Malá Fatra - Vrátna dolina, dvoudenní trek

Vydařená dvoudenní túra přes Baraniarky, Chleb, Stoh, Velký Rozsutec a Boboty (1)

Vrátna dolina zvaná častěji jen Vrátna je největší, nejznámější a bezesporu i nejnavštěvovanější dolinou Malé Fatry. Vrátna dolina je rovněž vyhledávané lyžařské středisko s množstvím lyžařských vleků a sjezdovek. Vrátna dolina ležící v srdci Krivánské Malé Fatry je ze všech stran ohraničena strmými travnatými horskými hřebeny. Jediný snadný přístup do ní vede od severu z Terchové přes Tiesňavy.

A právě přes Tiesňavy se do Vrátne doliny dostávám i já. Ne snad proto, abych pobyl v dolině, byť je také nádherná. A plná záchytných bodů s pivem a něčím k snědku. Já mám zálusk Vrátnou dolinu obejít. A hezky po hřebeni. Kolem dokola. Začínající podzim, hezké počasí a mimořádně malebná Malá Fatra k tomu doslova vyzývají…

Sedlo Príslop, Baraniarky a Kraviarské

Výchozím (i cílovým) bodem se stává Starý Dvor (614 m) se známou a vyhledávanou kolibou. Parkuji na odstavném parkovišti a jelikož je koliba ještě zavřena, vydávám se bez startovního piva vzhůru do sedla Príslop po modré turistické značce. Výškové metry rychle přibývají. Lesní cesta se zprvu zvedá pozvolna, později ale přitvrzuje. Takže jsem rád, když se konečně objeví lučnaté sedlo Príslop (916 m). Z něj se otevírají krásné výhledy k Malému a Velkému Rozsutci, Stohu a Poludňovému grúni.

V sedle Príslop si dopřávám krátkou pauzu a snídani. Je potřeba nabrat sil, protože i další stoupání bude vcelku výživné. Prudký chodník vede světlým smíšeným lesem, ve kterém vynikají především mohutné a pokroucené buky. Modře značený turistický chodník dále vede po ostrém skalním hřebínku. A opět prudce vzhůru. Objevují se výhledy k západu a porosty dozrálých jeřabin. Pomalu z nich opadává listí. V nadcházejícím babím létě budou již jeřabiny dozajista holé, bez listí.

Les konečně ustupuje a objevuje se první dnešní vrchol - Baraniarky (1 270 m). Zatím jsem nastoupal jen něco přes 650 výškových metrů a již jsem se stihl hezky zadýchat. To nám to ale začíná. Nevadí, výstup na Baraniarky stojí za to. Navíc jsem tady již pěkných pár let nebyl. A opakování je matkou moudrosti.

Z vrcholu se otevírají letecké pohledy do hluboké lesnaté doliny Bránica, na okolní vrcholy od Malého Kriváně až po Malý Rozsutec. Na severu obdivují vrcholy Kysucké vrchoviny, Jablunkovského mezihoří a Kysuckých Beskyd. V mlžném oparu jsou vidět i Moravskoslezské Beskydy se Smrkem a Lysou horou, Slezské Beskydy s nejvyšší horou Skrzyczne. Nechybí ale ani Oravské Beskydy a Javorníky. Nejfotogeničtější je ale hřeben s vrchy Žitné a Kraviarske. To se musí prostě vidět.

Nemohu se vynadívat na tu nádheru. Protože ale čas neúprosně plyne, je třeba pokračovat dále. Opouštím Baraniarky. Scházím po strmé skalní pěšině zajištěné na jednom místě řetězem. Následuje další krásný vrch Žitné (1 264 m). ten je však bez výhledů. Proto rychle šup dolů do dalšího lučnatého sedla, kde poletuje množství motýlů. Babočka paví oko, babočka admirál a babočka kopřivová. Na bodláku sedí přilepen i žluťásek řešetlákový.

A opět hezky nahoru. Na nádherný rozhledový vrchol Kraviarské (1 361 m), z jehož hřebene i vrcholu se otevírají, jak jinak v této části Malé Fatry, fantastické výhledy. Horské hole jsou již zbarveny do podzimních tónů, přesto tu a tam ještě probleskuje letní zeleň. Fantastický a těžko představitelný mix barev. A opět před očima defilují Malý a Velký Rozsutec, Stoh a další vrcholy.

Chrapáky, Snilovské sedlo a Chleb

Na vrcholu Kraviarské mě vítá mračno "krvežíznivých" klošů jeleních. Mrchy bodavé. Kde se tady berou? Kousek pod vrchem je ale od nich klid. Usedám do trávy. Upíjím nealko tekutin, kterými zaháním žízeň na pivo a opět se kochám tou nádherou. Těmito končinami jsem se již mnohokráte toulal, přesto jsem se těchto úžasných výhledů stále nedokázal nasytit. Je to jako s výborným vínem. Musíte znova a znova ochutnávat…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Čas stále kvapí. Začínám scházet z vrcholu, když proti mně kráčí po chodníku veverka! Promnu si oči, nešálí-li mne zrak!? Ne, nešálí. Veverka je stále na svém místě. Jasně, je zde kosodřevina, ale do lesa je to docela daleko. V takovýchto místech bych veverku obecnou (Sciurus vulgaris) opravdu nečekal. A vlastně v alpínském pásmu potkávám veverku prvně v životě. Asi je překvapena i veverka, protože než stihnu udělat pořádnou fotku, je v trapu. Vlastně v kosodřevině (Pinus mugo)…

Smývám pot a sůl z ksichtu, uhasím žízeň a především doplním ztenčené zásoby. Dnes již voda nebude… Vracím se na rozcestí Chrapáky a po hezké traverzové pěšině, vinoucí se po severních úbočích vrchů Pekelník (1 609 m) a Velký Kriváň (1 709 m) hustým maliním, borůvčím a porosty jeřabin, mířím do Snilovského sedla. Tento krásný traverz jsem šel snad jen jednou v životě. Tak si jej chci dnes pořádně vychutnat. Sice jsem měl letmé cukání potáhnout to až na Velký Kriváň, ale když jsem viděl to prvomájové procesí… A navíc přes Velký Kriváň chodím pořád.

Ve Snilovském sedle je živo. Lanovka z Vrátne jezdí, takže návštěvníků je tady plno. Zaznívá tady slovenština, čeština, polština i němčina. Shazuji bágl a jdu si pro jedno čepované. Za 1,60 EURo to na takovouto "vykřičenou" lokalitu docela ujde. Když si vzpomenu na pivo za tři "éčka" na Štefáničce v Nízkých Tatrách, málem by mne přešla chuť.

Naštěstí nepřešla, takže ještě dávám i druhé hodně "postartovní" pivo. Do párnej nohy, abych cestou nekríval… Následuje ještě nějaké to foto a pokochat se výhledy do skalního kotle na severním úbočí Chlebu. V poslední době ledové se tady před slunečními paprsky skrýval malý ledovec. Některé zdroje ale hovoří jen o větším firnovišti. Podle typického glaciálního reliéfu bych to ale viděl přece jen na ten malý ledovec…

Hezky by se sedělo, ale čas dnes snad tančí tango. Letí jak splašený. A mně čeká ještě pár kilometrů a hezkých pár párů výškových metrů. Takže opouštím horní stanici lanovky Chleb (1 500 m) a přes Snilovské sedlo (1 524 m) mířím na Chleb (1 646 m), třetí nejvyšší horu Malé Fatry. Na jižním úbočí je vidět Chatu pod Chlebom. Venkovní posezení jsou prázdná, moc lidí dnes asi na chatě nebude… Ale třeba to tam navečer ještě zhoustne…

Poludňový grúň a Stoh

Na vrcholu Chlebu je celkem dosti lidí. No jo, od lanovky je to tady kousek. Za vrcholem ale kráčím již téměř sám. Panorama se lehce změnilo. Přibyly hřebeny Velké Fatry a Chočských vrchů. Také pohledy na Západní Tatry jsou o fous lepší. Slunce dnes pořádně pálí, takže je vcelku silný opar. Přesto je ale viditelnost docela dobrá a okolní panoramata dech vyrážející. A k tomu meandry Váhu a vodní nádrž Krpeľany z ptačí perspektivy…

Cvakám foťákem doslova jako divý. Ani se mně nechce věřit, že jsem napráskal za dnešní den již přes 300 fotek! Uf, to je ale pořádná darda. Přes Hromové (1 636 m), Sedlo za Hromovým (1 606 m) a Jižní vrchol hory Steny (1 572 m) mířím k severu. Po levici se vine Vrátna dolina. Mám ji doslova jako na dlani. Po pravici se zase vlní vrchy Šípské Fatry a Chočských vrchů. Fantazie. To množství vrchů a hřebenů. A přitom mne na duši hřeje, že je dokáži pojmenovat. Bodejť by ne, když jsem na většinu z nich již stačil vystoupit…

Konečně začíná výhledům vévodit hora Stoh, cíl mého dnešního putování. Ještě před tím mě ale čeká Sedlo v Stenách (1 480 m), Severní vrchol hory Steny (1 535 m) a Poludňový grúň (1 450 m). Potkávám tady partu nějakých trekerů (ani bůůů neumí říci), kteří očividně přecenili své síly. Někteří vypadají, že brzy upadnou do bezvědomí a že jim není vůbec do řeči. No, budiž jim to odpuštěno, že neumí ani odpovědět…

Cestou potkávám lindušku horskou (Anthus spinoletta), která ochotně pózuje. Mám rád tyto čiperné a zvídavé zpěvné ptáčky z čeledi konipasovitých (Motacillidae), kteří člověku dělají společnost na horských hřebenech od brzkého rána až do večerních hodin a obveselují jej svým typickým cvrlikáním "cip cip cip". V trávě vržou sarančata. Velké množství z nich se "poflakuje" i na chodníku, takže stále čumím pod nohy, ať některým pomalejším jedincům neukrátím život.

Za Poludňovým grúněm se hřeben stáčí k severovýchodu a vcelku strmě padá do Stohového sedla (1 230 m). Hory Stoh a Velký Rozsutec mám jako na dlani. Usedám do trávy a opět se kochám fantastickými pohledy na hory koupající se v pozdně odpoledních slunečních parscích. Dávám pozdní oběd. Je třeba před závěrečným výstupem načerpat alespoň trochu sil. Vždyť k vrcholu Stohu je to téměř 400 výškových metrů. Vzhledem k dnešní porci je to ale cobydup…

Zářivé jeřabiny mě vítají při vstupu do nízkého a řídkého lesa pokrývajícího úbočí Stohu. Z dolin se ozývá rykot jelenů. Jelení říje letos začala opravdu brzy. Výškové metry utěšeně přibývají. Na rozcestí Chrbát Stohu (1 320 m) na chvíli vydechnu. Výstup je opravdu výživný. A kluzký. Tady na Stohu je vlhko vždy. I když je všude kolem sucho…

A je tady horní hranice lesa a alpínské louky. Po levici fantastický Velký Rozsutec a trochu více za zády hřeben vrchu Boboty (1 085 m) a vzdálenějšího Sokolie (1 171 m). A samozřejmě spousta dalších vrcholů. Konečně je tady vytoužený Stoh (1 608 m), vrchol nádherné hory, která je šestým nejvyšším vrchem pohoří Malá Fatra.

Našlapal jsem dnes jen 16 kilometrů při převýšení necelé dva kilometry. Nato, že jsem vycházel až v devět ráno a cestou se pěkně zdržel focením různých lesních a horských stvoření, to zase není až tak špatný čas. Na vrchu to pořádně fouká. Ale to nevadí, s tím musí člověk na horách počítat. Chystám spaní (vždyť stále říkám, že bivakování je naprosto přirozenou součástí turistiky) a stativ na noční focení.

Před západem sluníčka přichází ještě jedna dvojice. Pár. Zdravíme se, ale na očích jim doslova vidím, že jim tady vůbec nejsem vhod. Nu což naděláme. To si měli vybrat jiný den a nebo jiný vrchol… Já se dnes již ze Stohu nehnu. Jednak je to skvělý výhledový bod a jednak na noční fotografování je to vrchol jako dělaný. A že noční focení, ale i západ a východ Slunce vyšlo na jedničku - tak o tom zase příště.

Fotogalerie, prohlédnout foto

• Trasa na turistické mapě

• Dokončení článku