Lúčanská Malá Fatra, zimní přechod hřebene pohoří

Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 9

Lúčanská Fatra je nižší částí Malé Fatry rozléhající se jižně od Váhu (od Strečna po Fačkovské sedlo). Její nejvyšší částí jsou Martinské hole s nejvyšším vrcholem Veľkou Lúkou. Oblast Martinských holí je nejnavštěvovanější a oblíbená lyžaři (sjezdovky z Martina).

Vyjma Martinských holí je pohoří pokryto bukovými a smíšenými lesy, i v létě je relativně málo navštěvováno a není součástí NP Malá Fatra. Velmi atraktivní je skalnatý vrchol Kľak (poslední výrazný vrchol na jihu), který svým tvarem velmi připomíná vysokotatranský Kriváň. Známý i je vodopád pod vrcholem Kľaku, ten jsme však vzhledem k množství sněhu nenavštívili.

Naše putování se začalo v Praze na hl. n., kde jsme se "nalodili" do Cassovie, která nás včas a spolehlivě dopravila do Žiliny. V Žilině jsme se jen krátce prošli a už v 7:10 nám jel autobus, který nás vyvezl na Fačkovské sedlo (jezdí tam všechny linky ve směru Prievidza), předěl Malé Fatry a Strážovských vrchů. Bylo celkem jasno, nikde nikdo. Začali jsme pomalu stoupat směr Kľak.

Trochu nás překvapila prošláplá stopa od nějakého "pěšáka", musel si pořádně "dát", sněžnice byly docela potřebné. Byl nádherný výhled na Strážovské vrchy, Súľovskou vrchovinu, údolí Váhu, Nitry (pramení přímo pod Fačkovským sedlem) a Turca, Veľká Fatra byla v mlze. Krásné byly řady buků bez listí na bočních svazích, které tvořily zajímavé černé hradby.

V sedle nyní již hluboko pod námi se postupně probudil život – začalo se lyžovat. Konečně jsme se dostali opravdu na hřeben, procházeli jsme zakrslými buky, výhled na obě strany, příležitostně menší loučka trochu s návějemi.

Nepříjemné bylo, když došlo na traverzování prudších svahů v hlubokém sněhu. Místy byly opravdu bizarní tvary návějí a převějí. Kolem poledne jsme dorazili tešně pod vrchol Kľaku, kde jsme v malé jeskyňce poobědvali, Tomáš si opravoval sněžnice. Kľak je skalnatý vrchol tvarem velmi podobný Kriváni, takže jeho překonání bylo poněkud náročnější. Na výstup na samý vrchol, jsme museli sundat sněžnice a přetravezovat asi čtyřicetistupňový svah. Měla jsem trošičku nahnáno a byla velmi ráda, že byl jen 2. stupeň lavinového nebezpečí. Traverz vede sice jen asi 3 výškové metry pod hřebenem, ale kvůli skalám a po hřebeni jít v podstatě nelze.

Přímo na vrcholu (1 352 m) je plošina, slovenský dvojramenný kříž a vrcholová kniha. Podle zápisu tu někdo byl naposled 7.3., zřejmě ten, kdo nám tak pěkně prošlapal cestu. Dál už však nešel nikdo. Začali jsme řešit, jak se dostaneme do sedla. Pohled ve směru ukazatele nás trochu znervózněl. V létě odtud vede chodníček přes skalky, teď jsme měli pocit, že máme nějakým způsobem překonat celkem v podstatě stěnu.

Podařilo se nám sejít o pár set metrů více na jih, sice jsme se trochu probíjeli zakrslými buky a sestupovali opravdu velmi prudkým svahem, ale zdařilo se. Cesta dále vedla stále po relativně úzkém a skalnatém hřebeni na Ostrou skálu (1 218 m).

Největší problémy byly s návějemi, které byly místy až kolmé a jejich překonávání velmi náročné, obzvláště pro Tomáše, který razil cestu. Pohled nazpět na Kľak byl opravdu majestátní. Postup po hřebeni byl celkem pomalý, ale svítilo sluníčko a vládla velmi dobrá nálada. Otevřel se nám pohled i k východu, tedy na cíl naší cesty – nejvyšší část Lúčanské Fatry, Martinské hole.

Pak se ovšem postupně začal zvedat vítr, začala se tvořit mlha a před námi byl sestup do Vríckého sedla. Značeno bylo sice velmi precizně, ale značkař nepočítal se zimními turisty při téměř dvou metrech sněhu, takže některé značky (na stromech) byly pod sněhem, což trochu komplikovalo navigaci.

Sestup do sedla byl také extrémně prudký, z návějí jsme i občas přepadávali do hlubokého sněhu. Sníh měl naštěstí téměř ideální konzistenci – relativně tvrdý. Kolem čtvrté jsme konečně dorazili do Vríckého sedla. Byli jsme sice pořádně unavení, ale rozhodli jsme se, že ještě zkusíme kousek ujít. Došli jsme někam pod vrchol Kútiku, kde jsme se rozhodli, že sil se už nedostává a zatábořili jsme. Za bramborovou kaší se jen zaprášilo. Konečně do "sáčků".

Ráno jsme se probudili do husté mlhy a velmi silného větru. Nic naplat, sbalili jsme se a vyrazili. Problémy začaly na otevřených loukách Skalek. Velmi silně foukalo, viditelnost asi na 20 m, značky zde byly zřejmě z velké části na kamenech, takže byly hluboko pod sněhem, pokud na stromech, tak taky mnohdy velmi dobře přikryté sněhem zatíženými větvemi. Bez buzoly bychom byli zcela "vyřízeni", nebyli jsme schopni ani rozeznat hlavní hřeben. Několikrát jsme se vraceli, Tomáš obíhal osamocené smrčky v loukách, jestli na nich náhou nebude značka. Byla jsem vděčná za jeho navigační dobré schopnosti.

Nakonec jsme cestu nějak našli a konečně si zalezli do hustého lesa do závětří, kde jsme si uvařili čaj, dali pořádný oběd a trochu odpočinuli. Když jsme se asi po hodince vrátili těch pár mertů nazpět na hřeben, mlha se již relativně rozplynula a vítr výrazně polevil, takže dál se již šlo výrazně lépe.

Pokračovali jsme na Jankovou a pak prudkým sestupem do sedla, kterým prochází modrá značka z Rajecke Lesné. Cestou jsme narazili na stopy po běžkařích, možná týden, dva staré, docela jsme je obdivovali. V sedle jsme si dali další kratší pauzičku a pak začali stoupat na hřebínek, který nás odděloval od sedla obávané Hnilické Kýčery. Na hřebínku Úplazu (1 088 m) - odděluje obě sedla se na nás na chvilku dokonce usmálo i sluníčko.

Konečně v sedle pod Kýčerou, pro její tvar a náročný výstup bežně přezdívanou Hliněnou Příšerou. Výstup od západu vede svahem se sklonem kolem 40°, který i v létě dává pořádně zabrat. Rozhodli jsme se, že se jí pokusíme zdolat ještě dnes. Těsně nad sedlem jsme museli opět zastavit na další opravdu sněžnic. Pak přišel nejprudší úsek. Bez sněžnic a hůlek bychom absolutně neměli šanci se nahoru vyškrábat.

Nejhorší bylo překonání vysokých návějí, které byly téměř kolmé, sníh se smýkal dolů. Bez Tomášova prošlapávání bych se nahoru také rozhodně nevyškrábala. Výstup nám trval asi hodinu. Konečně vrchol. Rychle jsme se zapsali do vrcholové knihy, vyfotili a honem pryč, fučelo tam děsivě. Byl nejvyšší čas najít místo k táboření. Sešli jsme jen pár desítek výškových metrů a našli relativně závětrné místo za hřebenem. Uvařili jsme večeři a řádně unavení zalehli.

Ráno jsme se probudili do silného větru a mlhy. Kromě toho se bohužel také výrazně oteplilo, což mělo za následek padání obrovských kusů sněhu ze stromů a velmi těžký sníh. Sbalili jsme a vyrazili dále po hřebeni směr sedlo Machniarka. Sníh byl opravdu velmi těžký a postup pomalý a náročný.

Vůbec se nám nelíbila představa, že odpolene máme vystoupat na hřeben Martinských holí, které byly zahaleny v kompaktním tmavě šedivém mraku. Kolem poledne jsme byli konečně v sedle a pauza s obědem přišely velmi vhod. Poté už nezbývalo, něž vyrazit vzhůru do větru a mlhy. Stoupání bylo nekonečné, sníh se bořil a připadali jsme si trochu, jak v prádelně.

Postupně jsme se začali nořit z lesa, na hřebeni už byly jen zakrslé buky. Trochu nás překvapila čerstvá běžkařská stopa, museli to být opravdu zkušení lyžaři (sem tam skalka, velmi prudké sjezdy, extrémně těžký sníh, prodírání větvemi – místy téměř v korunách stromů…). Na Horné Lúce (1 302 m) jsme se již dostali na holý hřeben a opět přišla ke slovu buzola (viditelnost byla cca na 30 m, značky zřejmě na kamenech, nyní metr pod sněhem), tak jsme začali věřit běžkařům. Po pár stech metrech se již objevilo zimní tyčové značení.

Před vrcholem Veterného (1 440 m) jsme přišli na pevný urolbovaný povrch. Pomalu začala padat tma, tak jsme zvolili prohlubeň mezi několika zakrslými osamocenými smrčky a tam se utábořili. Vítr naštěstí již ustal, Tomáš vybudoval skvělý horský bivak. Poté, co jsme dostavěli stan a začali vařit večeři se najednou začala mlha rozplývat, objevila se úchvatná narůžovělá záře a my jsme si mohli vychutnat nádherný západ Slunce. Byl to nádherný závěr celodenního trmácení. Po setmění byly nádherné, syté hvězdy.

Budík jsme si nastavila na šestou na puštění vařiče na zdlouhavé tavení sněhu. Po vystrčení hlavy ze stanu jsem byla doslova ohromena – východ slunce, dokonale jasno, nádherné růžové světlo. Pak mě mrzelo, že jsem lenošila ve spacáku a nevylezla až na vrchol Veterného nafotit pohledy na všechny strany. Byla velmi silná inverze, takže jsme byli v pohádkovém světě nad mraky. Čekalo nás asi 4,5 h pochodu podle letního značení, takže jsme chtěli vyrazit co nejdříve. Před devátou jsme vyrazili do silného slunce, dalo se jít téměř v krátkém rukávu, díky rolbě dokonce bez sněžnic.

Na vrcholu Veterného jsme byli uchváceni, hory skoro celého Slovenska jak na dlani: Kremnické vrchy, Vtáčnik, Lúčanská Fatra, Strážovské vrchy, Kriváňská Fatra, Veľká Fatra, Nízké Tatry, Chočské vrchy, Západní Tatry a Vysoké Tatry, to vše se nořilo v kouzelného moře bílých mraků ozářeno intenzivním sluncem.

Cvakajíc fotoaparátem jsme dorazili na vrchol Velké Lúky (1 476 m) k vysilači a pak k vlekům z Martina. Tam byl živý provoz, vlastně první lidé po třech dnech. Docházela nám voda, tak jsme se šli zeptat vlekařů, zda nějakou nemají a ti nás odkázali na vysilač.

Trochu mě to překvapilo, v létě byl vysilač velmi dobře zabezpečen vysokou zdí a mříží, ale v zimě kvůli průjezdu rolby zůstává mříž otevřená a tak jsem vyrazila. Před vchodem jsem nevěděla, jak se dostat dovnitř, zvonek byl zadělaný a všude cedulky o zabezpečení. Po chvilce vyšel pán obsluhy a zeptal se, co si přeji. Pozval mě dovnitř, natočil mi vodu a věnoval mi dvě lahve "Budišky" a pak se zvědavě ptal, odkud jdeme, odkud jsme a kde spíme.

Byl nadšen a také asi velmi potěšen, že někdo přišel (dříve tu prý pracovala spousta lidí, teď už je tu sám, stěžoval si, že je stroje postupně připravují o práci). Dostalo se mi soukromé exkurze vysilače, jen na věž to nešlo, ale ukázal mi všechna vysilací zařízení. Varoval nás před lavinami, že dnes je prý výročí zahynutí Josefa Vavrouška s dcerou v Západních Tatrách.

S díky jsem se rozloučila a vrátila se za Tomášem k vlekům. Pořádně jsme se napili a vyrazili dál. Velmi brzy se však ukázalo, že nesprávným směrem – před námi se objevila lavinová výstraha a stopka. Ze správné cesty nás svedla příjemně prorolbovaná cesta po sjezdovce do Martina. Vrátili jsme se kus směrem k vysilači, pamatovala jsem si z léta obcházení jeho betonové zdi. Tomáš mému směru sice příliš nevěřil, ale pak jsem ho přesvědčila a značku jsme našli, dostali jsme se tak na vrchol Krížavy (1 423 m). Odtud nás už čekal pomalu klesající hřeben směr Strečno.

Řešili jsme dilema, jestli máme zachoval běžkařskou stopu, nebo tání postupuje tak rychle, že už tudy letos stejně nikdo nepojede. Počasí se ale začalo trochu kazit, od západu se hnaly černé mraky, naštěstí se brzy opět vyjasnilo, rozplynula se však inverze a udělal se opar, takže takové Tatry byly již silně zastřené. Značky na stromech byly opět velmi často pod sněhem, ale ukázalo se, že se vyplatí věřit běžkařům či skialpinistům. Ze stromů stále padaly kusy ledu a doslova z nich lilo. Bez opalovacího krému a vody bychom byli ztraceni.

Poslední výrazný výšvih a vrchol hřebene Minčol (1 364 m) už byl na vrcholu zcela bez sněhu. V sedle za Minčolem je dělo připomínající SNP. Očekávané finální klesání se stále oddalovalo malými vrcholky, na které jsme ještě museli vyšplhat, až na poslední Úplaz (1 301 m). Odtud už začal šílený padák, tak jsme se rozhodli pokračovat po hřebeni podle buzoly.

Došli jsme na zelenou značku, kde jsme s Tomášem měli opět dosti rozdílný názor na další postup, po chvíli dohad jsem Tomáška přesvědčila, že se musíme spustit z hřebene rovnou dolů odvolávajíc se na zkušenosti z léta. Vydali se opravdu rovnou za nosem z hřebene padákem, který trochu připomínal výstup na Hnilickou Kýčeru. Sestoupali jsme asi 300 m a dostali se zpět na červenou značku, již na lesní silničku, bohužel nepropluhovanou.

Postup po ní byl dost nekonečný, Tomášovi opět praskla sněžnice, tak se rozhodl, že opravovat budeme až na nádraží a brodil se již bez. Asi po půlhodině jsme se dostali na poslední rozcestí nad Strečnem, odkud byl poslední krásný výhled na celou Kriváňskou Fatru. Pak následoval pořádně prudký a klouzavý sešup, průlez lesem a konečně asfaltka. To už jsme byli na Strečně přímo pod hradem.

Obec nás trochu překvapila, pamatovala jsem si ji přívětivěji. Připadali jsme si, jako před pár desítkami let, tak jsme vyrazili svižným krokem na nádraží a odjeli do Žiliny. Čekání na vlak jsme strávili nakupováním, večeří, plánovali jsme si ještě návštěvu bazénu, bohužel bylo zavřeno. 21:50 jsme nastoupili do poloprázdné Cassovie.

• Mapa: Malá Fatra – Veľká Lúka, Harmanec č. 157
• Prameny: Vrícké sedlo, asi 100 m sestoupit po značce na sever, sedlo Hnilickej Kýčery – označeno, v létě slabý v sedle Machniarka (100 m na J), Martinské hole nutno dosti sestoupit směr Martin.