Schneeberg a Hohe Wand, Skywalk a turistika

Hohe Wand, Skywalk aneb Nebeský chodník v pohoří Schneeberg

"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne," prorokoval kdysi Jan Sladký Kozina, načež šlechtic v uvedeném termínu skutečně umřel. My jsme na rozdíl od chodského ochránce hranic sice nevolali "Schneebergu, Schneebergu, do roka a do dne", leč přesto jsme po roce téměř přesně na den znovu zavítali do tohoto alpského pohoří.

Příčina našeho návratu byla prostá. Při první návštěvě jsme z nejvyššího vrcholu Klosterwappen kvůli husté mlze nic neviděli, a tak jsme se rozhodli nedostatek napravit; navíc jsme chtěli navštívit skalní masiv Hohe Wand. Vypravme se proto do Rakouska, kde si dáme řádně do těla.

Začínáme v obci Puchberg am Schneeberg (Puchberg pod Schneebergem), kam přijíždíme vlakem ve večerních hodinách. Do setmění máme jediný plán, hodláme najít vhodné nocležiště. Vyrážíme po turistické značce vedoucí k vodopádu (Wasserfallwirt) a opouštíme turistické centrum, procházíme pastvinou pro krávy. Poté lemujeme krásný lesík, jenž přímo vybízí k založení bivaku, od akce nás odrazuje natažený drát. Prostor je ohraničen a jistě patří soukromé osobě, neradi bychom se ráno dočkali toho, že nás dotyčný požene s holí v ruce. S těžkými batohy na zádech bychom mu asi neunikli.

Naštěstí netrvá dlouho a ocitáme se u neoploceného lesíka, neváháme ani vteřinu. Rozhazujeme stan a lebedíme si, jak parádní místo jsme našli; máme totiž fantastický výhled. Před námi se zvedá masiv Schneebergu, na nějž míníme příští den vyrazit; hora působí přímo kouzelně.

Ráno nás probouzí hlasy - ve skutečnosti jsme už byli vzhůru - kolem prochází lidé venčící psa. Přestože se o náš plátěný přístřešek nezajímají, balíme raději obratem fidlátka a vyrážíme do terénu. Netrvá dlouho a dostáváme se do osady Sonnleiten (664 m n. m.), pouze jí procházíme.

Noříme se do lesa a záhy se ocitáme u chaty Sebastian. Uvnitř panuje naprostá tma a venku nestojí jediné auto, zdá se, že podnik má zavřeno. Nevadí, stejně jsme nechtěli zajít dovnitř. Zastavujeme až u vodopádu stejného jména (ukazatele uvádí název Wasserfallwirt). Ve vymleté průrvě padá prudce dolů hučící voda, všímáme si, že skalisko využívají k výcviku horolezci.

Od přírodní zajímavosti stoupáme lesem směrem k hostinci Mamauwiese, k podniku nedojdeme. Prudce zahýbáme a držíme se červené značky, již v jednom místě nepochopitelně doplní jedna jediná modrá značka - odkud se vzala, netušíme - porost opouštíme na kopci Dürre Leiten (1 249 m). Jelikož se z něj otevírá slušný pohled na masiv Schneebergu, odpočíváme, současně si ověřujeme, že budeme záhy potit krev. Stezka Fadensteig, k níž nezadržitelně míříme, stoupá strmě vzhůru, čeká nás slušné převýšení.

Než si mákneme, ubíráme se chvíli po travnatých lukách. Nejprve míjíme krávy a poté chaty Almreserlhaus a Edelweisshütte, kde se dá občerstvit; na dosah ruky se nachází i horní stanice lanovky. Poslední údaj má na svědomí, že přibývá lidí - dosud jsme nepotkali živou duši.

Vyrážíme odhodlaně vzhůru a na přibližně kilometrové vzdálenosti zdoláváme šest set výškových metrů, občas kromě nohou užíváme i ruce. Místy slouží ku pomoci natažená lana; sem tam pod nohama podkluzují suťové kamínky. Zahanbit se ale nenecháme a úspěšně se popasujeme s úsekem, o němž při příchodu z druhé strany píší, že je určen pouze pro zkušené horaly. To my - snad si příliš nefandíme - jsme.

Skalnatá pasáž končí a ocitáme se na náhorním platu; odpočíváme podobně jako další turisté, kteří jdou na rozdíl od nás na lehko. Následně sice stále stoupáme, leč terén pozbyl na náročnosti, a tak se šlape o poznání lépe. Dostáváme se do vrcholových partií a objevuje se před námi chata Fischerhütte i nejvyšší bod masivu Klosterwappen; samotné nás překvapí, že jsme nahoru vylezli relativně rychle - i tak to trvalo několik hodin.

Přestože nejvyšší hora Schneebergu láká a přitahuje, na chvilku její návštěvu odložíme (loni jsme vrchol kvůli mlze v těchto končinách vůbec neviděli, a proto si připadáme, jako bychom nahoru zavítali prvně). Zastávku nezpůsobí občerstvovací podnik, šplháme na vrchol Kaiserstein (2 061 m), z nějž se otevírají zajímavé pohledy na okolní krásy.

Ocitáme se na okraji strmých skal. Hluboko pod námi se táhne údolí, v němž se nachází obec Puchberg am Schneeberg, spatříme i zříceninu hradu a naše nocležiště. Pootočíme-li se stranou, upoutá nás hora Waxriegel; při obratu vzad hledíme na chatu Fischerhütte. Za ní se zvedá nejvyšší bod Schneebergu Klosterwappen a ještě za ním vykukuje pohoří Raxalpe.

Náležitou pozornost věnujeme i pomníku, jejž věnovali císaři Františkovi I., který na Schneeberg vystoupal v letech 1805 a 1807. Než památník vybudovali, stával na tomto místě sloup Nejsvětější Trojice připomínající morovou nákazu z roku 1713. Do těchto míst totiž před šířící se nemocí utekli obyvatelé Puchbergu a přečkali nejhorší období, na oslavu přežití následně na vrcholu pořádali každým rokem děkovnou pouť.

Kaiserstein představuje nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku, pročež opravuji svůj údaj z loňského roku, kdy jsem tuto poctu přiřkl Klosterwappenu. Přestože jsou od sebe oba vrcholy vzdáleny coby kamenem dohodil, je třeba uvést informaci na správnou míru.

Necháváme "Císařův kámen" za zády a vycházíme na Klosterwappen (2 076 m), jehož vrchol kromě železného kříže zdobí (správně bych měl napsat "hyzdí") několik vysílačů a radary. I proto se zajímáme především o výhledy, upřednostňujeme pohoří Raxalpe. Vidíme nejvyšší vrchol Heukuppe (2 007 m) a věnujeme pozornost chatě Ottohaus, k níž jsme loni došli; naprosto neschůdně vypadají strmé stěny, podél nichž jsme tehdy sestupovali po stezce Rudofsteig. Ostatně i pěšina, po které jsme se před rokem vyškrábali na Klosterwappen, působí hodně prudce, tehdy jsme kvůli husté mlze příliš nevnímali okolí.

Raxalpe je zhlédnuto a zabýváme se dalšími celky, na dosah máme Kaiserstein i chatu Fischerhütte. O poznání dál se za náhorní plošinou a chatou Damböckhaus zvedá hora Waxriegel, vyrážíme k ní. Sestupujeme a nejprve navštěvujeme podnik, v němž nás loni téměř okradli; letos naše peněženky zůstanou v naprostém klidu - vyděsí je leda vyšší ceny, než jaké panují u nás. Jídlo je stejně jako před rokem vynikající, ačkoliv kombinace čočky a knedlíku působí trochu netradičně; od majitele se dozvídáme, že skutečně čepují Kozla.

Výrazně posilněni - vydatnou porci jsem ani nesnědl - vystupujeme na Waxriegel (1 888 m), z nějž se na rozdíl od loňské návštěvy kocháme skvostným pohledem na nejvyšší partie pohoří Schneeberg. Od Klosterwappenu ke Kaisersteinu se táhne hřebínek, jejž místy zdobí sníh, působí to, jako by chtěl masiv dostát svému počeštěnému jménu Sněžník.

Otočíme-li se vzad, stojí kus pod námi kostel Elisabethkirchlein a v hlubokém údolí se skrývá Puchberg am Schneeberg, nádhernou podívanou podporuje skvělé počasí. Na rozdíl od dopoledne, kdy se slunce schovávalo za mraky - ještě že tak, protože bychom při výstupu asi vyplivli duše - se úžasně vyčasilo, co víc si můžeme přát?

Ohromeni úžasnými výhledy, zdržíme se na vrcholu déle, než jsme původně plánovali; poté sestupujeme ke stanici Hochschneeberg. Až do těchto končin (1 800 m) jezdí ze střediska Puchberg am Schneeberg vlak, nazývá se Salamandr. Svezení jistě představuje skvělý zážitek, my si ho odpustíme. Navštěvujeme nejvýš položený svatostánek vídeňské arcidiecéze, jejž zasvětili císařovně Sisy (kostel Elisabethkirchlein), poté klesáme do nížin. Zpočátku kopírujeme loňskou cestu, po níž jsme tehdy zamířili na vyhlídkový vrchol Krummbachstein (1 602 m), letos máme spády jiné. Odbočujeme a ubíráme se do údolí podél kolejí.

Přestávku činíme u stanice Baumgartner, kde kromě jízdenek na vlak prodávají i jídlo - buchty a štrúdl vypadají skvěle - my si na lepší trávení dopřáváme pouze pivo. Při jeho konzumaci vyčkáváme na příjezd zubačky, která zde zastavuje, příčina je nasnadě. Cestující si spěšně vybíhají nakoupit něco dobrého k snědku.

Souprava odjíždí do nížin a my ji pomyslně následujeme, pěšky klesáme do střediska Puchberg am Schneeberg. Čím se ocitáme níž, tím je tepleji, konečně máme před sebou první stavení. Osada vznikla ve 12. století; v blízkém okolí už předtím stávaly čtyři strážní hrádky, před založením vsi tudy procházela římská cesta.

V centru obce obcházíme malebné jezírko, u nějž se nachází parčík a malý amfiteátr; všímáme si tekoucího zdroje vody. Přestože na něm nevyznačili, jestli je pramen pitný, bez váhání doplňujeme prázdné lahve - žádné potíže nás po konzumaci naštěstí nepostihnou. Večeříme z vlastních zásob ve vyhlídkovém altánu a na spláchnutí si v místním baru dáme jedno pivo, dáváme středisku sbohem.

Vyrážíme k přírodnímu parku Hohe Wand a cestou hodláme nalézt vhodné nocležiště, není to jen tak. V Rakousku je značná část pastvin oplocena a pozemek někomu patří, přesto uspějeme. Stan rozhazujeme za osadou Pfennigbach na travnatém kopci, z nějž máme pěkný výhled na Schneeberg; lepší místo si sotva můžeme přát. Jen by nás - čím jsme si nechtěnou přízeň zasloužili? - nemuseli otravovat malí chroustíci. V trávě se jich rojí snad tisíce a zuřivě na nás nalétávají, tolik jsem jich jaktěživ nespatřil.

Přestože jsme minulý den vystoupali a sestoupali cca tisíc šest set padesát výškových metrů, vstáváme ráno svěží a vyspalí do růžova. Pokračujeme v treku a zakrátko přecházíme hlavní silnici, následuje stezka Grünbacher Sattel. Jelikož náš první významný cíl představuje vrchol Gëlande (1 023 m), opouštíme kousek za vozovkou turistickou značku.

Bereme to přes louku a podlézáme bránu, jež vede na oplocenou pastvinu, noříme se do lesa. Tam dle plánu navazujeme na další značený úsek a stoupáme vzhůru, zastavujeme na louce se skaliskem. Z ní se nabízí slušný výhled na Schneeberg; na strom umístili ukazatel, jenž hrdě hlásá, že bychom se odtud na stezku Grünbacher Sattel dostali i po oficiálně vedené cestě. Nejsme však z údaje příliš moudří. Vstup do lesa je uvedeným směrem totálně zarostlý a po pěšině není vidu ani slechu, vůbec nelitujeme, že jsme si trochu zašli.

Znovu nahazujeme batohy a stoupáme strmou serpentinou, výsledek stojí za námahu. Ocitáme se na skalním ostrohu Gëlande s parádním výhledem. Jako na dlani máme pohoří Schneeberg i naši cestu z Puchbergu am Schneeberg, hluboko pod námi se krčí středisko Grünbach am Schneeberg. Na opačné straně se zvedají kopce přírodního parku Hohe Wand, do nějž jsme tímto zavítali a který spadá do Guttensteinských Alp. Nemůžeme se vynadívat. Usedáme na lavičku a ohromeně se kocháme okolní nádherou, k dokonalé spokojenosti schází jen jedno. Chata Gëlandehütte má zavřeno, a tak si po prudkém výstupu nedopřejeme pivko.

Před odchodem zavítáme k venkovním sochám pravěkého lovce a medvěda, kteří se pomyslně utkali v boji, výsledek střetu si může každý návštěvník vyložit po svém. Záleží na tom, kdo komu víc fandí.

Z vrcholu klesáme k chatě Schimhütte a poté znovu stoupáme, míjíme naučné cedule. Ve studánce dobíráme vodu a dostáváme se na horu Plackles, jež se svou nadmořskou výškou 1 135 metrů představuje nejvyšší bod přírodního parku Hohe Wand. Příliš se na vrcholku nezdržíme. Všude rostou vysoké stromy a nepřístupný vysílač nás nezajímá, ignorujeme i budovy, v nichž lze zřejmě zakoupit něco dobrého na zub.

Úplně jiné kafe představuje vyhlídka Grosse Kanzel (1 052 m), kam přicházíme za cca dvacet minut. Dostavují se letecké pohledy a místo svojí atraktivitou výrazně konkuruje dříve navštívené hoře Gëlande. Navíc, jako by bylo radosti pořád málo, táhne se od těchto míst podél masivu dlouhá skalní stěna, jež při pohledu z dálky vytváří z Hohe Wandu pomyslnou stolovou horu.

Abychom si oblast náležitě vychutnali, budeme několik následujících hodin lemovat horní okraj skal, k nimž kromě turistů míří v hojném počtu i ferratisté - na rozdíl od pěšáků vylézají strmé stěny s pomocí umělých pomůcek. Než se ale vydáme za novým poznáváním, stáčíme k chatě Wilhelm-Eichert-Hütte, která je od vyhlídky Grosse Kanzel vzdálena pouze pár metrů. Jelikož se nezadržitelně blíží poledne, dáváme si chutný oběd; netrvá dlouho a podnik se slušně zaplní.

S lidmi se v poměrně hojném počtu setkáváme i na následujícím vyhlídkovém úseku, jenž vede k chatě Hubertushaus. Za hostincem se turisté vytrácí, vypadá to, jako by je mocný mág odčaroval kouzelným proutkem. Najednou k našemu úžasu mašírujeme naprosto sami - potkáme v uvedené zóně jen tři osoby - příčina je jasná. Cedule upozorňuje na náročný úsek s převýšením dvě stě výškových metrů, kde je potřeba pevné chůze. Většině návštěvníků tato informace očividně nevoní, radši to vzdávají předem.

My tak samozřejmě nečiníme, přestože, proč bychom to nepřiznali, trochu znejistíme. Nepůjdeme náhodou po skalní římse vysoko nad propastí? Proč bychom měli mít jinak jistý krok? Nakonec se ukáže, že žádný nezkrotný adrenalin nebude. Jedná se pouze o strmý sešup a výstup, kde pěšinu pokrývají podkluzující kamínky a jeden musí dávat neustále pozor, kam šlape; po předchozím varování jsme očekávali o poznání větší drama. Podobně laděné stezky se přece vyskytují i v jiných horách a mnohdy nejsou na rozdíl od této výstražně označeny, nepřehnali to tady trochu?

Neznamená to však, že se řádně nezpotíme, vedro je vysilující - od rána praží slunce. Chvíli oddychujeme u vyhlídky Neue Welt Blick a následně míjíme chatu Hochkogelhaus; abychom dodrželi pitný režim, zastavujeme v hostinci Postl-Krenn. Od něj máme jenom pár kroků ke zřejmě nejznámějšímu místu v parku Hohe Wand, jedná se o vyhlídku Skywalk (892 m). Nad hranu skaliska vyčnívá železná konstrukce a pod člověkem se otevírá "šílená" díra, opět se nabízí letecké pohledy. Sice už nespatříme Schneeberg, s nímž jsme se rozloučili u Grosse Kanzel, nijak ale nelitujeme. Hluboko pod námi se táhnou obdělávaná políčka a za nimi se zvedá zdánlivě malé pohoříčko Fischauer Vorberge, jež chceme přejít následující den, ukazuje se i město Wiener Neustadt.

Zastávka je za námi a přemisťujeme se k dalšímu významnému bodu, jenž se nachází u hostince Kohlröserlhaus. Jedná se o uměle vybudovaný chodník Felsenpad. Lávky a schody vedou podél strmé stěny a člověk má pod sebou opět hlubokou propast, míjíme i jeskyni. Samozřejmě neschází výhledy, jež jsou podobné jako u Skywalku.

Parádní místo je za námi a pokračujeme v túře; jako by občerstvovacích podniků nebylo nikdy moc, zastavujeme u chaty Herrgottschnitzerhaur (825 m). Náš plán je jasný. Tady se naposledy posilníme a sestoupíme do údolí, skončíme před osadou Muthmannsdorf. Půjdeme přes louky i les a budeme lemovat potok vyznačený v mapě, byl by v tom zakopaný pes, kdybychom se nesmočili a současně nenašli vhodné nocležiště.

Jak jsme si usmysleli, tak činíme. Zaháníme žízeň a po zaplacení se loučíme s chatou i skalní stěnou, jež v těchto místech končí; scházíme do údolí. Zpočátku probíhá všechno v pohodě. Klesající cesta působí vcelku příjemně, potíž nastává zanedlouho.

Dosud překvapivě dobře vedené značky mizí a nastává v nich chaos, jako by tvůrci usoudili, že údržba méně frekventovaných tras nestojí za námahu. Na několika rozcestích proto váháme a děláme kroky navíc, přesto se nakonec úspěšně dostáváme z lesa. Vynořuje se před námi pole a cesta, soudíme, že jsme tam, kam jsme se chtěli dostat. Při leteckém pohledu od chaty Herrgottschnitzerhaur jsme totiž došli k závěru, že půjdeme právě tudy. Tamhle, shodujeme se, má téct potok, podle nějž budeme pokračovat.

Zahýbáme a skutečně nalézáme jakýs takýs náznak řečiště, zarostlé koryto je ale úplně vyschlé. Navíc tudy nevede žádná stezka. Nezbývá než se vrátit k remízku, jímž se dle nepatrně sešlápnuté trávy v minulosti určitě někdo ubíral, vydáváme se k lesu za polem. Vnikáme mezi stromy a pokračujeme po neudržované pěšině, se značkou se setkáváme po hodné chvíli. Přesto jsme potěšeni, alespoň máme jistotu, že naše orientační smysly fungují stále dobře - navzdory podobným problémům si neustále odmítáme pořídit GPS, neb razíme heslo, že není nad vlastní rozum a intuici. Zanedlouho se coby bonus zjeví i potok. Sice se zatím jedná o nepatrnou strouhu, leč doufáme, že se koryto rozšíří.

Věříme marně. Vycházíme z lesa a ocitáme se v Muthmannsdorfu. V něm kupodivu objevujeme značku, jež nás má zítra dovést do Bad Fischau, těsně za obcí nacházíme i malý plácek, kde se dá postavit stan. Výborně, zvládli jsme to.

V noci zaprší, leč ráno není po dešti ani památky, půda je stále suchá. Jelikož jsme zavítali do pohoříčka Fischauer Vorberge, stoupáme do kopce; terén je očividně náročnější, než jak vypadal z masivu Hohe Wand. Obklopují nás borovice a dostáváme se na křižovatku, na lehko odbočujeme na Grössenberg (605 m). Až na vrchol nevylezeme, bohatě si vystačíme s vyhlídkovým skaliskem, na nějž umístili kříž. Jako na dlani máme před sebou naši předchozí cestu. V dálce se zvedá mírně zakrytý Schneeberg a o poznání blíž se táhne skalní stěna Hohe Wand, je to nádhera.

Následuje cesta lesem, opět nás udivuje značení. Zelena barva, po níž jdeme, se např. znenadání rozdělí, aby se později - aspoň doufáme, že tomu tak opravdu je - zase setkala, z domácích luhů i hájů nejsme na podobné "manévry" zvyklí. I proto nejednou tápeme, kam zahnout (na křižovatkách párkrát chybí ukazatele); není divu, že do lázeňského střediska Bad Fischau přicházíme jinudy, než jsme zamýšleli.

Naštěstí jde pomýlení napravit. Dostáváme se k informační mapě a ihned se orientujeme, stoupáme na vyhlídku Blickplatz Blumberg, přes níž jsme původně chtěli do střediska dojít. Na místě se kromě laviček nachází i pomník - kdysi zde stávalo hradiště - hledíme do kraje.

Záměr je splněn a scházíme do lázní, z nichž přejíždíme vlakem do Wiener Neustadtu (Vídeňské Nové Město), kde máme přestoupit na rychlík mířící do naší republiky. Jelikož jsme dopolední přechod zvládli celkem rychle a přepravili se dřívějším spojem, máme ještě hodinu čas. Rozhodujeme se získanou dobu vhodně využít.

Vyrážíme do centra města, které bychom za běžných okolností vůbec nenavštívili; pohlcuje nás sídlo, jež založil v roce 1194 vévoda Leopold V. Babenberský - finance získal z výkupného za propuštění anglického krále Richarda Lví srdce, jehož předtím zajal a držel jako rukojmí na hradě Dürnstein. Původně se jednalo o pevnost, která měla zastavit maďarské nájezdníky, opevnění později sloužilo i v bojích proti Turkům.

Město v průběhu dějin obdrželo významná privilegia a u jeho bran proběhla nejedna bitva, k útlumu došlo po ztrátě statutu císařského sídla v 16. století. Úpadek netrval věčně. V roce 1751 v něm z podnětu Marie Terezie založili vojenskou akademii, jež funguje dodnes.

Ubíráme se ulicemi a shodujeme se, že středisko působí ospale, přicházíme na náměstí Hauptplatz. Po obvodu se částečně táhne podloubí a stojí zde morový sloup Mariensäule, do budovy radnice umístili informační centrum. Kousek od středu se nachází pozdně gotická katedrála, již vysvětili v roce 1279. Stavba působí impozantně i po letech, dvě věže se zvedají do neskutečné výše. Vchod do objektu je bohužel uzavřen, a tak nenahlídneme dovnitř; škoda.

Ve městě by se daly navštívit i další pamětihodnosti, tolik času ale nemáme. Krátká procházka končí a nasedáme do vlaku, v němž se vracíme do vlasti; parádní výšlap končí.