čimčarají další opeřenci. Balíme, zavíráme dveře a vydáváme se po žluté turistické značce "dorazit" dolinu Strateník. K prvním 27 kilometrům chceme přidat další.

Čtěte také: Minulá část článku Deštivá i slunečná Muránska planina

Žlutá značka se hned s vervou začíná šplhat vzhůru. Výškové metry rychle naskakují, cesta uhýbá vpravo a brzy se napřimuje (v mapách z Harmance je průběh žluté trasy chybně zakreslen). To ale jen dočasně, neboť se opět šplhá mírně vzhůru a pak pozvolna klesá. Až k malé vyhlídce, ze které je vidět náš příští cíl - Veľká lúka. Po cestě fotím hromady hub, kterým se opravdu daří. Není čas ale sbírat, kdo by se s tím dalších 30 kilometrů tahal…

Veľká lúka, Muránsky hrad

Prudký sešup nás přivádí na palouk k velkému seníku. Tady by se ale krásně spalo… Jenže je ráno a my musíme dále. Přes rozcestí Veľká lúka, horáreň (890 m) a kolem elektrických ohradníků se konečně dostáváme na Velkou louku a na zpevněnou cestu. Dole u lesa se volně pasou koně. Neodolám a opouštím asfaltku. Mokrou trávou se brodím až ke koním, tažným a pohodovým silákům známým jako norik muránského typu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Pár jich zvědavě přichází až ke mně a nechává se pohladit po čenichu. Škoda, že nemám sebou nějaká jablka, to by byli ještě větší kámoši. Ale i bez této laskominy ochotně pózují. Do okamžiku, než nervózní "bača" a jeho pes začnou koně shánět nazpět k ohradám.

Vracím se na cestu a s Aljošou pokračujeme k rozcestí Veľká lúka, piesky (887 m). Nachází se tady jedno z oficiálních bivakovacích míst v Národním parku Muránska planina. Přestože jsme v národním parku, míjí nás dnes (za tu chvíli) již asi páté auto. No… Nezdržujeme se a pokračujeme k jihu. Máme namířeno k chatě Zámok a na Muránský hrad.

Míjíme 16 m dlouhou Wesselényiho jeskyni, která je volně přístupná i veřejnosti, a již jsme u chaty Zámok. Přestože paní na útulně Burda povídala, že chata prochází rekonstrukcí, tak se tady nic neděje. Jedinou "rekonstrukcí" jsou opravena futra a zamčené dveře na verandu, na které jsem tolikrát přespal. Chatu Zámok jsem totiž nikdy nenašel otevřenou. Stejně tak je tomu i nyní.

Prudké stoupání nás přivádí až na Muránsky hrad, kde panuje čilý stavební ruch. Již při mé poslední návštěvě se tady čile rekonstruovalo. Mířím k jižnímu cípu hradu pokochat s fantastickými výhledy na okolní vrchy. A na mohutné vápencové bradlo Cigánka (935 m), které se vyznačuje mimořádně vzácnou květenou. Není tedy divu, že se stalo národní přírodní rezervací.

Kocháme se výhledy, hřejeme se na ranním sluníčku. Později procházíme rozsáhlé ruiny jednoho z největších hradů na Slovensku. Hradu, který je třetím nejvýše položeným hradem Slovenska. Hned po Liptovském hradu a Znievu. Ze severního konce se nám pak otevírá krásný pohled ke Stolici (1 476 m), nejvyšší hoře Stolických vrchů a Slovenského rudohoří. I ke Králové holi (1 948 m), která je od nás vzdušnou čárou vzdálena pouhopouhých 15 km (14,8 km, chcete-li přesně) při azimutu 23°.

Maretkiná a Poludnica

Po prohlídce Muránského hradu si jdu ještě prohlédnout zespod unikátní nárožní protitureckou baštu a pak se kolem chaty Zámok vracíme nazpět na "piesky". Tady potkáváme prvního a zároveň posledního trekaře. Pražáka. Slováka s báglem jsme za 4 dny pochodu nepotkali ani jednou. A tak jsem se těšil, že s někým pokecáme…

Velkým obloukem obcházíme hlubokou dolinu říčky Dolinský potok. Za výhledů k Muránskému hradu a ve společnosti babočky paví oko se dostávám k hájovně Maretkiná (995 m), u které Aljoša opět do sebe něco láduje. "Nežer furt, budeš tlustý a klepne tě pepka," říkám mu. Cosi mručí a láduje se dále. Nevím zda-li zachytil mou poznámku o tom, že jej budu čekat na vyhlídce. Holt, asi je již ve věku, kdy dává řízku přednost před krásnou vyhlídkou i ženskou…

Na skalní vyhlídku Poludnica (910 m) je to od Maretkiné pouhých 10 minut. Parádní skaliska a výhledy je škoda si nechat ujít. Poludnica je součástí přírodní rezervace Poludnica o výměře 330,43 hektarů. Krátká zacházka se skutečně vyplatí. Za hezkého počasí dohlédnete až do Slovenského krasu.

Čekám a Aljoša nikde. Když již čas pokročil, vydávám se nazpět. Navštěvuji cestou loveckou chatu Maretkiná, na jejíž verandě by se dalo, v případě potřeby, krásně přespat. Je prostorná, zastřešená, trávník je pěkně posečen. U hájovny nacházím Aljošu v poloze ležícího střelce. "Co, že jsi nepřišel? Lenochu!" Opět nějaké mumlání. Snad jej již neklepla pepka a neheká tam zcela paralyzován…

Směr Studňa a Nižná Kľaková

Nakonec se přece jen zvedá a společně pokračujeme po cestě. Z ní posléze odbočujeme vpravo. Jdu omrknout boudu v dolince vlevo, zda-li ji má cenu dávat na web jako tip na bivak. Již minule se mi nezdála. A dobře jsem udělal, že jsem ji na náš web nedal. Již má propadlé podlahy a celkově se sune dolů a gravitaci odolává z posledních sil…

Po lesní cestě, která směřuje k severozápadu, pokračujeme po červeně značené Rudné magistrále. Výškové rozdíly jsou nevelké, takže vcelku rychle se po úpatí vrchu Malý Cigáň (1 215 m) dostáváme ke Studni. Studňa na Muránskej planine (1 180 m) dostala své jméno podle chráněného areálu Studňa, 24 metrů hluboké propasti, která vznikla v triasových wettersteinských vápencích.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z ochozu nakoukneme do propasti, omrkneme blízkou loveckou chatu, dobereme vodu z místního vydatného (a spolehlivého) a po červené značce se vydáme k jihozápadu. Procházíme větší lesní louky, které jsou rozryty divočáky. To je opravdu síla. Kde jsou ti vlci, co by s jejich drobotinou udělali pořádek. Že by opět úřadovali poľovníci? Na Slovensku je totiž, poněkud nepochopitelně, lov vlka sezónně povolen…

Po úbočí postupně obkružujeme vrch Kľak (1 409 m), nádherný zalesněný vápencový masív. Lesní cesta ubíhá velice rychle a ani se nenadějeme a je tu další nádherná skalní vyhlídka. To jsme již na dohled Nižné Klakové. Aljoša opět pokračuje rovně. I těch 100 metrů je mu shnilo odbočit… Tedy nebylo, na Nižné Klakové mě zdrbal, kde jsem. "Ty jsi mě neviděl? Vždyť jsi šel kousek za mnou!" "Ne, neviděl. Proč jsi mi o té vyhlídce neřekl?" "O Poludnici jsem ti říkal, a také jsi nedošel…"

No, vyhlídka je to úžasná, krátkou odbočku (značeno) doporučuji absolvovat. Je to zhruba kilometr před Nižnou Klakovou. Ty parádní výhledy na okolní oblé a zalesněné vrchy i letecké pohledy do dlouhatánské Hrdzavé doliny se rozhodně neokoukají.

Večer u útulny Nižná Kľaková

Na velké polaně zvaná Nižná Kľaková stojí turistická útulna. A lovecká chata, u které plane oheň. Zdravím dva zde sedící borce, ti však neřeknou ani ahoj, ani bůůů. Pouze ukazují a melou, že útulna je támhle. Tak to jste fakt strašně "hodní", že mi při dvacáté návštěvě této lokality ukazujete útulnu. Fakt čudáci (čeština nemá tak úplně vhodný ekvivalent, snad něco jako divňáci). No prostě byli čudní. Divní…

Mimo dvou čudáků jsme tady sami. Na útulně však tak úplně pusto není. Opět je tady chroustal. Zatím je docela v pohodě, pouze se na nás přišel podívat. Vrchol jeho aktivity přijde až v noci. Aljoša jde pro vodu, já se na louce oddávám relaxu na sluníčku a dlabanci. Taková lehká "obědovečeře". Aby mne neklepla pepka…

Myslel jsem, že oheň rozdělávat nebudeme, ale ledový severák toto původní přesvědčení postupně nahlodává. Vytahuji svetr, ale ani to moc nepomohlo. Nezbývá tedy, než vyrazit na dřevo. Až je hromada dostatečná, podpalujeme oheň. Je potřeba sedět opravdu hodně blízko. Je pěkně čerstvo. A to jsme ve výšce pouhých 1 200 metrů nad mořem…

Oheň plane, jiskry se sykotem odletují, na obloze se opět objevují první hvězdičky. Není ale co pít, nevelké zásoby již dávno došly. Možná že při vnitřním ohřevu by nám bylo tepleji. Dělám pár záběrů večerní a noční oblohy jde se do pelechu.

Je fakt chladno, cítím, že třísezónní spacák je dnes tak na hraně. A na hraně je i aktivita chroustala, který se pouští do čerstvě se objevivších zásob. Ty jsem sice pověsil na šňůru, ale Aljoša to podcenil. Na zdi zavěšený bágl chroustal již navštívil a dělal hrozný virvál. Takže bágl skončil na karabině na šňůře rovněž. Ale bylo již pozdě. Po návratu domů mi přišla od Aljoši esemeska následujícího znění: "Supermys plch Niznansky Klakovy se probil na dno batohu a hodoval na koprove omacce v prasku, spraskal jogurtovou tycinku a zrejme opustil po zbesile jizde mou tornu nad Voniacou. Hore zdar."

Voniaca

Ráno nás probouzí sluníčko. Je sice hodně čerstvo, ale obloha je krásně modrá. Aljoša se opět cpe, já takovouto potřebu ihned po ránu nemám. Vyrážím proto napřed. Fotit v okolí polany Nižná Kľaková. Kdo ví, kdy tady opět chytnu takové parádní světlo. To by byl hřích promeškat. Kvůli kusu žvance!

Dnes máme fůru času a kilometrů naopak málo. Jdeme jen na Voniacu a do Tisovce. Aljoša konečně dodlabal, takže se můžeme pustit k jihu. Nejprve po červené turistické značce, abychom na rozcestí Sivákova (1 184 m) přesedlali na značku zelenou. Rudná magistrála odbočuje vpravo a míří do sedla Burda a dále na Fabovu holi ve Veporských vrších.

Cesta ubíhá velice rychle. Jen by nemusela být tak rozježděná po těžbě. Místy se otevírají pěkné výhledy. Dokonce i k monumentální Králové holi v Nízkých Tatrách. Za vrchem Ostrica (1 223 m) se objevují menší orientační problémy. Les je zde vymýcen a spolu s ním i turistická značka. Zacházíme asi 150 metrů, ale nějak se mi to nezdá. Značka se musí držet hřebene a tato cesta míří dolů!

Vracím se k poslední značce a další nikde. Mířím přímo po hřebínku a narážím na další zelenou. Pak ale dlouho nic. Jdeme proto "po rozumu". Po hřebeni. A o kus dále značku opět nacházíme. No fajn, tady v tom klestí by se pochodovalo opravdu špatně.

Přes kóty 1 178 m a 1 180 m s malými loučkami a seníky mažeme dále. Pod kótou (1 180 m) před Šarkanicou však značka opět mizí. Brzy ji ale naštěstí nacházíme. Pár značek by tady neškodilo přimalovat. A již je tady vrch Šarkanica (1 151 m). Za ním konečně přicházíme po delším táhlém sestupu na rozcestí Voniaca (1 025 m). Je to jedna z mých nejoblíbenějších lokalit na Muránské planině. Škoda jen, že nemáme čas na Martinovu dolinu, která je rovněž úžasná.

Parádní výhledy ze skalní vyhlídky si nemůžeme nechat ujít. Využíváme i zdejších laviček k lelkování a svačině (snídani). Opravdu kouzelné místo s mimořádně krásnými výhledy. Voniacu opravdu doporučuji nevynechat. I přesto, že nás po prohlídce místní loučky s krásnou loveckou chatou Voniaca (1 020 m) čeká opravdu výživný sestup.

Voniaca je součástí Národní přírodní rezervace Šarkanica, která se řadí k nejcennějším územím Národního parku Muránska planina. Objevují se vzrostlé bučiny, i jedlo-bukové-smrkové porosty se vzácným tisem (Taxus baccata) i endemitním třetihorním reliktem lýkovcem muránským (slovenským, Daphne arbuscula). V podrostu se objevuje množství alpinek.

Tisovec a sedlo Zbojská

Po táhlém a opravdu strmém sestupu z lokality Voniaca kolem skalek, kde se má ukrývat jeskyně Voniaca, se dostáváme k slabému prameni. Tady se chodník trochu napřimuje. "Kolenáři" tady budou zcela jistě úpět a vzpomínat na prvorepublikový film s rčením "kolena, kolena, přibližte se k jezeru". Za rozcestím Ľavkovo (720 m) se ale objevuje na zelené turistické značce menší zádrhel - ohrada se zákazem vstupu, resp. se vstupem na vlastní nebezpečí a upozorněním na volně se pasoucí býky.

Pokoušíme se toto nadělení obejít, ale nedá se svítit - musíme do ohrady. Jinak bychom se již dostali do místního lomu nad zdejší cementárnou. Značka v trapu, ale jdeme "po rozumu". Krásné louky a výhledy dávají na značku zapomenout, Tisovec je na dohled. Vpravo vidím zelenou značku, střihneme to ale příčně na prašnou cestu. Po ní chci dojít až do Tisovce. Aljoša mně ale láká do další z ohrad… Za výhledů k vrchu Hradová se zbytky hradu a parádním, jako břit ostrým skalním hřebenem jdu k Aljošovi.

Že já vůl se nechal překecat, prašná cesta vedla téměř až k nádraží. Opět končíme u roští. Nu což. Není divu, že Aljošovi občas říkáme Bludišťák. Vracet se mi nechce. Beru to přímo a jako medvěd se prodírám remízkem. Šup, šup a jsme u nádraží. Jenže ouha, vlak do sedla Zbojská jede až za nějakých pět hodin. Tak to je fakt nářez…

Otáčíme, valíme do města na pivko a prvním autobusem míříme do sedla. Tolik jsem se těšil na místní unikátní ozubnicovou trať, místní tunel a odvážně klenuté viadukty. I přesto, že normální vláčky ozubnice nevyužívají…

Vítá nás sedlo Zbojská, krásná rozhledna skvící se v odpoledním sluníčku, zaprášené auto i Gazdovský dvor, kde si dopřáváme odjezdového oběda. Ušli jsme sice pouhých 60 kilometrů při převýšení sotva 2 000 metrů, ale i tak to byl krásný vandr na středním Slovensku. Takže díky a ahóóój Muránská planino. Zase někdy příště.

• Trasa na turistické mapě, prohlédnout

Trasa: Strateník, bivak - Veľká lúka (2 km, 110 m) - Muránsky hrad (5,5 km, 260 m) - Poludnica (11 km, 570 m) - Studňa (15 km, 820 m) - Nižná Kľaková (20 km, 1 030 m) - Siváková (21,5 km, 1 100 m) - Ostrica (23,3 km, 1 190 m) - Voniaca (28 km, 1 260 m) - Tisovec (32,5 km, 1 300 m)

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.