Setkání s medvědem hnědým, jak se chovat a co dělat při střetu s medvědy hnědými ve volné přírodě

Můj život s karpatskými medvědy

Hnědý asi 280 kilo těžký macek se na mě valí s ohromující rychlostí. A to běží do kopce! Rychle přemítám co teď. Na strom? Nemožné. Utéct? Rovněž nemožné. Švihnout sebou na zem? Možné, ale asi málo účinné. Tak se sním pokusím nějak dohodnout. Ne jako jeden z vojáčků na stráží ve filmu Černí baroni, který by se s imperialistickým hrdlořezem nějak domluvil, ale prostě se pokusím mu ten útok nějak rozmluvit ...

Ne, to není úvod z nějakého nejapného filmu, ale skutečná příhoda. Konec konců jsem o ni psal v jednom z úvodníku v tištěném časopise Treking. Stalo se v ukrajinských Karpatech, pod Nehrovcem (1 709 m) na polonině Piškoňa.

Podobných zážitků mám ale povícero. Při promítání o Karpatech se prakticky pokaždé setkávám s otázkou, kolik že jsem těch medvědů již potkal? A tak jsem začal rekapitulovat. Nepočítám v to medvědy (hnědé), které jsem viděl třeba v ZOO v Bojnicích a v Košicích nebo dalekohledem někde na protější hoře. Do svého výčtu jsem zahrnul pouze ty medvědy, se kterými jsem se setkal takzvaně "z oči v oči"…

Poprvé jsem medvěda viděl v ZOO. Ve volné přírodě se sním poprvé setkávám až za studií na Baranci v Západních Tatrách. Sunul si to po hřebeni z kóty Klinovaté, kde byl asi na brusinkách. Míjíme se ale v uctivé vzdálenosti a já jej mohu jen sledovat dalekohledem. Na pořádný snímek nestačí ani teleobjektiv, který s sebou vláčím. Pak dlouho, opravdu dlouho nic. A pak najednou to šlo raz naráz. Nejprve Malá Fatra pod Velkým Kriváněm.

Následují Západní Tatry, přesněji Kobylí dolina a Kobylí pleso. Na ani ne 30 metrů potkávám ještě se dvěmi kamarády medvědici se dvěmi medvíďaty. Když nás zmerčila, chystala se na nás vyběhnout. Bodejť by ne, chtěla chránit mladé. Ale byla asi natolik překvapená tím, že nezdrháme, ale že naopak montuji na foťák teleobjektiv, že si to rozmyslela a utekla. Směrem do Temných Smrečin v Temnosmrečinské dolině.

Určitě znáte Temnosmrečinskou dolinu se stejnojmennými plesy. Ne? A co Vajanského vodopád? Také ne? Budu asi muset napsat článek o této kouzelné oblasti na pomezí Západních a Východních Tater. No a co my? Udělal jsem dva solidní záběry medvědice a když zdrhla, vyběhli jsme za ní… No, pěkná blbost, co kdyby se medvědice za nejbližší terénní muldou zastavila? Raději nedomýšlet.

Další medvědici s medvíďaty (no, byla to asi ta samá) potkáváme o den později na Liptovských Kopách. Ano, to je ten krásný travnatý hřeben mezi Tichou a Kôprovou dolinou. Oble modelovaný hřeben, na který se rovněž nesmí. Moc se krajině ještě dnes omlouvám. Ale skákali jsme, pokud to šlo, z kamene na kámen, abychom půdní kryt poškodili co nejméně. A sešli jsme po loveckém (?), zjevně udržovaném chodníku. A dole v dolině jsme našli jámu se zdechlými krávami, které sem byly navezeny! To se ale také nesmí! Medvěda jsme tady naštěstí nepotkali.

O rok později mě a přítelkyni, se kterou jsem se toulal po Velké Fatře navštívil medvěd v Blatnické dolině. Spali jsme v seníku. Vím, vím, také se to nesmí… Byl počátek října a vrcholila jelení říje. Již za šera se z protějšího svahu valil nějaký podezřelý stín. Nejprve jsem myslel, že je to jelen a byl jsem naštván, že se nevyspíme. Nebo jste ještě neslyšeli říjného jelena?

U toho ryku se vážně nedá spát. To jsem si jednou vyzkoušel na Ploské na Velké Fatře, kdy se jeden takový "pomatenec" rozhodl, že mě svou přítomností bude oblažovat celou noc. Jenže ten stín byl nějaký malý a zavalitý. Vykouknu a ono to medvěd. Asi tříletý samec s krásnou bílou skvrnou pod krkem.

Přišel téměř až k seníku. Tedy téměř, zůstal od nás stát asi sedm metrů. Postavil se na zadní a poslouchal, co že se to v jeho revíru děje. Ne, nechystal se zaútočit, to dělá jen z pozice na všech čtyřech. Medvěd poměrně špatně vidí a na zadní se staví tehdy, aby mohl lépe propátrat terén využívajíc zejména sluchu a čichu. Přítelkyně, která měla v plánu se jít umýt, vyčistit si zuby a já nevím co všechno ještě zalehla a od všech zamýšlených činností upustila. Snad spala až do rána… O probdělé noci mi nikdy nic neřekla, ale do medvědích hor se mnou již moc jezdit nechtěla. Asi se bála důvěrnějšího seznámení. Samozřejmě že s medvědy.

Další medvědy potkávám o měsíc později, v polovině listopadu. Vyrazil jsem do Belianských Tater na Chatu Plesnivec. Pokoušel jsem se na chatu dovolat, ale telefon nikdo nezvedá. V tuto roční dobu ale na chatě určitě plno nebude, říkám si a pozdě odpoledne vyrážím z Tatranské Lomnice.

Na okraji lesa, od kterého je krásně chatu vidět nacházím v poprašku sněhu pokrývajícím pěšinu čerstvé medvědí stopy. "Dnes bych tedy venku spát nechtěl", říkám si v duchu. Je šero a již není čas vyrazit někam dále. Ale co to? Na chatě se nesvítí, z komína nestoupá žádný kouř! "To mi neříkej, že na chatě nikdo není", opět v duchu přemítám.

Beru za kliku a… Není, na celé chatě nikoho není a chata je zavřená! Co teď?! Balím veškeré jídlo včetně krému na boty a zubní pasty do igelitky a odnáším ji dále od chaty. Pomocí lavinové šňůry, kterou jsem přehodil přes větev vytahuji igelitku s proviantem pár metrů nad zem. Co kdyby mlsný chlupáč přece jen přišel. Čekám do černočerné tmy, nepřijde-li přece jen někdo z majitelů chaty. Nepřišel. Uléhám tedy na zápraží. Je bez sněhu a tak akorát na jednu karimatku a batoh a říkám si, že noc by mohla být klidná.

A klidná opravdu byla. Pokud ovšem opominu noční návštěvu medvědice s medvídětem. Tak si tak pěkně v teplíčku svého péřáku pospávám a zdá se mi o - už ani nevím o čem. Ale muselo to být něco příjemného, neboť vím, že probuzení jsem nesl dosti nelibě. Poslouchám - a nic. Asi se mi něco zdálo.

Opět pomalu usínám, když v tom slyším pěknou pecku. Tak to nebyla halucinace a bylo to pěkně blízko! Vylezu ze spacáku a vykouknu po směru, odkud ta rána přišla. Zpoza chaty se loudá nějaký malý stín. To bude asi vlk uklidňuji se a kochám se pohledem na uzoulinký srpek Měsíce, který pluje společně se souhvězdím Orión nad temným zářezem Skalných vrat v hlavním hřebeni Belianských Tater. Nádhera, jako v pohádce.

Ale co to? Za loudalem se loudá další loudal. Ale podstatně větší! Tak to vlk asi nebude. Medvědice! Do frasa, tak ta mi tady ještě chyběla. Beru do rukou koště, které dosud bez povšimnutí stálo na schodech a mlátím jeho násadou o bok chaty. Medvědice jen otočila hlavou a i v té tmě se mi zdálo, že se ji rošťácky zaleskla očka. To jsem ti to dala, co? a s ležérním klidem odchází i se svým potomkem do údolí dávajíc jasně najevo, kdo je tady pánem.

Po východu Slunce se jdu podívat na místo činu, zda-li přece jen nešlo o přelud. Nešlo. Zřetelné otisky medvědích tlap v čerstvém sněhu jsou toho jasným důkazem. Dokonce se mi podařilo vyřešit "záhadu" těch petard. Za chatou byla nějaká oplechovaná skruž. Nevím zdali je to studna a nebo septik, ale medvědice přešla přímo po tom plechu, který se jí podařilo trošinku prošlápnout…

Po této příhodě se mi medvědi opět asi rok vyhýbali. Jen tu a tam narážím na jejich stopy. Další štěstí mám až v Nízkých Tatrách nedaleko útulny Ramža. Ale než stihnu vytáhnout foťák, je medvěd pryč. Projíždím Rumunsko s asi pětitisícovou populací medvědů a nic. Pak se s jedním míjím na Zadnom Choči v Chočských vrších.

Procházím ukrajinské poloniny s asi pětistovkou medvědů a na polonině Piškoňa, pod Nehrovcem, se na mě hned jeden chlupáč vyvalí. Ani úprk, ani na strom ani na zem. Snažím se mu to vykecat. Ukrajinsky, je to přece ukrajinský medvěd. Česky rozhodně umět nemůže. Pro jistotu odhazuji batoh a ruce zvedám vzhůru. I s pořádnou palicí.

Ne, nevzdávám se, snažím se dělat větším. Očividně to zabírá a medvěd se po máchnutí tlapou, kdy si asi říkal "pche, to nemá cenu" odvrací a sbíhá zpátky. Asi byl natolik konsternován tím, že jsem se mu postavil na odpor, že to raději vzdává. Ještě jednou jej popoženu a medvěd je v trapu. Tak to bylo opravdu těsné, zatím nejtěsnější, s medvědem jsme si téměř dali pac ... Téměř, neboť si plácl jen s palicí, kterou jsem držel v ruce a se kterou mi málem přerazil nohu. Pěkná šlupka.

Ten chlapík musí mít ale ukrutnou sílu, paroduji si jedno z rčení u nás velice populární pohádky Mrazík … Popasovat bych se sním určitě nechtěl, se svou více než čtvrt tunou a mohutnými a jako břit ostrými drápy by měl jasně navrch. Jsem ale trochu naštvaný. Nestihl jsem udělat žádný snímek. A že by byly! Když vono vám to byl ale takový fofr a digitál než nastartuje…

Naposledy medvěda, alespoň zatím, potkávám pod Jasnovcem v Zakarpatské oblasti během pracovního značkařského tábora. Ale v rukou jsem měl krabici s barvami a šablonami a foťák v batohu. Než jej vytáhnu je medvěd dávnou pryč. Tak to je v kostce celý "můj život s medvědy". Vím, nic moc, sibiřští lovci by měli s medvědy mnohem bohatší zážitky a já bych mezi nimi vypadal jako pouhý břídil. Ale ruku na srdce, kolikrát jste medvěda potkali vy? Myslím na vzdálenost menší než 30 metrů…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.