Poohří a Slavkovský les, horská turistika

Poohří a Slavkovský les turisticky (2)

Jelikož krátce sprchne, opouštím město a hledám místo, kde se v suchu vyspím, je mi přáno. Rozhazuji karimatku se spacákem a sám sebe se táži, dostaví-li se nějaké kvalitní sny. Na noční biograf nečekám dlouho, dopřejeme si pověst týkající se Svatošských skal, již jsem při předchozí návštěvě lokality neomaleně vynechal.

Pověst Svatošských skal

V blízké vesnici žil bohatý sedlák, jehož jediná dcera Eliška se zamilovala do chudého Arnolda ze sousedství. Ten sice po úmrtí otce odešel do Prahy, slíbil ale Elišce, že se do tří let vrátí a vezme si ji. Děvče tedy věrně čekalo na milencův návrat, stalo se však, že se po letech vrátil do obce zbohatlý Hans Heiling. Eliška se mu ihned zalíbila a začal po ní pokukovat, ona však odmítala jeho city.

• Předchozí část článku

Tak uplynuly tři roky a otec začal na Elišku naléhat, ať přestane dělat drahoty, tehdy se k její potěše vrátil Arnold. Za pobytu v Praze zbohatl a nezapomněl na svůj slib, nic zdánlivě nestálo milencům ve štěstí. V pátek na sv.Vavřince nastala svatba a vypukla veselice, v půlnocí však zaúřadoval zhrzený Hans Heiling.

Podle jedné verze se spolčil s peklem a jiná zvěst vypráví, že ho kouzlům naučila jeho matka, vodní víla z Ohře. Ať tomu ale bylo jakkoliv, všichni svatebčané na jeho popud zkameněli a stojí tam dodnes. Obdivované útvary u řeky tudíž nejsou obyčejná skaliska, ale svatební průvod, v němž nenajdeme pouze ženicha s nevěstou, ale i pátera, ministranty, svědky, tchána a tchyni či muzikanty.

Cesta na Horní Slavkov

Brr, tohle nebyla pěkná pověst, strašidelně začneme i po ránu. Cestou na Horní Slavkov navštěvuji popraviště na Šibeničním vrchu. Na rozdíl od mnoha jiných míst se z něj dochovala celá kamenná podstava s dveřním průchodem a všechny tři pilíře, které sloužily jako opěra trámů, na něž se věšeli odsouzení. Rozdíl spočívá jen v tom, že pilíře původně dosahovaly výše šesti metrů, protože oběšenec musel být vidět i z dálky. Příchozím se tak dávalo předem najevo, že v kraji vládne pořádek a zloduši nemají ve městě šanci.

Jelikož mám čisté úmysly, pokračuji v klidu do Horního Slavkova, jehož dominantu představuje kostel sv. Jiří. Pozornost vyžadují i měšťanské domy, byť v porovnání s předchozí návštěvou Lokte ztrácejí trochu lesk. Zbývá doplnit, že v minulosti běželo o hornickou obec, zlatou éru těžby cínu zažil Slavkov v letech 1493-1547. Za těžbou stál rod Pluhů, po nichž se dodnes jmenuje štola, město tehdy dokonce konkurovalo i Kutné Hoře a Jáchymovu.

Kašpar Pluh se ale roku 1547 postavil do čela českého stavovského povstání, jež skončilo neúspěšně, a před popravou ho spasil jen rychlý útěk. Od té doby těžbě pšenka tolik nekvetla, naopak se zadařilo jinému odvětví. Ve městě roku 1792 uvedli do provozu první porcelánku v Čechách.

Krásenský vrch

Tolik ve zkratce Horní Slavkov, okolo jámy Hubert přecházím do obce Krásno. Na jejím okraji se nachází hornické muzeum a při pohledu přes plot jsou vidět různé mašiny, já však po zastávce na oběd pokračuji na Krásenský vrch (777 m).

V třicátých letech minulého století na něm postavili kamennou rozhlednu (poslední úpravy proběhly roku 2008), svým vzezřením upoutá na první pohled. Dvacet pět metrů vysoká věž se směrem vzhůru zužuje a na vrchol se stoupá podél stěny po obvodu, nedám se pobízet a po sto dvaceti schodech vycházím na vrcholovou plošinu. Bohužel mi není nakloněno počasí. Přestože ještě v Krásnu svítilo slunce, přivalily se mraky a já stěží dohlédnu k dané obci, o pěkných výhledech si mohu nechat pouze zdát.

Bečov nad Teplou

Přecházím do Bečova nad Teplou a marně hledám v mapě zanesenou cestu, jež má vést přes les, nezbude mi, než absolvovat celý úsek po silnici. Městečku vévodí hrad z konce 13. století, který je propojený s barokním zámkem, jenž vznikl z bývalého předhradí. Jedná se o národní kulturní památku a unikátní exponát představuje románský relikviář sv. Maura. Já si dopřávám pouze návštěvu zahrad a ubírám po zelené turistické značce vpřed, lákají mě hlavně přírodní zajímavosti.

První zastávku představuje Dominova skalka. Hadcový suk vděčí za jméno českému botanikovi Karlu Dominovi, který oblast zkoumal, skalku tvoří specifické podloží. Je velmi chudé na živiny a zcela mu chybí vápník, zároveň však obsahuje těžké kovy. Daná skutečnost způsobuje brzdění růstu rostlin, a tak se na skalce vyskytuje vzácná květena, která se dokáže přizpůsobit nepříznivým podmínkám. Není proto divu, že místo roku 1989 vyhlásili přírodní památkou.

Grünska kyselka

Nedaleko se nachází pramen Grünské kyselky, a tak k němu zaskočím, dobírám vodu. Sice neběží o Magnesii, jak je občas mylně uváděno, leč nevadí, minerálku začal roku 1899 stáčet do lahví a rozesílat do světa statkář Engelbert Zuleger. Činnost mu vydržela až do první světové války, poté se střídali majitelé a nastal úpadek.

Slávu místa se pokusili obnovit manželé Löserovi, kteří kyselku koupili roku 1928. Zřídili hospodu, do níž autobusové spoje vozily návštěvníky z Mariánských Lázní, a plánovali vybudovat i lázně, jejich plány odvála hospodářská krize. Dneska z nedalekých vrtů stáčí již zmíněnou Magnesii, za niž na rozdíl od vody ze studánky musíme při nákupu v obchodech platit.

Novoveská kyselka

S těžším batohem se vracím k Dominově skalce a pokračuji pro změnu k Novoveské kyselce. I tady stála hospoda a patřila k navštěvovaným výletním místům, co naplat, lidé v ní pili vodu zřejmě tak dlouho, až se propili do němoty. V opačném případě by po lázních zajisté zůstala výraznější stopa a bývalý pramen by marně nevzpomínal na zašlou slávu.

Stezka Mnichovské hadce

Pokračuji po naučné stezce Mnichovské hadce, jejíž jednotlivá místa nejsou podobně jako jiné naučné stezky v této oblasti pospojovány žádnou značkou a člověk se musí řídit dle cedulí a mapy. Mířím přes Pluhův bor na Křížky. Lemuji přitom vodní kanál, jenž jsem míjel už pod Krásenským vrchem, tok se nazývá Dlouhá stoka.

Dlouhá stoka

Dílo zbudovali v letech 1531-36 a původně mělo délku 24,2 km, ve druhé polovině 16. století ho rozšířili na třicet kilometrů. Kanál zřídili kvůli těžbě cínu u Slavkova a Čisté, důvod je nasnadě. Při dolování potřebovali značné množství vody. Poháněli jí stoupy i těžké stroje a používali k rýžování i vyplavování rud, též po ní splavovali potřebné dřevo. Ve své době kráčelo o unikátní výtvor, neboť tvůrce limitoval složitý terén i minimální spád (pouze 35 cm na 100 m), měřiči se zkrátka vytáhli.

Rožec hadcový

Dlouhou stoku mám za sebou, dostavují se Křížky (817 m). Podloží podobně jako u Dominovy skalky představuje hadec, na nějž se váží vzácné rostliny. Nejvýznamnější položku lokality představuje květina rožec hadcový (dříve kuříčkolistý), který se vyskytuje pouze zde a nenajdeme ho nikde jinde na světě. I proto Křížky představují národní přírodní památku, do níž je zakázán turistům vstup, příliš často se nestává, aby přístupu do území bránil elektrický ohradník. Na skalkách zaujmou i tři křížky postavené roku 1859, sloužily coby poděkování nebesům za vyléčení nemoci.

Upolínová louka

Hned za silnicí se rozprostírá národní přírodní památka Upolínová louka. Pokud bych ji ovšem chtěl vidět v květu, musel bych do Slavkovského lesa zavítat v jiném ročním období. Dávám tedy lučinám sbohem a přesunuji se k obci Prameny, místo mě zklame. Část baráků je v rozkladu a od nově postavených domků na mě pár jedinců kouká stylem, co to přitáhlo za podezřelého vetřelce, nenajdu ani v mapě uváděné prameny a turistický přístřešek.

Raději mizím a přespávám v lese, zbývá jen rozlousknout, jaký dneska dostanu sen. Jak se ukazuje, tak žádný. Berou mi ho malé kousavé mušky, jež vylétly z travin a mají zálusk na moji krev. Přestože se před nimi zakublávám do spacáku, berou mi inspiraci, nechávám báje na pokoji.

Lázně Kynžvart a rašeliniště Tajga

Ráno postupuji na Lázně Kynžvart, než k nim dospěji, dopřeji si další zastávku. Před obcí Kladská lze navštívit naučnou stezku Kladské rašeliny. Po dřevěných poválkách se za doprovodu naučných cedulí obcházejí rybníky, z nichž je největší Kladský, vybudovali ho v 16. století pro napájení Dlouhé stoky vodou.

Stezka bohužel nevede až k rašeliništi Tajga, přesto prozradím, že ji pokrývá borovice bažinná ve stromové i keřové formě a z rostlin se vyskytují např. rosnatka okrouhlolistá, tučnice obecná, suchopýr pochvatý, šicha obecná či prstnatec plamatý. V obci Kladský, kam dojdu následně, v letech 1877-78 postavil kníže Otto Schönburg-Waldenburg lovecký zámeček, k němuž posléze přibylo pár staveb, dneska běží převážně o penziony s přemrštěnými cenami pro zbohatlíky a německé zákazníky.

Zřícenina hradu Kynžvart

Stáčím do lesa a začíná pršet, navzdory nepřízni počasí navštěvuji zříceninu hradu Kynžvart. Založili ho v první polovině 13. století k ochraně zemských hranic, původně se jmenoval Königswart - Králova stráž. Jelikož ho však obsadili nepřátelé království, přitáhl k němu roku 1347 Karel IV. s vojskem, dobyl ho a pobořil.

Běželo však o strategické místo, a tak v 15. století hrad obnovili, opevnění sloužilo až do roku 1647, kdy lehlo popelem po obléhání švédskou armádou. Dnes v lese najdeme pouze zbytky příkopu, zdí, věže i paláce, podle ruin však ve své době stejně jako v případě Andělské Hory běželo o mohutné sídlo.

Už bez deště sestupuji do městečka Lázně Kynžvart a přecházím asi k nejznámějšímu objektu celé lokality, jenž představuje tamní zámek. Nachází se v rozsáhlém parku a postavili ho ve druhé polovině 16. století, dnešní podobu získal v letech 1820-33. Návštěvu interiéru si odpouštím a směřuji k vlakovému nádraží Lázně Kynžvart.

Kynžvartský kámen

Než však nadobro zamávám Slavkovskému lesu na rozloučenou, zastavím ještě u jedné zajímavosti. V lese je skryt a zcela neoznačen Kynžvartský kámen. Nevede k němu žádná směrovka, a tak chvíli pátrám, než ho objevím, zbývá doplnit, čím je hornina významná. Na velikém žulovém "bludném" balvanu jsou vyvinuté pseudoškrapy, tj. výrazné tvary zvětrávání.

Cestu mám za sebou, odjíždím a vlak mě ukolébává ke spánku, dostavují se hezké sny. Ty ale nesouvisí se Slavkovským lesem, a tak končím své povídání, nechávám za zády oblast lesů, minerálních pramenů i historických památek, které stojí za návštěvu.