Turistika v okolí přehradní nádrže Vír

Žďárské vrchy turisticky

Řeka Svratka pramení ve Žďárských vrších a ústí do Dyje, její délka dosahuje 174 km. Mezi nejznámější přítoky patří Svitava, tok protéká městy jako Tišnov a Brno a najdeme na něm vodní nádrže Vír I., Vír II. a Brněnskou přehradu.

Rozhledna Klucanina

Já své putování podél řeky začínám u rozhledny Klucanina, jež vyrostla v letech 2002-2003 v nadmořské výši 401 metr na místě původní dřevěné stavby. Věž dosahuje výšky 29,3 metrů, k vyhlídkové plošině musíme vystoupat 24,6 metrů. Z ní se nabízí výhled především na město Tišnov a okolí. Ti, kdo ho neznají, uvítají popis na ochozu, z kterého se dovědí, kam lze dohlédnout.

Tolik úvodem, opouštím rozhlednu, při jejíž stavbě dle tabule, již počmáral jakýsi vandal, použili 4 800 cihel. Scházím do Tišnova, procházím město a míjím kopec Květnice, kudy vede naučná stezka. Zastavuji až v obci Předklášteří (dnes součást Tišnova, leč ponechám místu samostatný statut), kde v rozporu s názvem místa stojí klášter. Naštěstí lze protimluv hravě vysvětlit.

Porta coeli (Brána nebes)

Před branami ženského cisterciáckého svatostánku Porta coeli (Brána nebes) totiž vyrostla obec, o níž se říkalo, že spočívá před klášterem, proto ono jméno. V areálu založeném roku 1233 královnou Konstancií, jež je v objektu pochována, patří ke skutečným skvostům nádherný hlavní portál s bohatou rostlinnou i figurální výzdobou.

V tympanonu brány královna Konstancie a její syn markrabě Přemysl předkládají za přítomnosti dvanácti apoštolů a dvou lvů sedícímu Kristu model kostela, děje se tak za dohledu krále Václava I. a svaté Anežky České. Předpokládám, že mistrně vyvedený portál zaujme každého návštěvníka, proto ještě doplním, že lze navštívit klášterní kostel i sousedící Podhorácké muzeum.

Hrad Pernštejn

Odebírám se občerstvit do blízkého penzionu, kde k vlastnímu překvapení objevím v nekuřácké sekci restaurace výtvory mnohem novodobější. Na stěně se nacházejí podpisy herců jako Ivan Trojan či Jiří Mádl, zpěváky zastupují Naďa Urbánková a Hana Zagorová, za sportovce uvedu vícenásobnou olympijskou vítězku Martinu Sáblíkovou. Podpisů samozřejmě spatřím mnohem víc, všechny si však nepamatuji a některé jsem ani nerozluštil.

Od kláštera se obrazně přenesu o něco blíž k přehradě Vír, jejíž okolí mne hlavně přitahovalo. Začínám u jednoho z největších a nejlépe dochovaných hradů na Moravě, který podle pověsti vznikl v místě, kde uhlíř Věnav skolil hrozného zubra a král mu za odměnu daroval toto území. Ve skutečnosti hrad vznikl ve 13. století a podle svých majitelů získal jméno Pernštejn, ti ho prodali ke konci 16. století. Za třicetileté války ho marně dobývali Švédové, poslední majitele představovali Mitrovští.

Tolik dávná historie, zaměřme se na současnost. Objekt patří mezi hojně navštěvovaná a vyhledávaná místa, což v době mého putování podpořily i probíhající Pernštejnské slavnosti. Na nádvořích vyrostlo plno stánků a nechyběly ani atrakce, mezi něž se řadí šermířská vystoupení či předvádění střelných zbraní. Vzhledem k tomu, že se v areálu pohybovalo nesčetně lidí, oželel jsem návštěvu hradního interiéru. Procházím pouze, samozřejmě za peníz, volně přístupná prostranství, a sídlo opouštím. Jak se ukáže, ruch nepolevuje ani v blízkých Nedvědicích. Objevují se nové stánky a historická požární vozidla, která vystavují hasiči.

Přírodní rezervace Nad Koupalištěm

Vydávám se proti proudu Svratky. Procházím obec Ujčov a okolo přírodní rezervace Nad Koupalištěm, v níž rostou chráněné vstavačovité rostliny, přicházím do Štěpánova. Tam nejprve zjišťuji, jestli se v souladu s názvem chráněné lokality nachází pod kopcem koupaliště. Voda tu je, háček spočívá v tom, že bazén slouží požárním účelům a povrch dávno pokryl brčál. Nezbývá mi, než se jít osvěžit do pohostinství, kde zelený koberec rostlin zaručeně nenajdeme.

Hrad Zubštejn

Pokračuji do obce s inspirativním názvem Pivonice. Já si v ní však pivo nedopřeji, ostatně ani netuším, jestli se v obci vyskytuje zařízení prodávající nahořklý mok, protože na okraji vsi zahýbám do lesa a stoupám ke zřícenině hradu Zubštejn, dříve nazývaný též Zubrštejn, neboť jeho páni měli ve znaku zubra. Vznikl ve 13. století coby nejstarší sídlo Pernštejnů na povodí Svratky, čímž předběhl dříve navštívený Pernštejn, na rozdíl od svého bratříčka se však nedočkal takové slávy a majitelé ho opustili již v 16. století.

Přesto zde najdeme zbytky obvodových hradeb, ruiny věže a palác s klenutými místnostmi, k čemuž se v podobě bonusu přidává kromě dřevěných praků a dobývací věže i nově budovaný most. Zároveň jsou některé plochy čerstvě pokrývány travnatými koberci, neboť zde za pomoci evropských fondů probíhá celková rekonstrukce. Zřícenina se obnovuje a určitě bude vypadat zcela jinak po roce 2011, kdy má být oprava dokončena. Jednoho by ani nepřekvapilo, kdyby časem začali vybírat vstupné.

Zatím ale měšcem nikdo netřese, a tak zůstávám na noc, jak se ukazuje, nejsem sám. Střetávám podobně smýšlejícího parťáka, který se se mnou o vlastní vůli podělí o obsah masivní láhve vína, a pak že neexistují dobří lidé.

Popíjíme dlouho do noci a po setmění sledujeme zářící hvězdy i světla domů v úbočích, v dáli se objeví i velký ohňostroj. Schválně zvažujeme, co by rachejtlím řekl hradní pán, kdyby se přenesl do dnešních časů, zřejmě by hartusil na dílo pekelné. Také pozorujeme světlušky létající kolem a rozvíjíme fantazijní teorii, proč občas přestanou svítit, nakonec docházíme k jednoznačnému závěru. Jde o samečky, kteří na sebe vydávaným světlem lákají samičky a zhasnou vždy v okamžiku páření. Po styku samozřejmě opět rozsvítí a hledají novou samičku, vše se opakuje tak dlouho, dokud mají dost síly. Naše teorie se nám líbí, přestože, a to zamrzí, zní pravda poněkud jinak.

Hrad Pyšolec

Spíme v jedné z klenutých místností a brzy ráno o šesté hodině jsme probuzeni někým, kdo chodí po hradě. Jak následně zjistíme v předhradí, kdosi stanoval u novodobého pomníku (scházela se u něj za dob komunizmu mládež) a zřejmě si za úsvitu prohlížel hrad. Následně se vydáváme k hradu Pyšolec. Ten založili na přelomu 13. a 14. století Pernštejnové, sídlo zaniklo za česko-uherských válek ve druhé polovině 15. století. Zabráni do hovoru mineme odbočku a na následné křižovatce marně hledáme značku.

Vše se ale v dobré obrací a hrad nalézáme. Dominantu představuje osm metrů vysoké torzo válcové věže a najdou se i další zbytky budov. Kaňku na kráse představují po zemi rozházené lahve od piv a vín. Tak takhle tedy ne! Bereme sklo i plasty a scházíme do obce Vír, pročež si protijdoucí turisté zaručeně myslí, že jsme si v noci dali řádně do sosáčků.

Rozhledna Karasín

V osadě vyhazujeme odpad a rozdělujeme se, já pokračuji k hrázi nádrže Vír I. (Vírská přehrada). Ta je vysoká 71 metrů, dlouhá 300 metrů a nachází se pod ní hydroelektrárna se dvěma turbínami i čistící stanice. Nádrž o délce šesti kilometrů slouží coby zdroj pitné vody.

Od hráze stoupám lesem a mezi kmeny stromů vidím třpytivou vodní plochu, více ji nezahlédnu. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že moji další zastávku představuje rozhledna v obci Karasín v nadmořské výšce 704 metrů, již vybudovali v roce 2002 a má výšku třicet metrů. Přehrada zůstává ukryta v hlubokém údolí.

U úpatí věže si objednávám pivo a stoupám na ochoz, rozhled je vskutku slušný. Jako na dlani se rýsují kopce Vysočiny, zamrzí jen jedno. Na ochozu chybí panel, který by přesně určil, co kde hledat. Naštěstí vyzvím od znalých, co kde leží, přičemž mi je vyzrazeno, že se z nedaleké rozhledny Horní les za dobrého počasí nabízí výhled až do Krkonoš či k Dukovanům. To ale nepotvrdím, jelikož Horní les nenavštívím a vynechávám ho podobně jako zříceninu Auešberk, jež leží nedaleko Zubštejna.

Hrad Dalečín

Pokračuji na Vítochov, kde stojí za pozornost kostelík, z obce mě vyhání pouť. Daleko do kraje se rozléhá hudba od kolotočů, také míjím plno stánků, převážně s oblečením od Vietnamců. Pochoduji do Dalečína. I zde stával hrad, byl založen ve 14. století a zbořen v roce 1519. Do dnešních časů se zachovalo jen torzo, vysoká palácová zeď. Ruiny se tyčí uprostřed stejnojmenné obce hned vedle několikapatrové budovy, jež má podobu alpské horské chaty, působí to zvláštně. Nikdo už totiž nepozná, že zde původně stála tvrz, v domě sídlí obecní úřad.

Prosíčka (743 m)

Přes Unčín pokračuji podél Svratky do Jimramova, střed městečka tvoří památková zóna. Kostel, zajímavé domy, zas jednou se také potvrdí, jak je dobré navštívit čas od času pohostinské zařízení. Než ho opustím, přežene se nad krajem bouřka a já zůstávám v suchu, směřuji na vrch Prosíčka (743 metrů). Stoupám k rulovým skalním blokům, na něž se dá vylézt, kraj si prohlížím od vrcholového dřevěného kříže. Ukazují se kopce známé i neznámé a sleduji, odkud jsem přišel, po předchozí bouři stoupá z lesů i luk pára.

Hrad Štarkov

Přemisťuji se a za šera mě vítá přírodní památka a současně zřícenina Štarkov (též Skály). Hrad ze 13. století působí zcela netypicky. Jeho stěny jsou vklíněny mezi dvě vysoké rulové skály a kameny jsou na sebe ve zdech občas nakladeny tak, že se zdá, jako by k jejich navršení došlo teprve nedávno. Že by se o to přičinil památkový úřad, jenž v lokalitě dle cedule provádí výzkum a zakazuje vstup do objektu?

Stmívá se, a tak zvažuji, jestli zůstanu na noc u zříceniny, nakonec, a neděje se tak kvůli přízrakům loupežníků, kteří prý po ruinách běhají o půlnoci, volím náhradní řešení. V dáli nepříjemně blýská a žene se nová bouřka, volím ústup. Scházím do obce Javorek a posléze za hluboké tmy končím v osadě Daňkovice v čisté dřevěné autobusové zastávce, ukládám se ke spánku.

Ráno mě čeká nemilé překvapení. Jelikož bývá veřejná doprava o svátcích a o víkendech značně omezena, nepředpokládám, že by ráno něco jelo. Šeredně se ale pletu, probouzejí mě hlasy. Otevírám oči a zjišťuji, že na mě zvenčí kouká okýnkem hlava, jak dodatečně zjistím, autobus odjíždí už v šest.

Konec v obci Borová

Nakonec navzdory nečekaným okolnostem vylézám až v sedm, protože konečně přestalo pršet. Příliš si ale nepomůžu, další poznávání mi není přáno. Oproti předchozím dnům se zatáhlo, mraky visí neskutečně nízko a hrozí deštěm, i proto vynechávám Buchtův kopec, kde stojí jedna ze tří kontrolních radarových věží v naší republice, odkud je řízen letecký provoz. Přes obec Krásné, u níž se naposledy setkávám se Svratkou, směřuji převážně po silnici na Lucký vrch a svou pouť končím v obci Borová. V ní mávám na rozloučenou kraji kolem Svratky i Vysočině.