Libyan Challenge, deník z extrémního závodu

Deník závodu Libyan Challenge 2007

Chci se sem vrátit. Za rok, za dva. Chci se vrátit stejně dobře vybaven psychicky a stejně dobře připraven fyzicky, jen lépe obut. Libyan Challenge, tenhle krásnýzávod v nádherné krajině písku, kamení, planin a skal hrajících všemi barvami v oblasti Akkakus, v chudé oblasti jinak relativně bohaté Libye, si to zaslouží. A já mu to dlužím!

Libyan Challenge

• 190 km nonstop běh
• Libye – oblast Akkakus, Sahara
• 4.- 11.3.2007
• Závod s vlastním vybavením na 3- 4 dny v poušti v batohu na zádech
• Limit k dosažení cíle 80 hodin
• Pořadatel: JMT Organisation, Francie
• Můj první nonstopák
• Dotáhl jsem ho, zanechal zde první české stopy, jsem na to hrdý
• Tento deník je přepsán doslovně tak, jak se rodil v průběhu závodu, bez dodatečných změn či úprav

Tak jo. Měl jsem dneska letět ráno. Nervózní den, ve tři odjezd na letiště. Pak už všechno klapalo jak na drátkách, rozloučení, odlet do Paříže na čas – 18,05 (Boeing 737), klidný let s jediným vzrušením - vedle mě sedí dvě sestry, té starší je hrozně zle.

Myslel jsem, že jsou to Rusky, ne, že bych jí to tím pádem víc přál, ale fakt nevím, spolu se snad rusky bavily, ale pak mluvily francouzsky. No, každopádně to přežila. Trochu zmatený odjezd z letiště CHDG pendlem do hotelu F1, tady setkání s Němci, s Anke a s Rakušákem, s nímž jsem na pokoji. Zašli jsme na pivko a teď jdu spát, ráno vstáváme ve tři. Hotel je hezký, před oknem mi létají letadla, paráda. Je 22.30.

4. březen, Sebah Ghat

Dnešek byl dlouhý a náročný, tak to vezmu nějak postupně. Budík na 3.15 byl zbytečný, spal jsem lehce a už dávno před třetí byl vzhůru. Odjezd na letiště a bezproblémový odlet v 6.00 Boeingem 757 Mediterian Airlines směr Sebah. Stará vykopávka, ale let byl krásný, přes Korsiku, nad Afrikou se barva pevniny pomalu měnila až na tmavě žlutou a rudou. Před přistáním všude jen písek a písek, občas osamělá hora.

Malé letišťátko s provozem tak tři odlety a přílety za den, vedro není tak hrozné, zato čekání na kontrolu pasů a víza (spíš jakási čmáranice v pasu), nekonečné. Mobil nefunguje, čekal jsem to. Když nasedáme do dvou luxusních autobusů a jedeme asi 3 kilometry po takřka nové dálnici, což vzhledem k dalšímu vypadá komicky, asi málokdo tuší, že pojedeme přes 7 hodin po naprosto rozmlácené silnici, která je nekonečně rovná a kolem jen písek a písek, občas příšerná vesnice, palmy, pár zbořených domů nebo co to je, a pak to samé dokola.

Jedeme přes 500 km, průměrná rychlost je nakonec vyšší než u nás, protože to autobus žene pořád stejně a nakonec se ztrácejí i ty vesnice a zůstává jen silnice mizící v písku. Postupně přibývají kolem hory nejrůznějších tvarů a se zapadajícím sluncem hraje poušť všemi barvami. Je to nádherný pohled, dost se těším.

Kolem 20,00 místního času- posun o hodinu dopředu, přijíždíme do Ghatu a do kempu. Tady nás vítají organizátoři. Ubytování v jakýchsi bungalovech - malá místnost a dvě postele (spím se Švýcarem Haraldem), pár organizačních pokynů, docela slušná večeře, nealko pivo (brr) a jdu spát. Jsem dost umlácený. Je 22.00.

První poznatky

• je nás tu asi 80 + organizátoři + libyjský personál
• Němci nejsou zrovna velcí sympaťáci, ostatní zatím nevím
• Libye, aspoň tahle část, je určitě tragicky chudá, ve srovnání s Marokem a Tuniskem

5. březen

Den plný dojmů. Moc hezky jsem se vyspal i přes pocit, že po mně pořád něco leze. Snídaně něco po osmé, to jsem ještě netušil, že je to jediné jídlo, kde není náznak kuřete. Pak rychlá příprava ruksaku na kontrolu, po chvilce rozhodování jsem odendal stan a zredukoval polévky a gely. Další už asi redukovat nelze, to nakonec poznám cestou, ale ruksak váží cca 8 kilo + voda, což je docela úspěch.

Od devíti kontrola, mám číslo 6, přesto čekám asi hodinu, berou to důkladně. Oddechl jsem si, povinná výbava prošla a doktor neměl připomínky, fasuju číslo, roadbook, check points kartu, signální raketu, tričko a čapku a jsem připuštěn. Měl jsem obavy, člověk nikdy neví, co si vymyslí nebo co mi bude chybět.

Hned za mnou jde Harald, vyklubal se z něj velký sympaťák a Němec, ne Švýcar. Něco před jedenáctou se suneme rozpáleným pískem do asi tak 2 kilometry vzdáleného města. Jestli mi včera vedro nepřipadalo, měním názor, je k padnutí. Jak město Ghat zhodnotit, aby to bylo aspoň trochu realistické? Kdysi jsem na Slovensku navštívil cikánskou vesnici Močidlany, byla to luxusní vilová čtvrť.

Nad chýšemi a haldami odpadků a smradem a rozpadlými vraky aut a stejnými vraky na jediné hlavní silnici ve městě (ta mimochodem končí nějak veprostřed, asfalt najednou někdo ustřihl, asi došel) ční na kopečku jakási pevnost a pod ní změť rozvalin, ale bydlí tam lidé a zjišťujeme, že tím dokonce provázejí, je to asi kasba. Dneska ne, ale po závodě, mohlo by to být moc zajímavý.

Vyšplhal jsem skoro až k hradbám a pohled přes poušť na nedaleké skály je úžasný. Tam někde zítra poběžíme. Cestou zpátky jsem narazil na prapodivnou hospodu a vedle na telefonní provozovnu! Dva rychlé telefony do Prahy a domů- super, mám z toho radost, celkem 10 dinárů (cca 6 EUR).

Úmorná cesta zpět, oběd, odpočinek, káva velikosti náprstku u oběda, pokec s Němci (už jsou v pohodě a je s nima sranda, občas) a po páté začíná dlouhý a vyčerpávající briefing s projevy, je tu francouzský atašé v Libyi, regionální libyjský šéf sportu atd., výkladem trati (připadá mi, že se nemůžu trefit na další GPS bod, natož pak do cíle). Po sedmé konec.

A teď asi to dneska nejhezčí, jdu za kemp do dun, skály a písek červenají v zapadajícím slunci, fotím stádo pasoucích se velbloudů, pak sedám na vršek jedné malé duny a před sebou jen písek a rudé skály a malou věcičku pro štěstí prosím poušť, aby mi pomohla zvládnout to, proč jsem přijel. Večeře, kuře už nemůžu ani vidět, bylo včera, dnes k obědu i k večeři, vždy stejné, posbírání informací na ráno, nezbytné nealko pivo, sbalení velkého báglu a zalézám, je 22.00.

Dnešní poznatky

• Němci, Rakušáci, Švýcaři už v pohodě
• příšerná chudoba města
• krása pouště a skal
• hodně monotónní strava
• je vedro
• našel jsem funkční telefon
• jsem připraven!

6. – 11. březen

9. večer, jsem unavený, zmatený a plácám se s holí po kempu, když zrovna nespím nebo neležím v doktorském stanu. Vůbec se mi do toho nechce, ale musím to napsat dneska, protože zítra už by převažovala slova superlativů, a to zdaleka nevystihuje to, co se během těchto tří neobyčejných dnů událo. Začnu od konce: závod jsem dokončil a zhruba kolem poledne jsem se vpotácel do cílové brány. Čas ani umístění nevím a v tuhle chvíli mě moc nezajímá, doplním ho zítra po vyhlášení výsledků.

Výše uvedené je pouhým konstatováním toho, že zase jednou zvítězila vůle a hlava nad realitou, která jasně velela zabalit předem prohranou bitvu po první čtvrtině. Jenže copak můžu bez boje vzdát dlouho připravovanou a tolik očekávanou záležitost a zklamat těch pár lidí, kteří mi fandí, věří a které mám rád, a především sám sebe?

Nemůžu… A tak teď s holí v ruce bojuji s opuchlýma, necitlivýma a naprosto nepoužitelnýma nohama, kroutím se v doktorském stanu, kde se nad mými puchýři schází snad všichni organizátoři a doktoři a fotí ostošest tu hrůzu, která se mi na chodidlech, prstech a patách vytvořila.

Úplně nechtěně jsem se stal symbolem tohoto závodu, a to symbolem utrpení a jeho překonání. Všichni mi to dneska dávají hodně najevo a jsem z toho těžce v rozpacích. Chladní Francouzi? Hovno! Co se vlastně stalo? Popíšu to pokud možno nějak postupně i když asi dost zmateně.

Nějaký závěr asi vytvořím později, jako vždycky, jeden je však jasný: Blbec jsem já, protože jsem neposlouchal pochybnosti, které mě varovaly před použitím bot, se kterými jsem nebyl ještě týden před závodem úplně spokojen. Přesně ten týden před odjezdem jsem se rozhodoval, jestli narychlo nevyměnit dva měsíce rozběhávaná goretexová Mizuna za osvědčený typ stejné značky. Neudělal jsem to.

Dva autobusy vezoucí zhruba 80 závodníků na místo startu zapadly nějaké tři kilometry před startovní branou do písku. Na místo nás dopravily kyvadlově džípy.

Start v úterý 6.3. v 10.18, a to je taky poslední, co si pamatuju zcela přesně, ostatní vše splývá a je rozmixováno do změti zážitků, z nichž ty negativní mi nejvíce připomínají boty válející se v písku před dveřmi bungalovu, obě se proměnily v krvavé vany, pravá o něco méně než levá. Teplota někde kolem třicítky, slunce tolik nepálí, občas se dokonce schová za mraky. Bágl není až tak těžký, běžíme po kamenité cestě a zkouším najít pohodové tempo, což se mi docela daří.

Z údolí vybíháme do prudkého kopce, terén tvoří změť písku, kamení a křovisek, a tahle směsice je vlastně po celou cestu. Je to jiné než v Maroku, poušť je tu výrazně kamenitější, skály, hory, zvláštní útvary nejrůznějších provedení. Asi na 20.km pociťuji poprvé, že něco není v pořádku. Po prvním naběhnutí do souvisle písečného terénu jako by se bota zmenšila a pociťuji tlak zepředu do prstů a shora ve špičce, přestože boty jsou schválně o dvě čísla větší, až nohy opuchnou.

Zastavuji a situaci hodnotím tak, že se mi jazyk hrne do špičky - to je řešitelný, na prvním kontrolním stanovišti přichytávám jazyk ke tkaničce a špičky fixuji spínacím špendlíkem. Chvilku to vypadá, že je vyřešeno. Další písek mě vyvádí z omylu. S hrůzou zjišťuji, že písek propadává síťovinou vnější vrstvy a goretexová vrstva jej nezastavuje, nýbrž prosívá, zrnka zůstávají mezi vrstvami a dovnitř je vpuštěna ta nejjemnější písečná hmota, která pečlivě bobtná ve všech dutinách boty a bez problému prochází ponožkou. Má to tři efekty: zrnka vytvářejí z boty dokonalý svěrák, jemná hmota pracuje na kůži, bota váží asi tunu.

Dokonalý průser, jehož důsledky nejsem v tu chvíli schopen nebo spíš ochoten vyhodnotit, ale tuším.

Poušť přechází v souvislé kamenité pláně a hledání kontroly na 41. km je nekonečné. Asi jsem podcenil jídlo, měl jsem za celý den jen tyčku a gel a je mi blbě. Tomu dodává skutečnost, že se postupně obě chodidla stávají hodně citlivá v přední části. Znám to z Himalájí, tam se mi to ale stalo v poslední etapě, tady v první čtvrtině závodu.

Nudle mi žaludek usazují, odpočívám víc jak hodinu, je po osmé a tma. S Rakušany Mariem a Leem (Leo, to je jeho jméno, v 7. pádě vypadá divně, no, jako on sám) se rozhodujeme ještě v noci dojít na 3. kontrolu na 77. km, čímž bych dost překročil plán naběhnout 1. den 60 kiláků.

Z první noci se stává očistec, obě chodidla se mění v obrovské puchýře, při každém našlápnutí bodá tisíc jehliček, každý kámen je problém, každé blbé šlápnutí roztahuje puchýře dále do stran, k tomu se přidávají paty z obou stran i zezadu. Jsem psychicky úplně v prdeli, vím, že jsem prohrál a že je čas po prvním dnu a uběhnutí nějakých padesáti kiláků Libyan Challenge, náhradu za zrušené Mali, závod, od kterého jsem si hodně sliboval a v přípravě mu hodně věnoval, ZABALIT. Teď je devět, jdu se najíst a spát. Tři noci jsem skoro nespal a mám dost. Po napsání předchozích řádků mám ale báječný pocit, že, ač skoro poslední, jsem vyhrál.

Je sobota 10.3. odpoledne

Dnešek si fakt užívám, konečně mám sračku, už jsem se bál, že budu o to tentokrát ochuzen. Popajdávám si po kempu, nohy jsou o něco lepší, chodím bez hole, s každým chvilku pokecám, s Němci (a Švýcary a Rakušáky a Francouzi a Libyjci, no - se všemi), dám občas pivko (ono mi snad začne i to nealkoholické chutnat), kolu, kafe, cigáro, a tak. Prostě pohoda. Nakoupil jsem v jediném místním stánku suvenýry a vyfotil se se všemi Mohamedy, Ismaily a dalšími. Jsou to sympaťáci, a já se jich z kraje bál.

Jak jsem předpokládal, na rozdíl od včerejška už vidím na závodě skoro jen pozitiva, což je dobře, protože těch pár stránek ze včera asi dost stačilo, aby si ten, kdo to snad bude číst, udělal obrázek o tom, že jsem jen částečný magor. Kdybych pokračoval ve včerejším stylu, mohl by si někdo myslet, že jsem se zbláznil úplně.

Včera jsem skončil někde v půlce první závodní noci. Fakt to nevypadalo dobře a včerejší zápis nepřeháněl. Musel jsem s Rakušáky držet jakž takž tempo, naštěstí ani oni v& noci nechtěli běžet, takže jsme pochodovali. Uvažoval jsem o tom, kam až člověk může posunout práh bolesti a překonat ji, a zjistil, že hodně daleko, což bylo pro další průběh závodu zjištění dost příjemné. No a s přibývajícími kilometry v dalších dnech jsem ten práh posunoval dál a dál.

Mario se ujal GPS navigace a po asi hodině bloudění jsme někdy po páté ráno našli kontrolu č.3 na 77.km. Doktor tam byl fakt šikula a s tím, co jsem na něj vyvalil z bot, si hrál asi hoďku. A další hoďku jsem si pak zchrupnul.

Středeční ráno bylo krásné, kontrola byla nacpaná v písku mezi skálama, uvařil jsem kafe a puding a ač to zní hnusně, tak jsem docela s ulehčením sledoval, jak se doktor lopotí s nohou Maria (problém s Achilovkou). S ulehčením proto, že mi v tu chvíli došlo, že možná nechcípnu sám někde mezi skaliskem a písečnou dunou, ale že se budu třeba schopen Rakušáků držet. Oba dva jsou zvláštní, Mario je hodně samolibý frajer, Leo pětapadesátiletý samorost, asi bych s těmahle dvěma normálně partičku nedržel, ale teď fakt nebylo na výběr.

Od rána bylo vedro k padnutí, slunce pálilo a nebe bez mráčku. Vyšli jsme až kolem desáté, čekalo nás 26 km k CP (check point - kontrolní stanoviště) č. 4. Písek, skály, duny, kamenitá pole, křoviska. Žádná monotónní krajina jako v Maroku. Belhal jsem se neustále nějakých 20 – 30 metrů za oběma, nevím, jestli jsem jim vadil nebo ne, rozhodně jsem to neřešil.

Po nějaké době jsem přišel na způsob pohybu, při němž jsem měl alespoň dojem, že se neposeru bolestí. Nebyl to běh, ale nohama jsem pohyboval tak, jako bych běžel. Bylo to snad pomalejší než chůze, ale díky krátkému kontaktu nohy s podkladem to bylo skousnutelný. Někdy během tohohle dopoledne jsem se rozhodl, že bude-li to jen o krvi a o bolesti, tenhle závod dokončím za každou cenu. Je to o hlavě. Znám člověka, který by s rozhodnutím překonat milion problémů hlavou, zapracovat je, souhlasil. Mockrát jsem si na něj vzpomněl.

Při pauzičce pod bambusem se objevili další dva Rakušani- Uli a Hannes, prima chlapíci, hrozně mi připomínají komickou dvojičku z nějakého filmu, jen si nemůžu vzpomenout, z kterého. Hannes vytáhl pytlík sušeného masa, ale na rozdíl od mého bylo šíleně kořeněné, skoro na blití, kupodivu mě to ale nastartovalo. CP 4 se nacházel schovaný za Sloní skálou, jedním z nejznámějších monumentů oblasti Akkakus, oblasti svou krásou naprosto neobyčejné a neopakovatelné.

Dorazili jsme sem v rakousko - české sestavě krátce před pátou odpoledne, shodil jsem bágl na úpatí sloní nohy a s ulehčením zhodnotil, že žiju a jsem o tři kiláky za metou stovky. Obojí zjištění příjemná, ale… Fakt jsem neměl tušení, jestli jsem schopen v tomhle stavu absolvovat takřka ještě jednou tolik.

Tady se mě poprvé ujala francouzská doktorka, její jméno doteď neznám, ale udělala pro mě moc, tady i pak v cíli, stejně jako student medicíny Gil, stejně jako doktorka Natalie, stejně jako já nevím kolik dalších doktorů, dalších členů organizačního týmu na následujících CP, a v podstatě všech dalších lidí kolem. I díky nim jsem doběhl. Na oplátku jsem jim, ač nechtěně, poskytl dostatek materiálu a fotografií do jejich studijních prací, dokumentů o závodě apod. Weissovy nohy byly jedním z nejfotogeničtějších exponátů Libyan Challenge 2007.

Pod skálou jsem strávil přes 2 hodiny, mimo ošetření jsem se nacpal sušeným masem a pak udělal první chybu. Na dalších 21 km jsem se pod dojmem toho, že ovázané nohy třeba chvíli vydrží, vydal s mými souputníky.

Ještě před tím jsem udělal zoufalý pokus - prořízl nožem vrchní vrstvu bot ve špičce, pečlivě vysypal z každé kilové boty písek a vše zalepil náplastí, která vydržela asi tak 10 minut. Přestože úmysl byl jiný, ukázal se tento tah jako jeden z rozhodujících pro další průběh. Chtěl jsem, aby písek neprocházel dovnitř, ten však po takřka okamžitém odlepení náplastí nejenže dovnitř vesele procházel, ale zároveň po naplnění dutin také odcházel ven a svěrák se uvolnil. Úmysl byl jiný, ale výsledek se ukázal být jedním z nejpozitivnějších počinů. Zdemolované nohy už to zachránit nemohlo, ale zpomalilo to jejich další pustošení. Stačilo už jen občas boty vysypat.

Zpátky k chybě: Po pár kilometrech, už za tmy, jsem přes veškerou snahu nebyl schopen držet tempo Rakušáků. Spíš jen pro formu jsem navrhl, že zpomalím, ať jdou sami rychleji. Konečně udělali to, co jsem od nich očekával, ale sám bych to největšímu nepříteli neudělal – kývli a zmizeli. Zůstal jsem v noci sám uprostřed pouště, jen s chabě ovládanou GPeskou. Podělal jsem se strachy.

Jestliže před tím jsem tyhle dva nemusel, dala nás dohromady situace a spíš jsme se navzájem trpěli, teď jsem je odepsal. Byl čas srovnat hlavu. Kdo je za mnou a jak daleko? Byli za mnou něco přes půl hoďky, známá komická dvojička a dva Švýcaři. Kurva, jak rád jsem zahlédl jejich světýlka. V téhle sestavě jsme dorazili na CP 5 na 125. km ve čtvrtek nad ránem.

Do cíle zbývalo zhruba 60 km, přes vše uvedené jsem nebyl daleko od časového plánu, i když v jiném rozvržení (plán: 1.den- 60 km, 2. den- co to dá, 3. den - zbytek a v noci cíl / skutečnost: 1. den - 77 km, 2. den - 48 km), byl jsem však hodně daleko tomu, kde jsem mohl být. Hergot, já na tom byl fyzicky tak dobře, nádherná krajina kolem motivovala jako hrom. Byl jsem si však takřka jistý, že závod dokončím, a to byl stav s ohledem na popis včerejší noci zhodnotitelný: zaplať Pánbuh! Napíšu to ještě jednou v závěru: Chci se sem vrátit. A budu v tomhle závodě v první desítce! Je to reálné.

Je krásný sobotní podvečer, pomalu se ochlazuje a vše se připravuje na slavnostní vyhlášení. V noci odjíždíme, dneska už se k dalšímu nedostanu, ale zítra na letišti v Paříži budou času tři pr… Tenhle zápis vzniká těžko, jinak než ty z předchozích závodů, taky jiný bude, stejně jako byl jiný celý tenhle závod. Kurnik, fakt zatím nevím, jak to hodnotit, jsem pořád ještě mimo.

Neděle, 11.3., něco kolem jedenácté, letiště Sebah

Původně jsem se chtěl pustit do dalšího zápisu až večer v Paříži, ale sedíme v "čekárně" letišťátka už od osmi a let, původně plánovaný na desátou, odkládají a odkládají, teď je prý aktuální druhá. Vstávali jsme v půl druhý, přes šest hodin v autobuse, nespal jsem, protože jsem nevěděl, jak složit nohy. Pravá už je dost dobrá, levá ještě za moc nestojí. Ještě v noci jsem litoval, že mám letenku až na zítřejší ráno, teď už to vidím jinak. Venku je krásně, na place před letištěm sluníčko a palmy, tak zase o kus popolezu v povídání a půjdu se vyvětrat.

CP č. 5 nebyl ideálně umístěn. Nebyl v písku, ale na skalách a v kamení. Obětoval jsem půl hoďky spánku, vytáhl GPS a pečlivě se jí, poučen včerejším večerem, naučil ovládat. Důvod a rozhodnutí bylo jasné – čtvrtek strávím sám, svým tempem, s vlastní navigací, s vlastními problémy a s vlastním cílem: dotáhnout závod, pokud možno příští noc. 60 km není tolik, 60 km je nepředstavitelná dálka, tyhle dvě myšlenky se v palici naprosto pravidelně střídaly.

Spal jsem asi dvě hoďky a úmyslně vylezl ze spacáku až ve chvíli, kdy už byli všichni Rakušani i oba Švýcaři na odchodu. S relativně čistou hlavou jsem uvařil kafe a puding, sbalil báglík a vyrazil. Stav dolních končetin už nebudu popisovat, už by toho brečení pořád dokola bylo moc. Kousek za CP se nacházela skála s jakýmisi historickými kresbami, místo, na něž jsme byli při výkladu trati upozorněni jako na obzvlášť zajímavé. Skála ale byla obšancována vojenskými džípy, asi zrovna místní odbojáři kuli plán na svržení milovaného diktátora, takže mě k malbám i přes protesty dost rezolutně nepustili.

Po mírném stoupání pískem jsem narazil na první dnešní kamenité pole, a kamení různé velikosti, různých barev, ale hlavně na nekonečných planinách mě provázelo celý den. Bylo to fakt něco, co krok, to nejistota, lepší terén jsem si na závěr nemohl přát. Kladem bylo rozhodně to, že práce s GPS se mi stala vlastní, ovládl jsem ji, což je úspěch, který nepodceňuji.

Z dopoledne stojí obzvlášť za zmínku stádo divokých velbloudů pasoucích se v nedalekých křoviskách, neviděl jsem je, upozornilo mě na ně až jejich bučení, monstrózní černé zkameněliny, k nimž mířily všechny kolemjedoucí džípy a u nich to otáčely, protože dál už bylo NIC, karavana velbloudů, od níž se oddělil jeden z průvodců, přišel ke mně, byl to běloch, a když viděl na mé čepici nápis Czech Republic, chechtal se a řval mi do ucha Ahóóój. Babička byla z Brna, on už se narodil v Libyi a kromě pozdravu uměl ještě pár sprosťáren, které nesnese ani tenhle deník. To všechno mi dodávalo sílu pohybovat se dál.

Slova "pohybovat se" jsou asi nejvýstižnější, ten pohyb nebyl zrovna rychlý, podle GPS něco kolem 4-5 ti km/hod., což není mnoho, ale zaplať Pánbuh za to. Check pointy byly s blížícím se koncem (závodu) rozmístěny v kratších vzdálenostech, na šestce na 125.km jsem byl v poledne. Po něm vyšplhání pískem a kamením do prudkého srázu na náhorní planinu a výhled do nekonečné hnědo černé roviny se sem tam vykukující jakousi vyvřelinou, horou, skálou. No, měsíční krajina se vším všudy. Teplotu bych odhadoval tak na 40, hrozný vedro.

Proplácal jsem se několika planinami, které jako by si vypadly z oka v různých vrstvách a s hrůzou očekával nutný sestup na výškovou úroveň startu. Nezklamal, byl hodně výživný, pohled do údolí a první nášlapy ze srázu dolů mě zase rozhodily. Těch asi 1 200m jsem slézal přes hodinu a musel by na mě být hodně komický pohled. Naštěstí nebylo diváků. Na úpatí čekal CP 7, měl jsem za sebou 147 km, bylo pozdní odpoledne.

Obsazení takřka všech kontrol bylo příjemné, ale CP 7 svým personálem čněl vysoko nad všechny. Dva chlapíci na mě už z dálky hulákali, nacpali mi kolu a kafe, byli samá sranda a doktorka Natalie a medik Gil se těsně po tom, co se probrali z mrákot, když jsem se s bolestnou grimasou zul a s ponožkami stáhl i zbytky kůže, snažili aspoň zakrýt živé maso na prstech a chodidle levačky. Nutno říct, že se jim to dost podařilo. Ve chvíli mého příchodu odpočívali na stanovišti dva Italové, otec se synem, oba Švýcaři a asi po půlhodině dorazila mezinárodní směska- Japončík, Filipíňanka, Francouz a dvě Francouzky. Švýcaři a Italové zmizeli a já udělal chybu č. 2.

Zvedl se silný vítr, který festovně hnal písek od nedalekých dun, písečná mlha. Měl jsem zůstat sedět na prdeli, místo toho jsem se sbalil, s halekáním se rozloučil s osazenstvem a sám a s informací, že 13 km k dalšímu CP je po trackové cestě, jsem vyrazil. Mlha se proměnila v tmu, vítr zesílil, brýle jsem musel sundat, písek bodal a pálil v očích, a čím dál tím hůř jsem byl schopen sledovat a vnímat vyjeté koleje. Řídil jsem se instinktem, podle GPS jsem držel zhruba správný směr, bál jsem se ale opustit víceméně tušenou cestu, protože vidět bylo tak na metr, dál světlo z čelovky mizelo v černobílém mléce. 13 kilometrů strachu.

Já blbec, sám bych se přece nevydal na noční tůru ani v Krkonoších, tady šlapu potmě v písečné bouři po poušti v Libyi… No, CP 8 jsem našel, navíc jsem tam našel schoulených za koly doprovodného kamionu za větrem šest spacáků. Netušil jsem, že jsou to všichni čtyři Rakušani, kteří sem museli dorazit už dávno přede mnou a oba Švýcaři, a přidal spacák sedmý. Je půlnoc, na osamocenou cestu dál nebylo pomyšlení. V cíli v noci nebudu, ale taky bych tam nemusel dojít vůbec.

Tak jsem se moc hezky rozkecal, je 12,45 a podle poslední zprávy se v jednu naloďujeme. Takže v deníčku dorazím do cíle opravdu až v Paříži.

Paříž, letiště CHDG, neděle 11.3., těsně před půlnocí

Přiletěli jsme po páté našeho času, let ze Sebahu byl v pohodě, opět Boeing 757 Mediterian Airlines. Libyi jsme opustili ve slušném vedru a Paříž mě přivítala jarem a mobilním signálem. Oslavil jsem to pivkem, večeří u Mekáče a rozesláním spousty zpráv. Ještě teď mi chodí odpovědi. Rozloučení na letišti nebylo dlouhé, ale dost vřelé, oni si mě snad nakonec opravdu někteří docela oblíbili. Vyměnili jsme pár mejlových adres, všichni se rozprchli a sedím tu na židli terminálu 2B sám, a to doslova. Je čas dostat se do cíle.

Pátek 9.3. po druhé hodině ráno

Do vypršení časového limitu zbývá 16 hodin, do cíle 24 km, nestane-li se nic zákeřného, mělo by to být s velkou rezervou. Těch zákeřností už bylo dost. Vítr se uklidnil, dokonce vykukuje Měsíc a z prvního spacáku leze Hannes. Za ním všichni ostatní, hrabu se taky ven, jsem z půlky zasypán pískem. Skutečnost, že poušť není tak písčitá jako v Maroku, dokazuje i to, že přestože jsme umolousaní, špinaví a nemytí, není písek nalezlý úplně všude, jako tomu bylo před pěti lety při Marathonu des Sables, i tak je ho dost. Ještě odbočka při zmínce o MDS - dobré 2/3 účastníků mají za sebou zkušenost z Maroka, také se k tomu hrdě hlásím, a dokonce se tady najdou blázni, konkrétně vím o Anke a Kanaďance Sandy, kteří za necelých 14 dní Marathon des Sables běží. Hned bych běžel s nimi.

Zpátky na trať. Čeká nás ještě jeden CP, po 13 km, cesta k němu nocí v sedmi lidech po rovině a písku je nudná a není na ní co popisovat. CP svítí do dálky a tvoří ho džíp s dvoučlennou posádkou, kluk a holka, sympaťáci. Když k němu dorazíme s tím, že počkáme do rozednění (čeká nás posledních 11 km v dunách), přetrhli by se, nabízejí horkou vodu a keksy a postupně nás každého fotí.

Zalézáme na chvíli do spacáků a rozhoduji se, že poslední část absolvuji sólo, nenechám si diktovat tempo, a taky cíl si chci užít sám. Hodně to v cíli prožívám a je to o mně. Je fakt, že tam v té chvíli ještě nejsem. Pouštím ostatní chvíli před sebou, Hannes s Ulim mě sice přemlouvají, ale pak mávnou rukou a mizí s dalšími v dunách. Já mizím 20 minut po nich. Sice pečlivě kontroluji GPS, ale písek je po ránu vlhký, takže s navigací nemám problém, šestice zanechává zřetelné stopy.

Nohy už delší dobu bolí a bodají tak, že to vlastně v podstatě ani nevnímám a s blížícím se cílem to zkraje slušně ubíhá. Vysoké duny jsou napravo i nalevo, slunce je stále po včerejšku schováno v jakémsi písečném oparu.

Snad až poslední 3 kilometry jsou nekonečné, několikrát ještě zastavuji na vysypání bot, a pak už je přede mnou zelený pás s kempem a cílovou branou. Vlajka je připravená v kapse báglu, slyším pískat jednoho z pořadatelů na znamení, že se do cíle blíží další, přesto ještě jeden zádrhel- minu odbočku a kemp asi o 500m přecházím. Zmatený pořadatel mi nadbíhá z druhé strany a vede mě správnou cestou do cíle. Brána přede mnou, nasazuji vlajku na hůl a provádím stejný cílový ceremoniál jako v Himalájích.

Lidí se tu sešlo hodně, organizátoři, ředitel závodu Jean Jack, běžci, z nichž někteří jsou v cíli už od včerejška, jsou umytí a vyspaní. Hezká atmosféra, radost z dosažení cíle dává zapomenout na předchozí trápeníčko. Do cíle dokonce dobíhám (pro kamery musím dvakrát), mávám vlajkou, užívám si to. Proces objímání a gratulací je vždy stejný a přesto vždycky neopakovatelný. Směsice smíchu a slz, tentokrát podtržená faktem, že jsem byl blízko sportovnímu fiasku jako ještě nikdy.

V té chvíli je mi úplně jedno, jestli jsem sedmý nebo sedmdesátý, hlavně že jsem tady, dobelhal jsem do cíle, překousl všechno, co mě tentokrát potkalo, nezklamal sebe ani ostatní, dokázal si opět, že hlava je silnější než tělo, a to dokáže poslechnout povel "musíš a můžeš!".

Hnalo mě do cíle víc faktorů, některé z nich neumím a nechci popisovat, jedním ze základních je ale asi tenhle moment: Teď ještě ne! Protože až to jednou přijde, a já nějaký tenhle velký závod zabalím, protože to prostě nepůjde, a to jednou musí přijít, tak se tutově totálně sesypu. Mám z toho strach, fyzicky jsem ho cítil první noc závodu, je to jiný strach, než když jsem zůstal sám v noci v poušti. Něco bude jinak, a teď si to na mě hodně šáhlo. Tak, a teď jsem vlastně udělal první a asi nejdůležitější závěr.

Následující dny až do dnešního nedělního večera jsou průběžně vpisovány do závodu. Deník Libyan Challenge 2007 tím dostal neplánovaně, díky indispozici, zcela jinou úpravu oproti deníkům z minulých závodů, což je asi dobře, protože stejná forma by se hodně opakovala.

• Výsledný čas: 73 hodin 21 minut
• Umístění: 56.

Závěr

Libyan Challenge 2007 byl můj první extrémní nonstopák. Nezvládl jsem ho zdaleka stoprocentně. Jsem moc spokojený s tím, že jsem dosáhl cíle. Měl jsem ale výrazně na víc. Ne po psychické stránce, tam jsem ze sebe vydal ne sto, ale třista procent, ale po stránce fyzické. Vždyť já jsem se vlastně díky zraněným nohám ani nijak enormně neunavil.

Zní to hrozně, ale je to tak. Pominu-li únavu z nevyspání, jsem dneska, a byl jsem i v pátek odpoledne v cíli závodu a v sobotu ve stavu, jako bych nic obzvlášť těžkého neabsolvoval. Boty, které se prostě chovaly jinak, než jsem předpokládal, mi nedaly příležitost vydat ze sebe to, co ve mně bylo. Co z toho vyplývá? Znovu a lépe! Ano, už jsem to jednou napsal: Chci se sem vrátit. Za rok, za dva. Chci se sem vrátit stejně dobře vybaven psychicky a stejně dobře připraven fyzicky, jen lépe obut.

Libyan Challenge, tenhle krásný závod v nádherné krajině písku, kamení, planin a skal hrajících všemi barvami v oblasti Akkakus, v chudé oblasti jinak relativně bohaté Libye, si to zaslouží. A já mu to dlužím!

Díky patří sponzorům: P.R., s.r.o., Praha 9; V.I.P. Pavel Hovorka Praha 9; PUMAX, s.r.o. Třebíč; SCA Hygiene products, s.r.o. inkontinenční pomůcky TENA; TERM, s.r.o. dovozce sportovní obuvi MIZUNO Brno; Sport ČERMÁK Harrachov; HUMI OUTDOOR, s.r.o. Voznice.

A dalším, kteří pro mě mnoho udělali: Synu Lukášovi - tvorba a aktualizace osobní webové stránky, Petru Bucharovi - spolužák z průmyslovky, poukázal mi na účet finanční částku se slovy: Raději tobě, než manželce….! Enricovi Alinčemu - grafická příprava všech propagačních materiálů, spolupracovníkům, přátelům a kamarádům z tiskárny K.P.R. - fandili mi v přípravě, pečlivě sledovali průběh závodu, drželi mi palce a měli opravdovou radost, že jsem přežil a závod dokončil. Dalším kamarádům a známým - psali a telefonovali, podporovali mě před i po závodě. Těm, kteří proběhli poušť se mnou, i když na dálku. Bez nich bych to nikdy nezvládl! No a… mojí rodině: ženě Dáše, dceři Pétě, synu Lukášovi, jejich partnerům Monče a Petrovi a feně Betyně za to, že mě tam zase vypustili…

Zvládl jsem to, přežil jsem to, vrátil jsem se. Protože jsem to slíbil.

Na závěr: Teď ještě ne! Protože až to jednou přijde a já nějaký tenhle velký závod zabalím, protože to prostě nepůjde, a to jednou musí přijít, tak se tutově totálně sesypu. Mám z toho strach, fyzicky jsem ho cítil první noc závodu, je to jiný strach, než když jsem zůstal sám v noci v poušti. Něco bude jinak, a teď si to na mě hodně šáhlo.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.