Skvělý třídenní vandr přes Úterský potok a Střelu

Ze Strahova přes Úterý, Žlutice a Chyši do Blatna

Severní Plzeňsko, povodí Úterského potoka a Střely, Berounka. To byla místa kam jsem dříve často jezdil. Krajina se zvláštním kouzlem, smrkové lesy, břidlicové skály, opuštěná krajina. To byly věci, které mě tam táhly. Po čase s pocitem poznaného jsem začal více jezdit na pískovce a mé návštěvy v této krajině se stávaly čím dál tím méně časté. Do některých míst jsem se nepodíval přes deset let. Někdy však přijde čas na návraty, tak jako teď.

Abychom stihli vlak, jeli jsme autem do Blatna u Jesenice. Nasedli jsme na spoj do Plzně (na náhradní autobus) a v Plzni přestoupili na poslední vlak do Bezdružic. Kolem osmé večerní jsme vystoupili v zastávce Strahov. Pro mě to byl nezvyk být tu za světla. Většinou jsem sem jezdil v takovém období roku, kdy už byla večer tma.

Ve vlaku Bobule zjistila, že její hole Fizan nejdou vytáhnout. Problém byl mezi horním a středním dílem, pravděpodobně vlhkostí to zoxidovalo a zatuhlo. V bývalé nádražní budově bydlel děda, kterého jsme poprosili o kombinačky. Šlo to ztuha i s kombinačkama, ale nakonec se povedlo střední segment vytáhnout, při tom se z toho sypala hliněnka.

Od zastávky Strahov jsme se vydali po červené údolím říčky Hadovka. Za Papírovým mlýnem jsme přebrodili a došli na staré místo 60. míle. Před 10 lety tu ještě stál srub. Nevím co se s ním od té doby stalo. Zbyla po něm jen plošina ve svahu, na které je nyní ohniště s brdskou lavičkou. My jsme si našli rovné místo na trávě u říčky, kde jsme si postavili přístřeší.

Přivítalo nás vlhké ráno v oroseném údolí. Dnešní den nás čekala pořádná porce kilometrů. Chtěli jsme dojít až na horní Střelu, což znamenalo 42 km. Vrátili jsme se na značku a pokračovali k hradu Gutštejnu. Pod ním by se také dalo spát, ale není to dobré místo. Spí tam každej turista a je tam bordel. I když byl pátek ráno, tak na plácku pod hradem stály dva stany a z ohniště se ještě dýmilo. Všude panovalo ticho. Asi měli dlouhou noc. My pokračovali podél Hadovky až k ústí do Úterského potoka pod Šipínem.

Napojili jsme se na zelenou značku, která vede údolím do Úterý a dál na Toužim. Ráz Úteráku je podobný jako na Hadovce, jen ty louky jsou větší a potok často mění břeh. Někdy je přes vodu lávka, někdy je třeba se přebrodit. U Starého mlýna kříží říčku silnice. Za ní je údolí široké a jde se po louce. My měli smůlu, že bylo po deštích a louka byla plná vody, hezky to čvachtalo. Následoval levobřežní přítok Dolský potok a po jeho překonání jsme museli přejít louku s vysokou travou. Pod svahem jsme se dostali na traktorku. Zbytek cesty do Úterý už byl lepší.

Úterý mi vždy připadalo jako takové pěkné a ospalé městečko. Za těch 10 let, co jsem tam nebyl, přibyly vietnamské potraviny, takže jsme si ke svačině mohli koupit čerstvé pečivo. Pořád nám zbývalo ujít přes 20 km. Takže jsme se dlouho nezdrželi a šlapali dál.

Údolí Úterského potoka nad Úterým je užší a malebnější. Louky jsou menší a potok se více klikatí. Cestou jsme uviděli několik táborů. S potokem jsme se rozloučili za bývalým Jansovým mlýnem. Stezka tu přechází na širokou svážnou cestu vedoucí nad úpatím východního svahu a z potoka už toho moc vidět není. Po svážné jsme šli dál i poté, když zelená uhnula. Mířili jsme na Branišov. Nedopatřením jsme minuli odbočku ze svážné a tak jsme to vzali po loukách na další vesnici Nežichov. Otevřel se nám výhled na mohutný Třebouňský vrch (825 m), který je nejvyšším kopcem v okolí. Pole a louky pod tímto rozložitým kopcem vypadají malebně.

Z Nežichova kus po silnici a pak po louce do Třebouně. Sice v mapě byla vyznačená poutnická stezka, ale ve vysoké trávě žádná pěšina patrná nebyla. Z Třebouně jsme šli po panelce přes kravské pastviny. Dostali jsme se na náhorní rovinu u Toužimi. Přešli jsme vesnice Dolní Luhov, Políkno a došli do Radouně. Odbočili jsme na úzkou silničku do Lachovic. Před vsí jsme se stočili na louky a sešli k Luhovskému potoku. Pak kousek po úboční cestě a byli jsme u Střely. Tu jsme museli ještě přebrodit a ocitli jsme se na plácku u velkého smrku. Dnešní den jsme ušli pořádnou porci kilometrů, ale stálo to za to dojít až sem.

Druhý den se šlo hůře. Přeci jen hned první den dávat takovou štreku není úplně ono. Tento den jsme měli v plánu pokračovat přes Žlutice a Chyši na Severák. Naše první kroky začaly přebroděním Střely a škrábáním se do stráně. O něco dále po proudu začínalo vzdutí přehrady a postup podél řeky by nebyl možný. Zatopené údolí je nutno obejít. Buďto severně přes Skoky, a nebo jižní a kratší variantou kolem Mostce. Šli jsme jižní.

Po lesních cestách jsme vystoupali na louky u Mostce. Od rozcestí u borovice jde sejít přímou cestou pod přehradu. My jsme si udělali zacházku přes Borecký potok. Šli jsme podél okraje lesa a sešli do míst, kde dráha přetíná zákruty potoka zářezem ve skále. Dříve tu bývaly pěkné campy. Postupně však zchátraly a vlivem blízkosti civilizace byly poničeny či vybydleny. Posledním hřebíčkem do rakve bylo obnovení modré značky, která probíhá po celé délce údolí.

Tato málo chozená stezka se prodírá místy plnými kopřiv. Já jsem tu dycky (s opatrností) chodil po kolejích, tak jako teď. Tunelem jsme došli k vyústění Boreckého potoka do Střely. Mohli jsme přejít přes louku a jít po silnici, ale řekli jsme si, že se podíváme po modré. Modrá značka vedla k nádraží přes místa, která jsme neznali. Čekal nás les plný klošů, stoupání, kopřivy. Byli jsme rádi že to máme za sebou. Díky, teď víme, co tam je a čemu se vyhnout.

Ve Žluticích jsme si dali jídlo v hospodě pod kostelem a pokračovali. Naše cesta se dále ubírala údolím Střely do Chyše. První část ze Žlutic pod Vladař doznala změny. Červená značka už nevedla po rušné silnici údolím. Nyní šla po druhém břehu Střely pod náspem dráhy. Bylo vidět, že si místní museli dát práci s vyřezáním. Mnohem hezčí, než jít po silnici.

Došli jsme na rozcestí pod Vladař. O této mohutné hoře by se dala napsat spousta řádků a její návštěvu bych jen doporučil. My však pokračovali údolím po žluté. Zpočátku vedla po úpatní cestě pod horou, pak přes kravské pastviny a kolem Váňových stájí. Koukali jsme na rozličné skokové překážky, zmenšené kopie těch co jsou na Velké pardubické. Od stájí už po asfaltové silničce k mostu přes Střelu.

Za mostem už to bylo do Chyše jen kousek. Stavili jsme se u kamaráda Kozla, který právě přijel z práce. Hodinku jsme popovídali a pokračovali na Severák. Zbývalo nám ještě 6 km údolím Střely. Bylo krásné odpolední počasí a tak jsme odbočili na skálu nad silnicí. Stoupá na ní tesaná stezka a na vrcholu je upravená vyhlídka. Postavili ji ještě za Němců. Výhled na údolí Střely je tu opravdu krásný.

Zpátky do údolí jsme sešli u Čihořic. Dále šlapali po silnici. Tato úzká silnička vede jen do několika vesnic a pak přechází ve štěrkovou cestu. Provoz po ní není skoro žádný. Ze silnice jsme pak odbočili a dorazili k boudě. Ke Kozlovi jsme šli také pro klíče, jenže ty už si vzali jiní kamarádi, se kterýma jsme se na boudě potkali a poseděli u ohně. Na spaní jsme si šli uhrabat místo na okraji bývalého lesa za studánkou. Vzali jsme si kracek a hrábě. V jednom místě zbyla skupina stromů po vytěžení stráně. Po hodině práce vzniklo pěkné místo na spaní. Jen komáři tu žrali, ale u boudy by to nebylo lepší.

Ráno kamarádi odcházeli dřív, tak nám donesli klíče od boudy. Tu jsme pak zamkli a vyrazili do Blatna u Jesenice. Zbývalo nám 12 km. Pro Bobuli to bylo tak akorát protože už včera jí v noze bolel nějaký sval a dneska to bylo horší. Po vystoupání z údolí Střely jsme se dostali do jiné geologické oblasti, už pod námi nebyla břidla, nýbrž žula. A to žula hodně tvrdá. Tisská žula bývala vyhlášená jako jedna z nejtvrdších žul. Dodnes se těží v malém lomu na okraji vesnice. Z Tisu dolů do Blatna jsem většinou chodíval přes louky a Blatenskou průrvou. Nyní jsme šli po silnici, noha bolela více. Došli jsme do Blatna a u nádraží si vlezli do auta. Klíče jsme odvezli zpátky do Chyše a jeli domů.

Vandrem údolím Úterského potoka a horní Střely jsme se podívali do nejhezčích míst, která může tato oblast nabídnout. Jak už jsem napsal, do některých oblastí jsem se podíval po více než deseti letech a byl to pěkný návrat. Někdy někam jezdíte tak dlouho, až je čas popojít zase kousek dál. Není ale na škodu se občas vrátit.

PS: Hůlky už doma necháváme vytažený abychom pak nemuseli shánět kombinačky.

Odkaz na všechny fotky zde.