Listopadové Kremnické vrchy, dvoudenní trek a ospalí medvědi

Třídenní přechod v horách středního Slovenska aneb na Velkou Fatru jsme nedošli (1)

Kremnické vrchy jsou středně vysokým pohořím na středním Slovensku. Patří do Slovenského středohoří, rozsáhlého pásma hor vulkanického původu. Rozloha Kremnických vrchů činí 488 km², což z nich dělá 34. největší geomorfologický celek Slovenska. Nejvyšší horou pohoří je Flochová (1 317 m), dnes již zarovnaná a plochá třetihorní sopka.

A proč Kremnické vrchy vůbec zmiňuji? To proto, že byly cílem listopadového treku. Kamarád Roman z Podkérkonoší (to "é" je tam záměrně) totiž volal, zda-li nevyrazíme na trek ze Stružince na Ještěd. S tím, že ale musíme již spát po penzionech, protože je zima. Kontroloval jsem tím, že spaní pod střechou se nebráním. Ale protože máme tak blbou vládu, jakou si rozhodně nezasloužíme, že musíme šetřit. A že tedy spaní v teple ano, ale na útulnách. No a Kremnické vrchy pak byly jasná volba…

Vlakem směr Banská Bystrica, autobusem směr Králiky

Vím, už jsem to psal, že máme hňupskou vládu jakou si nezasloužíme. Nezasloužíme si ani jejich kolony na slovenských hranicích, které vznikají při kontrolách a hledání nelegálních běženců. Proto nevyrážíme autem, ale po třech letech jedu tímto směrem vlakem. Za kovidového teroru jsem byl na Slovensku jen autem, na rouškovanou jsem si opravdu odmítal hrát. Díky vlaku se ale vyhneme kolonám, které, jak počítáme z vlaku na cestě tam i zpět, jsou na dobré dvě hodiny. Ve špičkách asi i citelně déle.

Kupujeme lístky a vyrážíme. Nástupiště je zarýglované, přístupy se opravují od L éta Páně… No je to dlouho. Na nástupišti fouká, vytahuji tedy bundu. Kurdec, kde mám lístek? Vždyť jsem jej strčil do kapsy. Nebo do batohu? Lístek nikde. Že bych jej ztratil? To se mně nezdá, věci neztrácím, ale jdu proběhnout nástupiště a zaběhnu i do haly. Jízdenka nikde. Vlítnu i do kasy, zda-li jsem jej nenechal tam a nebo jej někdo nevrátil. Ne. Ani jedno, ani druhé. Tož nic, vlak jede každou minutu, kupuji repete. Nový zpáteční lístek do Banské Bystrice. To nám to hezky začíná a prodražuje se. A pak že musíme šetřit…

Dobíhám na poslední chvíli, vlak je již připraven k odjezdu. Navíc zjišťuji, vůbec mě to na internetu neťuklo, že přímý spoj je zrušen a že nás čekají dva přestupy. Kovidový teror se negativně promítnul i do dopravní obslužnosti. Dost již to, že místo asi 10.30 přijíždí vlak do Banské Bystrice až 12.30. Musel jsem proto trasu přeplánovat, z Horní Štubně bychom za světla na Cabanku rozhodně nedošli.

Kontrola lístků. Průvodčí se za chvíli vrací, že mám telefon. Cože? Volá paní z pokladny ČD, že jsem-li to já, co si dvakrát kupoval lístek do Banské Bystrice. Ano, jsem, ale pořád nerozumím. No, že se v pokladně pokusili lístek vrátit naší milí spoluobčané tmavé pleti. Že, že prý bratr do BB nepojede, a že chtějí vrátit peníze. Že jim je ale nedá, že nikdo takový si jízdenku nekupoval. A že zavolá policii, kdyby byly potíže. Říkám, že kdyby ji tam měli rozbít přepážku, ať jim peníze raději vydá, že je to má chyba. Ne, nedá a že se mám s druhým lístkem pro peníze při návratu zastavit, že tam budou na mé jméno připraveny…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Takže cikánští chmatáci. No a pak je mějte rádi. Fakt mně vysvětlete, proč se jim říká potřební. Já je tedy vůbec k ničemu nepotřebuji. Vy snad ano? A to jsem si před nimi kapsy vždy hlídal. Až nyní jsem je tedy neuhlídal. I když jsem je vlastně vůbec nehlídal… Nejsem překvapen touto cikánskou "vynalézavostí". Naopak jsem ale velice a mile překvapen ochotou paní z poklady i mladého průvodčího. Až jsem se při děkování z překvapení zakoktal. Takže děkuji ještě jednou, jsem strašně rád, že poctiví a ochotní lidé ještě nevymřeli.

Přestupy v Žilině a ve Vrútkách naštěstí klaply, byť do Žiliny jsme nabrali menší zpoždění. To víte, hranice a Čadca. V Banské Bystrici jsme včas, čekáme na největšího slovenského trekera, kamaráda Mira. Tomu se samozřejmě "nedá ísť", to je taková tradice. Ale chtěl se s námi setkat při čekání na autobus. Máme asi hodinu čas, takže startovní pivo stíháme. Zhubl kamarád, zhubl. Prý trénuje a že prý s ním musím příští rok jít na Tour du Mont Blanc. Nuž, na TMBčko s tebou klidně půjdu, což o to, ale musíš před tím předvést nějaký výkon ve slovenských horách…

Králiky, dech vyrážející výstup do Bystrického sedla a Skalka

Autobus je konečně tady. Jedeme do Králik, ušetříme hezkých pár výškových metrů oproti stoupání z Horní Štubně na Flochovou. Vysedáme na točně u rozcestí Králiky, U Ruskov (760 m). Počasí je stejně fujtajbl jak v Bystrici. Chladno a mlha. Po zpevněné cestě a za minimální viditelnosti stoupáme nad obec k lyžařskému areálu. Kolem Chaty nad Králikami zamíříme k pustnoucím a nepoužívaným skokanským můstkům a pak neuvěřitelně táhlým a prudkým stoupáním nabíráme výšku. Doslova nám to stoupání vyráží dech z plic.

Jedno pozitivum to stoupání ale má. Dostáváme se nad inverzní oblačnost. Ano, tu hnusnou mlhu necháváme pod sebou a šplháme, doslova šplháme ke sluncem zalitému hřebeni. Konečně je tady Bystrické sedlo (1 190 m) s rozcestníkem a turistickým přístřeškem, který by se dal využít k nenáročnému bivaku. Konečně jsme na hlavním hřebeni pohoří bohatší o 430 výškových metrů!

V sedle se moc nezdržujeme a pokračujeme vpravo ke Skalce, jednomu z nejvyšších vrcholů Kremnických vrchů. Obdivujeme protější hřebeny Nízkých Tater, které se jako ostrovy v moři zvedají nad hladinu inverze. Nádhera. Konečně jsme na Skalce (1 218 m) na vyhlídce. Odsud jsou parádně vidět nejen Nízké Tatry, ale i Malá Fatra a náš zítřejší cíl - Velká Fatra. Mám v plánu dojít na Královu studni a spát na salaši Smrekovica. Stejně jako na jaře na třídenním treku s Michalkou, když jsme byli kouknout na medvědy.

Jako na dlani máme Královu studni s horským hotelem i vrchol Krížna. Roman však poněkud bledne a říká, že to neujde. Neujde, tak neujde, uvidíme ráno. Není problém změnit trasu a vymyslet něco tady v okolí. Uvidíme. Omrkneme zdejší via ferratu (rozcestí Skalka, via ferrata 1 183 m), na které visí dva maníci. Ten starší asi hledá v mobilu, kudy vede jednoznačná cesta. Bez aplikace dneska ani ránu. A nebo že by nezbytné "selfí", aby každý věděl? Bůh suď, nepátrám po tom. Raději přidávám do kroku, protože dny jsou krátké. Vždyť už je listopad! A listopad opravdu na vícedenní treky není úplně ideální období. Ledaže vám nevadí chodit po tmě.

Útulna Cabanka a ranní Vyhnatová

Přidáváme do kroku ještě více. Po hřebeni se přesuneme k tunelu u rozcestí Sedlo tunel (1 150 m). Samotný tunel si ale necháme na příště, opravdu nás honí čas. Opouštíme hřeben a scházíme k rozcestí Tunel (1 143 m), od kterého budeme pokračovat neznačenou cestou. Resp. značenou po značeném běžkařském okruhu.

Slunce zapadá, noří se za hřebeny a do mlhy, která svírá i západní úbočí Kremnických vrchů. Za šera přicházíme na rozcestí Václavák (1 114 m), ze kterého to máme k dnešnímu cíli ještě pár kilometrů. Přes rozcestí Pod Vyhnátovou (1 116 m) je to ale po široké a více méně traverzující cestě. Přestože se rozhodně neloudáme, k útulně Cabanka přicházíme již téměř za tmy.

Nikde ani noha. Koukneme dovnitř, Roman je překvapen komfortem. A já koukám, že jsou tady nová kamna. Ještě při poslední návštěvě se tady topilo v krbu. Kamna asi budou lepší. Jdu rychle zapálit oheň, nejdůležitější je nyní teplo. Jídlo i pití počkají. Stejně tak vybalování všech těch nezbytných caparů…

Za chvíli to již v kamnech příjemně praská a na Cabance začíná být teplo a ještě útulněji. No není náhodou slovo útulna (útulňa) odvozeno od slova útulný? No, není, je odvozeno od slova útulek. To ale nevylučuje, že by v útulku nemohlo být i útulně. Vytahuji spacák, nějaké nezbytnosti. A nastal čas na kalíšek. Máme s sebou víno a voňavý Becherův nápoj. To jsem si hned vzpomněl na kamaráda Karola M. z Košíc, který je na becherovce možná i odkojený. Alespoň tak si jej pamatuji z jedné z našich akcí. Na chatě Lajoška ve Volovských vrších.

No večer byl příjemný. Venku je zima, psa by tam nevyhnal. Na obloze množství hvězd, inverze se stále drží dole. Je čas jít na kutě. Jsme už teď dohodnutí, že na Velkou Fatru zítra nejdeme. Nevadí, i tady v Kremnických vrších se dokážeme zabavit. Velká Fatra nám určitě neuteče.

Ráno je jako malované. Ale studené. Zkratkou to nabíráme k hřebeni pod vrchol Vyhnatová. Brzy jsme na hřebenovém chodníku a na první skalní vyhlídce. Mezitím mi ale stíhá Roman "vynadat", že jdu na něj hned po ránu takhle z vostra, že je starší člověk. No, má pravdu, Roman jeden, stoupání je to na rozcvičku slušné.

Hladina inverzní oblačnosti oproti včerejšku poklesla, dnes se i vršek obce Králiky koupe ve slunečním světle. Parádně je vidět k Polaně, Veporským vrchům. Pochopitelně nechybí ani Nízké Tatry a Starohorské vrchy. Pak dorážíme na samotný vrcholek hory Vyhnatová (1 283 m), která je třetím nejvyšším vrcholem celých Kremnických vrchů.

I tady na vršku se chvíli zdržíme a pak strmým sešupem scházíme k sedlu Tunel. Fotím nějaké hříbky, nějaká panoramata, kochám se parádními výhledy. Listí je již dole, takže těch výhledů je více, než v létě. Vím, zdržuji, ale nemohu si pomoci. Bez fotek neodejdu. Konečně jsme v sedle Tunel. Již opět. Slezeme ale na opačnou stranu, abychom si prošli tunel, který je nově opravený.

Pod hřebenem nechala tunel prorazit pravděpodobně Thurzovsko-Fuggerovská hutní společnost. A podržte se - zřejmě již ve 14. století. Tunel byl proražen na cestě na přepravu stříbra z hutí v Tajově a Banské Bystrici do Kremnice. 20. listopadu 1703 tudy utíkal po vítězství Rákocziho kuruců u Zvolena generál Schlick. 28. července 1764 tunelem prošel římský král a pozdější rakouský císař Josef II. K tunelu, který je dnes nazýván Görgeyho tunel, na počest generála Görgeyho, který bojoval za maďarskou samostatnost v letech 1848 - 1849, se váže mnohem více událostí a významných osobností. Ne všechny a vše mohu na tomto místě jmenovat.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie