Historie objevování Arktidy, expedice do Arktidy

Fascinující historie objevování Arktidy (1)

Arktida, nedozírné bílé pláně a bouřlivé vody Severního ledového oceánu jsou ještě i dnes, kdy disponujeme relativně "dokonalými" technickými prostředky, těžko dostupné. Arktida i dnes trestá každou lidskou chybu. Jak se museli v Arktidě cítit první objevitelé, kteří nebyli vybaveni proti chladu, technikou a ani potřebnými vědomostmi?

O tom vám bude vyprávět následující příběh, jenž je rozdělen do několika samostatných kapitol a jenž bude vycházet nepravidelně v následujících dvou měsících. Příběh, jenž je odrazem lidského ducha dychtícího po poznání a po objevování. Pravdou ale je, že nezměrné nadšení objevitelů Arktidy bylo většinou financováno těmi, jímž byly věda s jejím poznáním naprosto ukradené a jejichž cílem byly jen zisky spojené s drancováním arktické přírody…

Tajemné země severu, starověk

První zmínky o neznámých severních krajích přináší Řek Herodotos (484 - 420 př. n.l.), který během 17 let procestoval oblast kolem Středozemního moře a navštívil nejen kraje v Řecku, ale i v Persii a Babylónu. Svou cestu podrobně popsal v knize "Dějiny řecko-perské války", do níž vplétá i vyprávění, která na svých cestách slyšel. Třeba o tom "že na sever od země Skytů žijí lidé bez hlav a ještě dále jiní s kozlími kopyty, celí pokrytí srstí přespávající šest měsíců v roce"…

Čtěte také: Putování grónskou pustinou

Tyto, zčásti mytické, informace později doplňuje další velký Řek, astronom a cestovatel Pytheas (asi 380 - 310 př. n.l.), jenž žil v době Alexandra Velikého a ještě později Strabo, Césarův současník. Poznání chtivý Pytheas z Massilie (dnešní Marseile), jenž byl přesvědčen, že Země je kulatá, ale nemajíce tušení o její velikosti, se vydal na malé plachetnici s primitivním vybavením na sever.

Proplul Gibraltarskou úžinou, obeplul chladnou Británii a pokračoval dále do neznáma. Lodí zmítaly silné bouře a mořské vlny, ale hrstce statečných Řeků se podařilo doplout k neznámé pevnině. Dodnes se neví, kde přesně přistáli. Někteří polární badatelé tvrdí, že ty byly nejspíše Shetlandy, ale třeba Fridtjof Nansen měl třeba za to, že Řekové dopluli za polární kruh. Opravdu úctyhodný výkon. Pytheas je prvním kdo publikuje zprávy o mořích pokrytých ledem a o daleké pevnině, kterou nazývá Ultima Thule (asi v roce 330 př. n.l.).

Ráhnoví lodi obalené rampouchy, moře pokryté ledem a šedivé mlhy válející se v neprůhledných cárech nad mořskou hladinou naplňují duše plavců neklidem. Noc, která tady trvá pouhé tři hodiny a jakési éterické ustrnutí Arktidy nakonec přimějí mořeplavce k návratu. Pytheas svou cestu sepsal v díle "O oceánu", jehož fragmenty se dochovaly dodnes. Pevninu, na které přistál, nazývá Ultima Thule (kraj světa).

Na scéně se objevují Vikingové

Moře Arktidy na dlouhou dobu (pravděpodobně) osiřela. Až v 8. století po hladině severního oceánu začínají brázdit veslice odvážných Vikingů. Je neuvěřitelné, v jak tvrdých podmínkách dokázali Vikingové na svých nekrytých lodích, poháněných téměř výhradně vesly, prozkoumat severní Atlantik. Vikingové postupně kolonizují Island, kde zakládají dnešní Reykjavík, ale i Grónsko.

Se skromnými zásobami na lodích bez palub a orientujíc se pouze podle hvězd a Slunce dokázali spolehlivě doplout z Norska na Island a z Islandu do Grónska. Uvyklí na chlad a nehostinné podmínky dokázali podniknout nepředstavitelné kousky a stáli se obávanými králi severu. Drancovali pobřežní osady a pevnosti, zajímali lodi, na které na otevřeném moři narazili a proti proudům řek pronikali hluboko do vnitrozemí evropské pevniny.

Asi nejznámějším vikingským mořeplavcem byl Erik Rudý (asi 950 - 1003). Pro vraždu byl na tři roky poslán do vyhnanství. Odplouvá do neznámá, ale po třech letech se vrací a své krajany přemlouvá k cestě na vzdálený zelený ostrov - Grönlad (Grónsko). Ke své riskantní cestě získává řadu krajanů s dobrodružnou povahou, takže brzy na moře vyplouvá 35 plně naložených lodí (asi roku 985). Vezou nejen svůj majetek, ale také dobytek a zemědělské nářadí. Ke grónskému břehu nakonec ale připlouvá pouhých 14 lodí…

Vikingské osady v oblasti dnešního Julianenhaabu se na půdě Grónska rozrůstají a i přes tvrdé klimatické podmínky se jim docela daří. Vikingové i odsud vyplouvají na další výpravy. Podle současných poznatků se zdá, že syn Erika Rudého - Leif Eriksson (Šťastný, asi 970 - 1020) doplul okolo roku 1000 do Ameriky. Na lodi, kterou koupil od Bjarni Herjolfssona, se spolu s dalšími dobrodruhy vydal pátrat po neznámé zemi, kterou měl spatřit Herjolfsson.

Podle dnešních archeologických nálezů se zdá, že Leif Eriksson se stal prvním Evropanem, jenž v novodobých dějinách vstoupil na americkou půdu. Téměř pět století před Kryštofem Kolumbem. Dopluli do Země vína (Vinland), pravděpodobně oblast Newfoundlandu (kanadský ostrov v Atlantiku na úrovni Labradoru), kde v roce 1960 norský badatel Helge Ingstad objevuje zbytky osady odpovídající popisům severských ság.

V 11. a 12. století zažívají vikingské osady v Grónsku období rozkvětu. Navíc se zdá, že v tomto období panovalo na Zemi teplejší klima, které pravděpodobně umožňovalo Vikingům pěstovat obilí a další plodiny. To společně s lovem a rybolovem bohatě dostačovalo k obživě Vikingů. Navíc osady čile obchodovaly s Evropou. Za kůže polárních zvířat přiváželi dříví, látky a další potřeby, které v Grónsku získat nemohli.

Ve 13. století ale dochází ke zvratu. Politické poměry v Evropě doprovázené častými válkami a především pandemie černých neštovic, které sem zavlekly posádky lodí, zabíjejí obyvatele vikingských osad. Navíc ustává dosud čilý obchodní ruch, takže Vikingům se nedostává dřeva na opravu lodí. Díky tomu Vikingové nemohou vyplouvat na lov a blahobyt rychle bere za své. Vikingové se navíc stále častěji do konfliktů s místními, mnohem početnějšími, Inuity, což ještě urychluje jejich konec. Po zhruba dvou stoletích rozvoje vikingské osady v Grónsku vymírají.

Středověk rozvoji poznání příliš nepřeje, takže znalosti Vikingů postupně upadají do zapomění. Církev opět hlásá, že Země je placka, opět pověsti převládají nad reálným poznáním. Svět se ale přesto dále rozvíjí. Objevují se dokonalejší plachetnice, ale především na scénu vstupuje kompas, jenž neobyčejně usnadňuje další plavby.

V roce 1492 vyplouvá Kryštof Kolumbus (1451 - 1506) ke své objevitelské cestě. Přestože si do konce svého života myslel, že doplul do Indie, ve skutečnosti objevil Ameriku. Za jeho trojicí lodí následuje řada španělských i portugalských lodí, které se snaží doplout na Dálný Východ. Portugalec Vasco da Gama (1460 - 1524) obeplouvá jižní cíp Afriky a připlouvá do indické Kalkaty. V roce 1523 španělský mořeplavec Fernando Magellan jako první obeplouvá Ameriku z jihu.

Asi se ptáte, jak tyto cesty souvisí s objevováním Arktidy? Španělsko a Portugalsko se v té době stávají námořními velmocemi. V roce 1493 vydává papež Alexandr VI. bulu Linea di demarcazione, která dělínově objevené země i oceány mezi Španělsko a Portugalsko. A ti si své svody žárlivé střeží a zajímají posádky lodí cizích zemí či na ně uvalují vysoká cla. Proto se další země, především Holandsko a Anglie, snaží nalézt nové cesty na východ a stále častěji upírají své zraky ke břehům severní Evropy a Sibiře a nebo Grónska a Ameriky…

• Pokračování příště

Použitá literatura:

• Dobývání Arktidy, Alina a Czeslaw Centkiewiczovi, Mladá Fronta 1958
• Grenlandia, Varšava 1937
• Vikingové, sága tří století, Orbis, Praha 1967
• Vikingové, Ragache Gilles a Marcel Laverdet, Gemini, 1993 Bratislava

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.