Omán, cestopis ze země velice bouřlivé historie. Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (1)

Snil jsem o Jemenu, kde již mnoho let trvá válka, ve které světové velmoci s chutí masakrují místní obyvatelstvo, aby to přineslo jeden z největších hladomorů našich životů. Zatím nemají tamní genocidu ještě hotovou, takže to nepůjde. Snil jsem o procestování severní a východní Etiopie s Džibutskem, kam by to asi šlo, ovšem za vynaložení nemalých finančních prostředků.

Spolu s nedostatkem času a jistým stresem spojeným s ukončením rekonstrukce domu se hledal záložní sen. Sen finančně dostupný a na krátkou dobu. Jsme čtyři: já, Moriss, Kuře a Peťa. Opět čtyři chlapi. Konečnou verzi příběhu dal dohromady Moriss, který zařídil vše od letenek, přes ubytování až po pronájem auta. A tak došlo na road-trip na Blízkém východě.

Dějiny Ománu

Země má neobyčejně bohatou historii, což je dáno především její polohou. Nejstarší osídlení v zemi je zároveň i jedním z nejstarších lidských sídel vůbec. V každém případě se první státotvorné procesy začaly na tomto území formovat až v 6. století před n. l. spolu s příchodem perských vládců a navazujícím spojení s dynastiemi Achajmenovců, Parthů a Sasánovců.

Peršané však moc brzy ztratili. Lid nynějšího Ománu totiž poměrně brzy přijal islám, který situaci v oblasti proměnil. Stalo se tak ještě za života Mohameda a byla to jedna z prvních zemí na světě, která tak učinila. Tento historický zvrat měl za následek vznik naprosto specifického směru muslimské víry.

Ománci vyznávají unikátní větev islámu zvanou ibadija, která se liší jak od sunnitské (ti ji rádi přiřazují ke své sektě cháridža) tak i od šíitské. Jde o poměrně konzervativní směr, který v oblasti s především sunnitskou vírou zachovává mnohé unikátní prvky. Člověku nezbývá než věřit, že to v budoucnu nebude pro ománské sousedy důvod k intervenci nebo genocidě, jak se to dnes děje v Jemenu.

Po přijetí islámu se v zemi pokoušelo udržet moc několik perských dynastií. A stejně jak tomu bylo i v mateřské zemi, i zde došlo k mnoha revolucím. Teprve v roce 1154 se k moci dostává ryze ománská dynastie Nabhánovců. Stabilitu a mír to sice nepřineslo, země stále trpěla nájezdy Peršanů, ale dařilo se to regulovat. Započala výstavba mnohých pevností, které se zachovaly do dnešních dní. Země se stále více zapisovala jako námořní velmoc, centrum moci však bylo z důvodu bezpečí postupně přesunuto do města Bahla.

Omán se postupně zbavil perských nájezdů, bohužel se objevila další chamtivá velmoc. Zpočátku jen několika nájezdy, od roku 1508 však natrvalo, se podařilo Portugalcům obsadit pobřeží Ománu. Nabhánovcům zůstalo jen vnitrozemí, což znamenalo značný pokles životní úrovně i stability dynastie.

Portugalci mezitím opevňovali pobřežní města a čile obchodovali. V roce 1624 ztratili Nabhánovci moc a přišla éra dynastie Jaruba. Jarubové pokračovali v opevňování a poměrně brzy Sultán bin Saíf al-Jarúbi (roku 1648) porazil Portugalce. Ti postupně moc ztráceli, byli na krátkou dobu nahrazeni Osmany, ale ani ti se už nedokázali ve stabilnější zemi udržet a v roce 1741 byli z Ománu vyhnáni všichni okupanti.

Velkou zásluhu na tom měl kmen al-Busaidů, který si začal nárokovat moc a o tři roky později se mu po krátké občanské válce podařilo i trůn získat. Tím byla založena nová dynastie, která je u moci dodnes. Po pár letech získávají Ománci dominantní postavení na moři a postupně vyhání Portugalce z jejich kolonií na Arabském poloostrově, ve východní Africe až po Madagaskar. Roku 1798 se Omán stal britským protektorátem, ale nijak zásadně to v zemi nevadilo, protože to znamenalo rozsáhlou vojenskou podporu. Omán byl regionální velmocí a severozápadní Indický oceán měl relativně pod palcem.

Roku 1837 přemístil sultán Saíd bin Sultán hlavní město Ománu na Zanzibar, aby mohl lépe kontrolovat obchod s hřebíčkem a indigem. Ománci na tomto východoafrickém ostrově nechali vybudovat množství paláců, ale po smrti sultána v roce 1856 dochází ke sporům o nástupnictví na trůn až se země rozpadá. Východní Afrika je nakonec trvale ovládnuta Brity, zatímco sultán Thuvajní si udržel moc v zemi na Arabském poloostrově. Nový zmenšený Omán se přejmenovává na "Maskat a Omán".

Zemi postihl úpadek, což mělo za následek i ztrátu moci sultána, který byl schopen ovládat jen příbřežní oblasti. Vnitrozemí s centrem v městě Nizwa bylo ovládáno imámem a země se tak de facto rozdělila (známá je Síbská smlouva z roku 1920 o autonomii imamátu). Současně se od země na 12 let odtrhla i oblast na severu země (Sohárský sultanát) a Omán ztratil i některé oblasti v dnešních SAE. Mezi maškatským sultanátem a kleristickým imamátem v Nizwě začaly první potyčky, které se po objevu ropy ve 30. letech 20. století rozhořely v občanskou válku.

Během druhé světové války se situace neměnila, území prozatím pozbývalo strategické důležitosti. Teprve poté se začala angažovat Velká Británie a po její pomoci se sultánovi podařilo v roce 1959 ovládnout Omán v hranicích tak, jak ho známe dnes. Stav se ovšem příliš nezamlouval komunistům v SSSR, který rozpoutával na jihu Ománu marxistické povstání v arabském kmeni Dafárů. To naplno vypuklo v roce 1962 a trvalo 14 let.

Velkou podporu získávali povstalci v sousedním Jižním Jemenu, který tehdy patřil do socialistického tábora. Sultán Saíd bin Tajmúr měl s komunistickými partyzány dost problémů, až začal ztrácet pevnou půdu pod nohama. Roku 1970 byl svržen vlastním synem Kábusem, který měl podporu i u některých Dafárů. Kábus získal pomoc i v Jordánsku, Británii, ale hlavně u íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího. V roce 1975 a 1976 byly potlačeny poslední ohniska odporu a Dafárské povstání bylo potlačeno (o dva roky později byl shodou okolností íránský šáh svržen islamistickou revolucí).

Sultán Kábús ibn Sa'íd ibn Tajmúr al-Sa'íd je u moci dodnes. Po válce v Dafáru změnil název země na Sultanát Omán, podnikl kroky k rozvoji země a celkem se mu to podařilo. Omán rozumně využívá těžby zemního plynu a ropy, nicméně je patrná silná politická nesvoboda. Kábus vládne absolutisticky, zastává dnes roli ministra obrany, financí, zahraničí, zároveň je předsedou vlády, centrální banky a vrchní velitel armády.

O jeho kritice nemůže být v zemi řeč. Stejně tak tisk je značně regulován. Na druhou stranu je situace stabilní a prozatím se zdá, že tomu tak i nějakou dobu bude. Otázka, kterou si klade mnoho Ománců je Kábusovo nástupnictví. Sultán si vzal svou sestřenici, ale poměrně brzy se s ní rozvedl. Je dosti pravděpodobně homosexuální orientace, takže nezanechal žádného následovníka. Navíc je narozen roku 1940, dnes má 78 let a není příliš zřejmé, co bude s Ománem po jeho smrti…

Vstupní formality a cesta do Dubaje

Výlet do Ománu zahajujeme už pár týdnů před samotnou cestou. Je třeba vyřídit vízum a zaplatit vstupní poplatek. Volíme variantu na deset dní za cca 300,- Kč. Všem se daří systémem registrace a placení projít, jen mě to nechce pustit. Doporučuji tedy mít záložní PC a zkusit to někde, kde je rychlejší net.

Konečně je vše zařízeno, cestu do Prahy, šílenou oslavu Kuřecích narozenin, spaní v Jánošově mrňavém bytě v deníku vynechám a my sedíme v letadle. Ještě po cestě nad Evropou zcela jistě identifikuji pohoří Fagaraš v Rumunsku, horské velikány v Kurdistánu však nepoznávám, možná mi jeden veleobr připomíná sopku Ercyies Dagi u města Konya a jedno ohromné jezero by mohlo být Tuz Golu…

Dubaj je ohromné velkoměsto s ohromným letištěm, kde všude vládne zmatek a shon, Moriss vše naštěstí skvěle promýšlí a my se můžeme podvečerním městem vypravit pěšky do našeho hotelu v převážně indické nebo pákistánské čtvrti Al Rigga. Je to asi hodina a půl chůze, což je v pekelném vedru, s plnou polní a dlouhými kalhotami, naprostý očistec.

Po cestě je to docela zajímavé, představoval jsem si Dubaj jako bohaté město s nejmodernějšími vychytávkami, nicméně tady procházíme mezi sklady a dosti nevábně působícími čtvrtěmi. Navigace na www.mapy.cz nás vede nejkratší cestou, no některé uličky bez zpevněného povrchu a osvětlení bych se bál navštívit i ve dne.

Samotné nalezení hotelu se ukazuje jako problém. Adresa ubytování je nepřesná, fotografie na webu patří jinému hotelu, musím uznat, že ke konci jsem v nalezení noclehu ani nedoufal. Jistým zpestřením jsou kartičky s fotografiemi asijských a ruských prostitutek, které se v chudším částech Dubaje válí všude po zemi. V muslimské zemi jsme tohle nečekali, v Íránu naprosto nepředstavitelné…

Konečně jsme u hotelu, jehož úroveň příliš neodpovídá ceně, ale už je nám vše jedno. Problémem je, že v jednom pokoji neteče voda vůbec a v našem jen úplně horká. Tohle byla draze vykoupená sprcha! Už se však vidím na procházce a hlavně někde v hospodě na jídle (a doposud zbožném přání i u vychlazeného piva).

Vydáváme se tedy do víru odlehlejší dubajské čtvrti, po necelé půlhodince rozmýšlení a vybírání konečně kotvíme v rozumně vypadajícím podniku. Objednáváme čaj a nějaké jídlo, číšník se zpočátku zdá býti hovořícím anglicky, nicméně se ukazuje, že rozumí jen částečně a zároveň do své angličtiny občas vkládá vlastní vymyšlená slova.

Byla to hrozná anabáze, ukázalo se, že chlapík jídlo objednává někde jinde (to byl jeden z důvodů, že chtěl zaplatit dopředu), dostali jsme něco jiného, než si objednali a samozřejmě, že i při placení nastal spor o výši ceny. Nakonec jsem dal o něco míň, než dubajský zloděj požadoval, ale byli jsme rádi, že jsme vypadli. Zároveň jsem doufal, že tohle byla výjimečná zkušenost, což se nakonec potvrdilo. Na Arabském poloostrově je třeba věnovat pozornost, zda se v restauraci skutečně vaří a nevěřit rozsáhlým jídelním lístkům, které jsou neplatné.

Cesta z Emirátů a sever Ománu

Druhý den se vracíme na letiště vyzvednout auto. Vše probíhá relativně bez problémů, takže neuplyne moc času a my v prakticky novém Opelu Mokka vyrážíme k městu Hatta, kde se nachází jediný možný pozemní přechod pro občany evropských zemí do Ománu. Zkoušíme to samozřejmě u přechodu v bližším městě Nazwa, ale nemá to opravdu cenu, do Ománu to jde jen přes Hattu.

V Hattě probíhá další kolo formalit, naštěstí máme vše vytištěno, takže to není tak hrozné. Překvapí nás dosti vysoký poplatek emirátským pohraničníkům za opuštění země. Přímo na ománské celnici lze nejspíš vypsat i formulář pro vstup do země bez nutnosti registrace přes web.

Po asi šesti kontrolních bodech se konečně ocitáme na hlavní silnici vedoucí do země. Nastává všeobecná úleva, že se nikde neobjevil problém a my jsme skutečně v Ománu. Hned na první křižovatce dálnic jedeme však blbě a vyjíždíme nikoliv na hlavní ománské dálnici, ale u moře ve městě Al Aqr. Tady se cesty znatelně zhoršují a my se poprvé potkáváme s množstvím retardérů na silnicích.

Pokud bych měl Omán popsat třemi slovy, tak to bude: "poušť, vedro a retardér". Člověk by nevěřil, kolik je možné umístit poměrně vysokých retardérů na 100 metrů rozbité cesty. V Ománu jsou retardéry prakticky všude (chybí jen na těch největších dálnicích a mimo cesty), cesta po okreskách (byť třeba širokých a přehledných) je ve znamení "brzda-plyn".

V Al Aqru se konečně stáčíme k jihu a po zmatené cestě jedeme směrem města Liwa a Sohar. V Liwě, těsně po připojení k původně plánované dálnici, zahlédneme právě probíhající býčí zápasy pod širým nebem! Takovou atrakci nenecháváme jen tak, strháváme volant a na pár desítek minut se stáváme diváky u této neobyčejné podívané.

Na volném plácku je vytvořen kruh z navršené hlíny, na němž sedí snad 200 lidí. Uprostřed kruhu se přetlačují dva býci, pohybuje se tam hlasatel a také skupinka pomocníků, kteří od sebe zvířata odtrhávají. Celá atmosféra je podtržena velkým hlukem (bučících zvířat, řevu lidí a pouštění sirén z ampliónu, které mají náladu povzbudit), zápachem moči a výkalů, prachem a postávajícími připoutanými býky, kteří čekají na zápas. Kdykoliv se býci vydají k lidem, nastane poněkud panika, lidé je však začnou zahánět házením písku do očí a krátkými klacíky.

Vypadá to efektně, ale rozhodně nestojíme o blízké setkání s tunovým býkem. Sbíráme se tedy k další cestě do města Sohar a dál až téměř do města Barka, kde se rozhodujeme vyhledat vesničku Suwadi Al Batha. Tady se nachází oblíbená pláž na mysu Ras Al Sawadi, kde se rozhodujeme přespat. Sice se nám nakonec nespalo moc dobře (tento fakt přičítám spíše únavě a horku), ale přesto místo doporučím. Je zde zázemí ve formě bufetu, sprchy zdarma a dostatek místa na stany.

Dalším důvodem je skupinka skalnatých ostrůvků nacházejících se asi 500 metrů od pláže. Na tom největším se nachází cosi jako rozhledna na místě starší strážní věže a určitě to stojí za fotku už jen z tohoto důvodu! Za odlivu lze prý dojít až na samotný hlavní ostrov, nicméně i tehdy voda dosahuje až po ramena! Tuto akci jsme bohužel nevyužili, neboť byl zrovna příliv. Všechny ostrůvky pozorujeme až ráno z pevniny, kdy je nejlepší světlo.

• Pokračování článku
• Třetí část článku
• Čtvrtá část článku
• Pátá část článku
• Poslední část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.