Z Prahy odjíždíme v pátek večer a za tmy se přesunujeme přes Německo; Švýcarsko nás vítá v sobotu ráno prudkým deštěm. Kapky zuřivě bubnují na kapoty busu i na silnici a obloha se halí v neprostupnou šeď; trochu nás děsí představa, že zůstane zataženo celý den. Naštěstí se zanedlouho stejně jako mnohokrát v minulosti potvrdí, že se nevyplatí naprosto slepě věřit "moudrým předpovědím", které značná část lidí stále vyhledává na mobilních telefonech a následně z toho má trauma. Temné mraky mizí neznámo kam a vychází sluníčko.

I proto zastavujeme u Ženevského jezera, jež se svojí rozlohou 582 km² představuje největší vodní plochu v Alpách; hloubka činí 310 m a nadmořská výška je 372 m. Vysedáme ve městě Montreaux, jež od prvního okamžiku nenechává nikoho na pochybách, že do něj jezdí návštěvníci hlavně kvůli lázeňským pobytům. Ulice lemují okázalé hotýlky a restaurační zařízení, přesunujeme se na nábřeží. Podél jezera se táhne upravená promenáda, a tak se po ní vypravme, nečiníme tak všichni. Někteří členové zájezdu vybíhají na vyhlídku nad městem tak rychle, jako by jim za zadní částí těla vzplála koudel.

Na rozdíl od nich nasazujeme pozvolnější tempo. Pěšinu podél jezera lemují stromy a kvetoucí rostliny, neschází stánky s rychlým občerstvením či upomínkovými předměty. První zajímavý bod nás očekává zanedlouho. Vynořuje se před námi socha Freddie Mercuryho, který po světě jódloval se skupinou Queen - pardon, ale při pobytu ve Švýcarsku mě nenapadá, jak lépe vyjádřit, že někdo zpíval. Jeho postavu téměř nepřetržitě obklopují houfy turistů, kteří se s ním chtějí vyfotografovat; naštěstí se jich nenakupilo tolik, aby zřizovali pořadník.

Pokračujeme po promenádě, náš cíl představuje vodní hrad Chillon. Od pevniny ho odděluje hluboký příkop, jenž z něj činí ostrov; při pohledu na hradby či věže se rázem přenášíme pomyslně do středověku. Tady by jednoho ani nepřekvapilo, kdyby se na cimbuří zjevil ozbrojený rytíř v brnění či vyšňořená zámecká paní, snad by po nás nepožadovali uhradit vysoké mýtné.

Za vstup do historického objektu se platí, pročež zůstaneme pouze před hradem - na důkladnou prohlídku stejně nemáme čas - i tak jsme spokojeni. S pocitem dobře vykonané práce se vracíme k autobusu, celkem zvládneme téměř osm kilometrů.

Protože dorazili i "běžci do vrchu" a jedinci, kteří se místo poznávání ráchali v jezeře, pokračujeme v přesunu. Jedeme údolím řeky Rhôny, kterou z obou stran obklopují vysoké hory; nebudu tajit, že dolina přílišnou krásou nevyniká. Jelikož v ní od nepaměti žili lidé, vyrostla podél vodního toku města i průmyslové podniky, nejedná se tudíž o žádný zázrak. Naštěstí nám vše vynahradí nádherné okolí.

Končíme v městečku Visp, konkrétně v kempu Mühleye. Na vymezeném prostranství stavíme stany a k dispozici máme sociální zařízení, coby bonus se přidává koupaliště, v němž se mohou ubytovaní návštěvníci zdarma smočit. Obratem se ovšem ráchat nepůjdeme, nejprve zaskočíme do středu městečka. Zaujmou nás dva kostely, radnice a pár křivolakých uliček; potraviny nesou značku COOP.

Posléze večeříme u naší polní kuchyně, kde nám budou každý den chystat i snídani, na brífinku se dozvídáme program následujícího dne. Co nás čeká, prozradím po odrážkách, na kutě míříme poměrně brzo. Po nočním přesunu se nám klíží oči dřív než běžně.

Po snídani nejprve vyvážíme ferratisty (další složku zájezdu kromě nás trekařů tvoří i cyklisté) do lyžařského střediska Saas Fee, které má v letních měsících celkem pochopitelně nouzi o vyznavače zimních radovánek. Posléze se přemisťujeme k přehradní nádrži Stausse Mattmark (2 197 m). Přestože se v horách nad námi převalují temné mraky, svítí hladina ve slunečních paprscích blankytnou barvou, vydáváme se kolem vodní plochy.

Cesta je pohodlná a dá se po ní jet i autem, projdeme i krátký tunýlek. Po čtyřech kilometrech se dostáváme na opačnou stranu jezera, kde konečně nastává horský terén. Stoupáme do pomyslných výšin. Pěšina se různě klikatí a po jisté době nahrazuje hlínu kamenité podloží, ve svahu nad námi zahlédneme ledovec Schwarzberggletscher, jenž stejně jako jeho "bratříčci" dávno ubral z původní velikosti.

Tající ledovec nepředstavuje náš cíl, a tak ho pomineme, vystupujeme k soše Madony, již vztyčili v sedle Monte Moro Pass (2 868 m). Kupodivu ji příliš dlouho neobdivujeme, neboť se u jejích nohou usadili domácí turisté, kteří se účastní "horské mše", což znamená, že sborově zpívají - o jódlování psát tentokrát nebudu, jelikož jsme právě překročili italskou hranici.

Necháme "zlaté slavíky" na pokoji a věnujme se okolí. Protože se krátce rozestupují mraky, do kterých jsme se při výstupu dostali, spatříme hluboko pod sebou přehradní nádrž Stausse Mattmark, od níž jsme vyrazili. Horší je to s výhledem na opačnou stranu. Za jasné oblohy bychom měli jako na dlani masiv Monte Rosy, takto si o něm můžeme nechat pouze zdát.

Případné zklamání překousneme v blízké chatě, k níž sestoupíme. Objednáváme si a kupodivu nejsme všichni, k našemu překvapení schází kromě několika členů skupiny i sám "velký šéf". Kam se vytratil? Chvátal napřed a jeho poslední zpráva zněla, že se do jednoho sejdeme v pohostinském zařízení; jak si jeho absenci vysvětlíme? Pravdu zvíme zanedlouho. Náhle se zjevuje ve dveřích a vyčítá nám, že jsme ho správně měli následovat do chaty o kus dál (kvůli panující mlze jsme ji nespatřili a navíc jsme ve většině případů vůbec netušili, že v sedle fungují dva stravovací objekty), už s námi nic nenadělá. Máme objednáno.

Následně se vracíme k nádrži Stausse Mattmark stejnou cestou, jakou jsme se ubírali nahoru, pouze vodní plochu obcházíme z opačné strany. Tentokrát se nejedná o silničku, ale o příjemnou pěšinu pro turisty. Překonáváme hráz a na parkovišti nasedáme do autobusu; máme za sebou pohodový výšlap, při němž jsme ušli cca sedmnáct kilometrů.

Nastal den s velkým D, při němž se bohužel velké D neukáže, a pokud ano, tak velmi omezeně. Přesto nepropadneme trudomyslnosti a udržíme si dobrou náladu, pojďme na věc.

Ráno přejíždíme do střediska Täsch, dál nás nepustí. Vozidla vyjma zásobování mají zakázáno pokračovat v jízdě. Nezbývá nám než koupit jízdenky na vlak (pro zvídavé se jedná o zubačku) a popojet, vysedáme ve známém středisku Zermatt (1 610 m). Rázem se ocitáme v jiném světě, proti němuž Visp představuje díru, kde dávají lišky dobrou noc. Průčelí domů zdobí nepřeberné množství květin a jeden obchod střídá druhý, kdo chce pořídit upomínkový předmět, vybere si z velmi široké nabídky.

My ale nepřijeli nakupovat, vyrážíme do terénu. Hodláme spatřit významný bod, jenž se nachází vysoko nad námi a kvůli němuž jsme se dostavili, zatím máme smůlu. Ačkoliv na nás krásně svítí sluníčko, leží se ve vyšších polohách mraky; doufáme, že se časem rozptýlí.

Stoupáme a procházíme skrze nádherné vesničky s dřevěnými domečky; upoutávají nás stavení na "kuřích nožkách". Budovy stojí na kůlech, na které položili obrovité placaté kameny, jež slouží k tomu, aby přes ně nepřelezla do obydlí různá havěť. Nápad je to velmi důmyslný, byť vzniká otázka, jak to funguje v zimě. Pokud napadne plno sněhu, nepřelezou myši do chat po bílé peřině?

Následuje přehradní nádrž a další usedlosti, dostáváme se nad hranici lesa. Tam stejně jako ráno marně napínáme zraky, výhled se nezlepšil. Špička masivu nad námi je schována v mracích a nemíní se ukázat v celé kráse; nebere si příklad z okolních hor, které jsou výrazně ochotnější. Jak se převalují mraky, vrcholy se chvílemi vzorně předvádějí a neznají stud, o to větší z nich máme potěšení.

Zbývá vysvětlit, jaký masiv vlastně vyhlížíme (běží o zmiňované velké D), jedná se o Matterhorn. Tento pyramidový symbol švýcarských Alp sahá do nadmořské výšky 4 478 m a jako první na něj vylezl dne 14. 7. 1865 Angličan E. Whimper; při výstupu zemřeli čtyři lidé.

Pokračujeme v túře a pauzu dáváme na chatě Schwarsee (2 583 m); snažíme se věřit, že se umoudří počasí. Jak se ukáže, doufáme marně. Mlhovina setrvává na svých pozicích stejně zarputile jako Němci za druhé světové války u Dukelského průsmyku, a tak spláčeme nad výdělkem.

Přímější cestou bez vysněné třešničky na dortu scházíme zpátky do Zermattu. Na okraji střediska se prudce rozprší, naštěstí jsme už na konci štreky, a tak to neřešíme. Den zkrátka vyšel na výbornou, pokud opomineme "ctěného pána", který se před námi stydlivě ukryl v mracích.

Další den vysedáme z busu ve středisku Leukerbad (1 411 m). Do sedla Gemmipass (2 322 m) se vyvážíme lanovkou, která stoupá vzhůru podél kolmé skalní stěny, do níž se k našemu úžasu drze zařezává strmá pěšinka. Rázem nás v duchu napadá, že by prudký vyšlap stál možná za pozornost. Při jeho absolvování bychom ale nestihli hlavní program dne, pročež si necháme zajít chuť.

Opouštíme lanovku a shlížíme k Leukerbadu, přičemž podobně jako včera litujeme, že panuje značná oblačnost. Za jasného počasí bychom za údolím spatřili v plné kráse hradbu hor s vrcholy jako Matterhorn (4 478 m), Dom (4 545 m), Nord-Emd (4 609 m), Dufourspitze (4 634 m) či Grand Gerdame (4 331 m), přičemž by nám k výhledům posloužila i vysunutá plošina, která u vedlejší restaurace zeje nad několikasetmetrovou dírou a jejíž podlážku představují děravé rošty. Pravda, lidé trpící závratěmi by u ní zrovna dvakrát nejásali, jinak ale běží o zajímavou atrakci.

Ve skalách pod Gemmipassem se táhne zážitková ferratová cesta, kam zamířila naše lezecká sekce, my se vydáváme na opačnou stranu. Obcházíme jezero Daubensee, od nějž lze pokračovat k hotelu Schwarenbach; my vyrážíme do výšin po stezce Rote-Chumme. Nejen po kamenech, ale i přes sněhová pole vylézáme na hřebínek (2 628 m), z nějž se nabízí výhledy na vrcholy Steghorn (3 146 m) či Groser Lohner (3 048 m), v údolí pod námi se leskne jezero Tälliseeli (2 405 m). Vzápětí k němu zdánlivě klesáme, k vodní ploše nedojdeme. Náhle prudce stáčíme a odlišnou cestou se škrábeme zpátky na hřeben, z nějž jsme právě slezli, kdybychom zůstali ve vyšší poloze, ušetřili jsme si převýšení.

Posléze se ukazuje, že horší než výstup je brodění sněhem, jehož se jen tak nezbavíme; ve větším množství si promočíme boty. My se ale nevzdáme a ocitáme se znovu na skalním hřebeni (2 829 m), po němž se lze dostat na blízký vrchol Roter Totz (2 848 m). Kvůli slabé viditelnosti tak nečiníme a sestupujeme - místy kloužeme sněhem - na opačnou stranu k chatě Lämmerenhütte (2 501 m), odkud se nabízí výhled na blízký Daubenhorn (2 947 m) i jezero Lämmerensee.

Dáváme pauzu a posléze dokončujeme kolečko, vracíme se na Gemmipass. Lanovkou sjíždíme do Leukerbadu a scházíme k parkovišti, kde čeká autobus; kupodivu nám nevadí, že řidiči s předstihem nevychladili pivo. Ponořujeme plechovky do blízkého potoka a mok má po pěti minutách teplotu jako ze sedmého schodu, snad se nejedná o osmý stupínek.

• Dokončení článku, 2. část