Návrat na Podkarpatskou Rus, rozhovor s M. Rychlíkem

Rozhovor s rodákem z Podkarpatské Rusi

Již tomu bude tři roky, co jsme vydali publikaci "Pod poloninami …jak plynul čas". Myslím si, že by s odstupem času, jenž od vydání knihy uplynul, nebylo špatné ohlédnutí a pár otázek pro autora publikace, pana Miroslava Rychlíka, jenž se na Podkarpatské Rusi narodil v dobách, o kterých současníci vědí pramálo.

A ani dnes, kdy se prý historie vykládá "správně" osnovy výuky historie na školách, bohužel (a pro mne poměrně nepochopitelně), k osvětě o období po vzniku I. ČSR příliš nenapomáhají. Raději se hodiny a hodiny věnují antice, Alexandru Velikému, Attilovi aj…

Knihu "Pod poloninami …jak plynul čas" jste psal s odstupem mnoha desítek let. Jak se vám na knize pracovalo? Musel jste lovit hluboko v paměti a nebo zážitky z útlého dětství jsou stále živé?

Časový odstup od prožitých let tam na východě byl při psaní rukopisu knihy značný, nicméně lidský mozek, zejména v těch mladších letech, je vnímavější a paměť uchovává množství vjemů a zážitků daleko víc, než v letech zralejšího věku. Tento paměťový fond umocnila samotná přírodní scenérie Podkarpatské Rusi a denní styk s životem obyvatel, mimo domorodých Rusínů, i dalších etnických skupin obyvatel.

Čtěte také: Kniha Pod poloninami …jak plynul čas

Ta rozdílnost byla pestrá v jejich životních postojích, obyčejích, jazycích, v kultuře i v celkovém přístupu k dennímu životu. Stačilo jen pozorovat a naslouchat. Čerpal jsem z toho jako ze studnice, denně napsal několik stránek rukopisu, jako by mně to někdo diktoval. I vsuvky a doplňky v průběhu jednoho roku jsem vkládal do již napsaného textu a jednotlivé statě tak rozšiřoval. Někdy jsem psaní přerušil na několik dní a ověřoval si v dostupné literatuře některá historická fakta.

Zážitky z té doby jsou stále živé, stačí se na chvíli zastavit a určitá událost projde kolem jako ve filmu i s barvitostí a atmosférou dané chvíle.

A jak tedy vymazat z paměti zemi hor a jejich polonin, té přírodní jedinečnosti. Občas mně to přivádí k pocitu, že jsem do té země vrostl. Spisovatel Jaromír Tomeček říká, že není noci bez poloniny. Jen v noci může být prožitek zvlněných zelených travnatých ploch u doutnajících ohňů pod hvězdami na dosah ruky úplný. A ten jsem častokrát měl…

Pro svou publikaci jste využil množství fotografií z rodinného archivu, uvedl jste nebývalé množství historických faktů a dat při srovnání minulosti s dnešní dobou. Musel jste pracovat s řadou archivních materiálů aj. Nenarážel jste na rozpory v historickém výkladu tehdejší doby dnešními a minulými historiky či novináři?

Četné fotografie z předválečného období mohou vhodně doplnit a ozřejmit text knížky. Dík za to, že v té době bylo v našem okolí několik nadšenců, kteří ty černobíle fotografie pořídili. Otec dost dbal na to, vytvořit soubor fotografií o karpatských horách a životě tamních lidí. S vděčností k jeho práci jsem je rád využil.

Protože publikace má základní část faktografickou, musel jsem projít mnoho historických údajů, vyjádření a stanovisek historiků, politiků i veřejných činitelů. Často byly opravdu rozdílné. Všichni např. nesdíleli stanovisko TGM začlenit P. Rus do 1. ČSR a pomoci tak blízkému slovanskému sousedu nalézt určité státoprávní uspořádání.

Z hlediska vojenského gen. Šnejdárek hodnotil sice kladně to, že území P. Rusi umožní bližší spojení s Ruskem, nicméně jiní kritizovali příliš protáhlý skoro 1 000 km dlouhý stát s navazující délkou hranic. Našlo se i řada kritiků z řad národohospodářů, kteří žehrali na roční dotace pro P. Rus ve výši ca 2,5 miliardy na rozvoj hospodářství a na správní a celospolečenské výdaje země.

Nebyla také jednota v tom, jak má postupovat politický a hospodářský vývoj, zda a v jakém rozsahu uskutečňovat autonomii, jak zvládat a regulovat nacionalistické nálady v zemi apod. Přesto však 1. ČSR zanechala v této zemi mnoho kladných stop a je dobré, že to v současnosti oceňují i příslušníci těch mladších generací.

V knize uvádíte spoustu zážitků z Podkarpatské Rusi. Při našich setkáních, stejně jako z vaší knihy jsem nabyl dojmu, že máte k Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, stále vřelý vztah. Není vám líto, že v obci Stavné již nestojí váš rodný dům?

Všichni, kteří na Podkarpatské Rusi prožili řadu let, mají k té zemi vřelý vztah. Nebylo jich až tak mnoho, snad nějakých 30 až 35 tisíc. I když je v tom kus nostalgie, to podstatné pro ně jsou jejich neopakovatelné životní prožitky. I můj vztah k té zemi je stále stejně vřelý. Je jen škoda, že nelze vidět ten příznivější vývoj současný. Ten můj rodný dům tam mám uložen hluboko v paměti, i když jej vlna času dávno pohltila.

A jaké jste měl pocity při první návštěvě svého rodiště s odstupem tolika let? Cítil jste se tady spíše jako rodák a nebo spíše jako "cizinec"?

První návštěva po mnoha letech v roce 1990 byla plná očekávání Měl jsem však příjemný pocit, že je to tak trochu návrat do dřívějšího domova, který jsem tak důvěrně znal. Příroda se nijak zvlášť nezměnila, byla stejně krásná a působivá a lidé stejně vstřícní a přátelští. Necítil jsem se po dlouhém odloučení jako v cizině. A setkání s naší dávnou sousedkou paní Julií Korolovou i ochotným taxikářem Ivanem Holodějem, který nás tam vezl z Užhorodu, jen utvrzovaly můj dojem, že tam stále patřím…

Když jsem četl kapitolu o Mnichovu, záboru Podkarpatské Rusi při okupaci zbytku I. ČSR přišla mi natolik sugestivní, že jsem si málem připadal jako účastník tehdejších událostí a jako bych v podvědomí slyšel, jak z rádia zní temné zlověstnáa depresivní hudba neradostných zítřků. Jaký byl návrat do předprotektorátní a okleštěné republiky? Jak to snášeli vaši rodiče?

Odchod z P. Rusi začátkem roku 1939 byl pro mnohé, kteří tam žili, pracovali a viděli tam svůj budoucí život, rozporuplný a smutný. Museli tam mnozí zanechat majetek a šli jako repatrianti do nejistých životních poměrů.

Čechy a Morava nás přijímaly jako čs. občany s porozuměním a vstřícností. Oba moji rodiče to nesli dosti těžce. Otec jako příslušník ozbrojených složek 1. ČSR ještě tížeji, protože si byl vědom budoucích důsledků rozbití republiky. Sloužil ještě několik let u četnictva na několika místech na Moravě, ale v roce 1945, také v souvislosti se zraněním ve službě před léty na P. Rusi, zemřel. O tragických změnách politických poměrů po roce 1939 nerad hovořil.

Vzpomínalo se u vás doma často na Podkarpatskou Rus? A pokud ano, nestýskalo se vám a rodičům a nepřáli byste si návrat? Jak jste vnímali připojení Podkarpatské Rusi z tehdejšímu SSSR v roce 1946?

Občas se na život na P. Rusi ve 30. letech vzpomínalo. Vše však zajíždělo do nových kolejí po vykořenění z tehdejších časů. Rozhodně se nám také někdy zastesklo, snad více rodičům, kteří tam prožili více než 15 let svého života a vytvořili si tak určité životní jistoty, které se rázem zhroutily. Nám dětem to zahlazoval čas nových příležitostí v novém životě, který nečekaná změna přinesla.

O návratu se moc nemluvilo vzhledem k daným skutečnostem. Potom přišla 2. světová válka a po ní územní uspořádání Evropy po roce 1945, diktované vítězem Sovětským svazem. Připojení P. Rusi k SSSR bylo rozhodně protiprávní a zůstane to historickým faktem. Vždy však s úctou a obdivem vzpomenu těch tisíců podkarpatských Rusínů, kteří se podíleli na osvobození ČSR jako českoslovenští občané. A jaká odměna je za to čekala…

Vím, že rodiče by se tam možná chtěli vrátit, ale všichni jsme ze skutečnosti poválečných let věděli, že není kam. Já se plně ztotožňuji se slovy jednoho příslušníka finanční stráže, uvedenými v knize Josefa Nevyhoštěného Financem na Podkarpatské Rusi, když byl tázán, zda by se vrátil na Podkarpatskou Rus. Odpověděl: "…kdyby to bylo možné, šel bych tam o půlnoci zpět, třeba i pěšky". Odpověděl bych stejně…

Další otázka, možná trochu nemístná, nemusíte na ni odpovědět, ale tak trochu navozuje na tu předchozí. Jak vnímali (nebo jak by vnímali) rozbití Československa, "dítěte" Masaryka a Štefánika, v roce 1992 vaši rodiče?

Moji rodiče by rozdělení Československa určitě těžko přijímali a nemohli by s tím souhlasit. Zvláště otec, který jako příslušník bezpečnostního sboru byl velmi hrdý na první Československou republiku.

A nyní mi dovolte ještě jednu otázku ne tak zcela související s publikací. Do školy jste chodil za I. ČSR na Podkarpatské Rusi, takže každý si snad dokáže spočíst, kolik vám asi tak může být let. Přesto jste stále neobyčejně vitální, podobně jako vaše žena. Nedávno jsme se dokonce potkali v Beskydech u Zbuja, kam jste se dopravil po vlastních. Máte nějaký recept na zdraví, dlouhověkost a především veselou a zdravou mysl?

Elixír dlouhého a spokojeného života, jak všichni víme, neexistuje. Náš případ určité životní vyrovnanosti a pohody ve vyšším věku má jistě, jako u všech lidí, určitý genetický základ. Na ten navazuje obyčejná životní filozofie přiměřenosti v jakékoliv činnosti. Hlavně pak dostatek denního pohybu (spíše více km chůze), který nacházíme v častých vycházkách do hor a okolní přírody, vyvážená a spíše nízkokalorická strava, stálé doplňování životního optimizmu (i když je to čím dál obtížnější) a umění se radovat z malých věcí a zážitků. A také někdy ctíme moudrost jednoho z římských klasiků, který říká: "Hleď rozumně si vést, víno si nalej a pro krátký svůj úděl naděje zanech. Ber, co dnešek dává, na zítřek nespoléhej…"

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.