Ennstalské Alpy, Gesäuse a vysokohorská turistika

Cesta do Ennstalských Alp

Kdysi před osmi lety ještě před svatbou jsme s mojí budoucí ženou Hankou testovali jak sebe navzájem, tak i Alpy, které jsme do té doby díky komunistům samozřejmě moc znát nemohli. Brácha nás cestou autem do Chorvatska hodil do Grazu, no a my dva jsme se stopem vydali směr Salzburg, kde jsme šťastně dorazili asi za týden. Cestou nás osud zavál do kouzelné části Ennstalských Alp - Gesäuse.

Nádherné údolí řeky Enns sousedí takřka s kolmými nezvykle světle vápencovými skalami pohoří Gesäuse. Ta barva vápence, jakož i bizarní tvary způsobily to, že se pohoří také říká (a ne nadarmo) Rakouské Dolomity. Vrcholky hor převyšují dno údolí i o 1 800 m. Když jsem je tenkrát z okýnka malého penziónku viděl, vůbec jsem netušil, že se mi je po mnoha letech podaří zdolat. Vypadaly tak nedobytně a nepřístupně, snad jsou jen pro horolezce…

Z mapy, kterou jsem si koupil v Česku jsem zjistil, že dostupné jsou. A tak jsem zburcoval milovníky hor a přírody kamarády Breba a Jožku a teď už svou zákonnou ženu Hanku a ve čtyřech jsme vyrazili novou Octavií na své první opravdové dobývání alpských velikánů.

Do Rakouska přejíždíme v Hatích, abychom se vyhnuli Vídni, a klasickou zkratkou po silnici č. 19 přes Tulln se dostáváme až na A1, po které jedeme ale jenom pár kilometrů. U St. Pöltenu odbočujeme na jih do hor, jelikož hodláme aspoň na chvíli navštívit poutní místo Mariazell. Po krátké procházce a návštěvě místního světoznámého poutního kostela za slunného počasí vyrážíme podél pohoří Hochswab do cíle naší cesty.

Ubytování plánujeme v levném (tenkrát před osmi lety 100 šilinků na hlavu) skromném penziónu ve vesnici Gstatterboden v údolí Ennsu jako před léty. Jaké je však naše překvapení, když se místo něho zjeví luxusnější ubytování s největším muzeem Elvise Presleyho ve střední Evropě s cenami asi tak 6× vyššími. Nezbývá než zatroubit na ústup a zvolit náhradní řešení, které mám naštěstí v záloze. Jedeme na jih na druhou stranu pohoří do vesnice Johnsbach ve slepém údolí, kde je (aspoň dle webu) několik ubytování na farmě (v německy mluvících zemích známé jako Urlaub am Bauernhof).

Cestou vesnicí narážíme na piktogram ubytování u jednoho rodinného domu a tak nakonec nespíme ani v penziónu, ani na farmě, ale v soukromí u místního obyvatele. Což je super, neboť rádi poznáváme nejenom hory, ale i horaly. Jenom škoda, že z nás pouze Hanka umí trochu německy a nesmírně milý pan Edwin Kettner, náš hostitel, zase neumí ani slovo anglicky.

Dostáváme k dispozici dvě skromně zařízené ložnice a sociální zařízení na patře. Není tady kde vařit, na toto nejsou místní priváty zařízeny, naštěstí majitel zareagoval pružně a přidělil nám jednu místnost, kde si můžeme celý týden na svých vařičích něco kuchtit.

Hochtor (2 369 m)

Ráno vypadá počasí obstojně a tak rozhodnutí zdolat hned první den nejvyšší horu pohoří Hochtor nic nebrání. Hned po snídani, která je v ceně ubytování, vyjíždíme dál nahoru údolím vesnice Johnsbach podél nepravidelně rozsetých usedlostí až k Hotelu Kölbl, kde začíná značená trasa č. 601, po které hodláme vyjít k východisku na Hochtor - chatu Hesshütte. Cesta vede nejprve loukami a lesem a později dosáhne výše položených polan s množstvím krav a ovcí a sem tam nějakou salaší.

Stoupáme drobnými serpentinami horskou loukou posetou množstvím vápencových balvanů až k samotné stěně, která není moc exponovaná, nicméně vyžaduje množství jistících prvků - ocelových lan. Po mnoha zajištěných skalních policích a lehkých komíncích se dostáváme vzhůru. Pro nás všechny čtyři je to první via ferrata v životě, musím ale říci, že mnoho adrenalinu do krve mi nenahnala.

Josefinensteig připomíná zajištěné pasáže například v Roháčích, je však o mnoho delší, zajištěné úseky na sebe plynule navazují. Navíc tatranské řetězy tu nahrazují ocelová lana. Charakter skály je jiný, na rozdíl od tatranské žuly lezeme po nejsvětlejším vápenci tak typickém pro Gesäuse. Po více jak hodině zdoláváme nejtěžší místo a ocitáme se na hřebeni Gugelgrat, odkud lze konečně spatřit vrcholový kříž Hochtoru. Po rozeklaném hřebeni je to určitě na půlhodinu.

Cesta je již daleko méně náročná. Už jsme ale docela unaveni a tak jsme rádi, když konečně stojíme na vrcholu! Odměnou nám je nádherný pohled na všechny strany. Vysoká oblačnost nám v tom naštěstí nemůže zabránit. Všude okolní vrcholy Ennstalerských Alp - všechny jsou však níže než my! Nejimpozantnější je pohled na sever a západ do 1 800 metrů hlubokého kaňonu Gesäuse s řekou Enns. Jasně lze vidět i začátek soutěsky Gesäuse Eingang - dva skalní zuby, každý na jedné straně řeky jako strážci údolí. Něco tak úžasného jsem dosud neviděl! Ještěže netrpím závratí, vždyť severní stěna pod námi je takřka kolmá!

Čas běží a my musíme opustit nejvyšší bod Ennstalerských Alp. Rozhodujeme se mezi sestupem stejnou cestou anebo jižní variantou - sestupem přes výraznou rampu Schneeloch na polanu Untere Koderalm, kterou známe z ranního výstupu, jelikož leží na spojnici Johnsbach - Hesshütte. Já jsem pro zkratku, jsem však přehlasován ostatními třemi členy výpravy, kteří volí v nejistém počasí jistotu, a tak se vydáváme nazpět stejnou cestou přes Hesshütte do Johnsbachu, kam zhruba po devíti hodinách opět docházíme a nalézáme zaparkované auto.

Večer klábosíme (vlastně pouze Hanka a trochu Jožka) s domácím lámanou němčinou o okolních horách a o tom, jak se zde žije, a zjišťujeme, že všude je chleba o dvou kůrkách. Taky se bavíme o zítřejší túře na Planspitze, impozantní cestou kolem vodopádů Wasserfallweg. Dozvídáme se, že ta byla poprvé instalována již v r. 1891 a že se jedná o zcela výjimečnou cestu.

Planspitze (2 117 m)

Planspitze je vlastně výrazně nižší soused Hochtoru. Jeho severní takřka kolmé stěny padají do kaňonu řeky Enns přímo v místě vesnice Gstatterboden. Je proto daleko lepší nastupovat z této severní strany pohoří, což jsme také udělali. Po dvacetiminutovém objetí hor dojíždíme k místu zvanému Kummerbrücke (572 m) na břehu řeky Enns, kde začíná cesta č. 660 vedoucí na Hesshütte z druhé strany přes Wasserfallweg. Ráno je v tmavém údolí ještě pěkná kosa, takže Breb a Jožka se oblékají i do kalhot a teplých bund. Hanka a já volíme ihned kraťasy a děláme dobře, protože při ostrém výstupu listnatým lesem dostáváme zabrat a hned se zahřejeme.

Po více jak půl hodině docházíme k vodopádu. Od tohoto místa se cesta začíná prudce zvedat. Vůbec nechápeme, kudy vlastně cesta povede, nad námi je pouze prudký svah, nepřístupné skály a padající voda. Tajenku vyluštíme záhy. Po bočním hřebínku se dostaneme až do skal a těsně podél padající vody zdoláme několik bytelných žebříků.

Rozhled z těchto míst je úchvatný. Kaňon řeky Enns převyšujeme o více jak 400 metrů. Každopádně kdo trpí závratěmi by se tady vydávat neměl, jelikož spodní část vodopádů vidíme přímo pod sebou. Atmosféra je nádherná, všude boží klid, dnes jsme zatím nepotkali ani živáčka.

Po zdolání tohoto klettersteigu se ve výšce těsně pod 1 500 m dostáváme na louku s klečí na normální chodecký terén. Potkáváme první turisty mířící z chaty Hesshütte dolů. Chata je vlastně kousek před námi, my však po chvilce odbočíme nahoru doprava prudkým svahem severního hřebene Planspitze. Cesta stoupá plynulými a nekonečnými serpentinami měkkou a mokrou trávou a dere si cestu naštěstí ne hustou klečí.

Nekonečný travnatý svah vyjdeme za necelou hodinu a dostáváme se opět do skalních partií. A ne ledajakých! Před námi se tyčí asi 80 metrů vysoká dosti exponovaná stěnka bez jakéhokoliv jištění. Máme dostatek času si ji prohlédnout, protože Breb s Jožkou jako vždy notně zaostali. Po zhruba půl hodině se k nám konečně unaveně doplahočí a mají se možnost podívat na naši další překážku s námi. Hanka, matka našich dvou dětí, vyslovuje nějaké obavy, já však rezolutně zavelím a jde se.

Každý horal, který má aspoň trochu horolezecké buňky a má ánung o technice tří pevných bodů, toto přece lehce zdolá! Že to ale vždy nemusí být zase taková brnkačka, nás přesvědčuje kříž se jménem a datem úmrtí zhruba v polovině stěnky. Nehoda se stala v září, to už tady je asi občas namrzlo, vždyť jsme v 2 000 m, a není to tudíž asi taková sranda, jako teď v červenci.

Fotím Hančinu a Jožkovu lezeckou techniku, přičemž mi, nešikovi, spadne víčko z foťáku o dobrých 30 výškových metrů. Poprvé jsem rád, že se jako vždy poslední loudá Breb, který mi víčko donese a ušetří mi lezení navíc. Máme toho totiž docela dost, vždyť už jsme překonali okolo 1 400 výškových metrů!

Konečně nahoře! Jsme na vrcholovém rozeklaném hřebeni, jehož severní svahy padají takřka kolmo dolů do kaňonu řeky Enns. Krásně vidíme celé údolí i s vesnicí Gstatterboden a Kummerbrücke. Na druhou stranu jsou svahy o poznání pozvolnější. Před námi se směje vrcholový kříž, k našemu zklamání je ale vzdálen dobrou půl hodinu chůze. Náš morál je naštěstí nenarušen, takže tato poslední překážka nemůže zabránit vítěznému a úchvatnému pocitu, když se ocitneme na samotném vrcholu.

Je to krásný pocit stát na vrcholu ostrého štítu vedle mohutného kříže, který jsem tenkrát tak zbožně pozoroval z okýnka penziónku! Vesnici vidíme takřka pod námi stejně jako řeku táhnoucí se jako had úzkým kaňonem. Za ním lze vidět další část Ennstalerských Alp Buchsteingruppe s dominantním Grosser Buchstein (2 224 m), na SZ podlouhlé pohoří Haller Mauern a v dáli nejvyšší horu Totes Gebirge Grosser Priel (2 515 m), o které v tu chvíli netuším, že ji zdolám o rok později. Ale to už je jiný příběh.

Na západ se tyčí krásný osamocený zub Lugauer (2 206 m) a na jih skalnatý hřeben Eisenerzských Alp připomínající hřeben Nízkých Tater. Náš pohled míří i k nepříliš vzdálenému včerejšímu cíli Hochtoru, ten je však skryt v mracích stejně jako dominanta Johnsbachu Grosser Odstein (2 335 m).

Neradi opouštíme místo takového krásného výhledu, čas je ale neúprosný a cesta daleká. Po sestupu několika policemi se cestou na Hesshütte dostaneme na vrchní konec nejznámější via ferraty v Gessäuse Peternpfadu. Jde o cestu označenou jako "nur für Kletterer", takže jsem notně překvapen, když z hlubin severní stěny vyleze borec s asi ročním dítětem v sedačce na zádech. Asi kletterer…? "Když to vyjde on, musíme to vyjít i my", říkám si v duchu a přemýšlím o dalších dnech. Teď ale musím přemýšlet o cestě dolů k Hesshütte, jelikož tak kamenité nepříjemné suťovisko jsem už dlouho neviděl.

Na Hesshütte se u čaje vzhledem k příznivému počasí definitivně rozhodujeme k protáhnutí dnešní túry s tím, že sestoupíme k Ennsu vedlejšími údolími Sulzkar a Hartesgraben. Nejprve se do nich ale musíme dostat! Asi pět minut kopírujeme včerejší cestu do Johnsbachu a poté odbočíme doleva do prudkého travnatého svahu a hned vzápětí vidíme poslední dnešní výškovou překážku - úzké sedlo Sulzkarhund mezi protáhlým hřebenem Hochzinödlu (2 191 m), hory, kterou vidíme prakticky celý den, a nádhernou skalkou Rotofen (1 821 m).

Mám formu a tak jsem nahoře první a můžu se kochat pohledem do vedlejšího údolí, kde nevidím ani živáčka. Opět solidní výhled do okolí. Skalnaté štíty střídají travnaté svahy, z nichž nejvíce dominuje dvoutisícový hřeben "Nízkých Tater" s nejvyššími horami Leobner (2 036 m) a Zeiritzkampel (2 125 m). "Tady by se skialpovalo", říkám si.

Později se dovídám, že tento tichý kout, kde není jediného vleku, je opravdu hojně navštěvovaný skialpinisty a to v celém pohoří, o čemž svědčí množství modrých čar v mapě - "alpine skirouten". Po chvilce doráží zbytek výpravy. Okamžitě jdeme dále, neb se těšíme už "domů". Máme toho dost. Naštěstí už budeme pouze klesat.

Po dvou hodinách, kdy potkáme pouze jediného člověka, konečně docházíme do údolí Ennsu zhruba 2,5 km od auta. Zkouším s Hankou stopovat těch pár aut, co tu projede, ale bez výsledku. Rozhodnu se proto běžet po silnici sám. Hanka dál zkouší stop s tím, že kdyby se jí to povedlo, má za úkol ukecat hodného řidiče, aby zastavil i mi, jelikož klíč mám v kapse já.

Během klusu znovu při zvuku auta stopuju a … povedlo se! Mladík, podle bince v autě jistě řemeslník, mě za chvilinku vyhodí před naší oktávkou a za moment vyskočí i Hanka z nějakého off-roadu řízeného mužem středního věku, jemuž se evidentně líbí slovanské ženy, aspoň co se pohledu na mou ženu týče. Rychle zpět pro Breba a Jožku a už ať vaříme, protože máme hlad jako lvi.

Údolí Haindlkar a městečko Admont

Následující den volíme po včerejší více jak deseti hodinové rasovině něco lehčího. Na spojnici Johnsbach-údolí Ennsu necháváme auto s cílem vyjít na sedýlko Gsengscharte v nízkých skalách na jih od Hochtoru a Grosser Odsteinu a kouknout se na Gesäuse přímo zespodu. Znovu prakticky nepotkáme ani živáčka, teda až na obsluhu hromady bagrů a nákladních aut gigantického štěrkoviště hned vedle cesty. To bychom tady přímo v blízkosti hor opravdu nečekali!

Po hodině a půl jsme v sedle v nadmořské výšce 1 200 m. Chata Haindlkarhütte je co by kamenem dohodil. Chata je východiskem na horolezecké túry na Hochtor, Planspitze i Grosser Odstein, my však takové ambice nemáme. Chvíli přemlouvám ostatní, ať zkusíme již zmiňovaný Peternpfad, "nur für Kletterer" však u nich budí zbytečný respekt. Jak později zjistím od kolegů, respekt byl zcela zbytečný, za stálého počasí ji horal v pohodě dá. Snad někdy jindy…

Další den volí Hanka kulturu a tak procházíme městečko Admont, zatímco Breb a Jožka zkoušejí hřebenovku "Nízkých Tater", jak už jinak neřekneme takřka holému hřbetu Eisenerzských Alp. Město se nacházejí asi tři kilometry západně od vstupu do soutěsky Gesäuse Eingang. Projdeme si jej, prohlédneme si starobylý klášter stojící tu dříve, než k nám dorazil Cyril a Metoděj, a přečteme si o tom, jak přispěl k civilizování místního uzavřeného regionu obklopeného ze všech stran horskými štíty.

Odpoledne prožijeme na místním sympatickém koupališti takřka sami, neb je maximálně 22 °C. Večer klábosíme o našich oddělených zážitcích a já s Hankou se od Breba a Jožky dozvídáme, že se jedná o dlouhou ale víceméně nenáročnou túru bez velkých převýšení. Škoda, že jsme nešli! Určitě si ale náladu zpravíme zítra, poslední den, na kdy chystáme super hřebenovku!

Pokus o Reichenstein (2 251 m)

Z našeho dočasného "domova" máme možnost se každý den dívat na nádherný zub Reichensteinu. Tato hora je na opačnou stranu než dříve popisované, přímo na západ. Spolu se Sparafeldem (2 247 m), Kalblingem (2 196 m) a Riffelem (2 106 m) tvoří nádhernou vápencovou ježatou hradbu na jih od řeky Enns. Zdolat tyto hory plánujeme na jeden zátah. Počasí je však proti. Ráno místy prší a oblačnost je dost nízko. Sem tam se objeví modrý cíp oblohy a tak se domluvíme, že to riskneme.

Nástup tentokrát volíme z úplně opačné strany hor, i když je možno na Reichenstein jít přímo z Johnsbachu přes chatu Mödlinger Hütte (1 523 m). Hřeben vlastně celý objedeme a přes Admont a Paradies se dostaneme až pod kopce na chatu Oberst Klinke Hütte (1 486 m). Už při placení mýtného na odbočce k chatě začíná fest pršet, hory se zatahují a my tušíme, že je zle. Vyzkoušíme místní pivo a čaj a čekáme na zázrak, ten však nepřichází. Ba naopak, déšť přidává na intenzitě, mraky houstnou a vítr sílí. Poloprázdnou chatu sem tam oživí příchod durch mokrých turistů popisujících nemožnost jít dnes nahoru. A tak to po hodině balíme a okusíme bazén dole v Trieben.

Večer máme o zábavu postaráno, jelikož nás náš domácí pozval na pravidelný koncert místní dechovky do hospody. Dechovku nemusím, ale tato stála za to. V souboru hráli skoro všichni místní, s kterými jsme se za celý týden přišli do styku. Od pana domácího, přes obsluhu benzinky a obchodu až ke starostovi. Hrají s plným nasazením a evidentně s velkou radostí. Hanka a já se u piva náramně bavíme a v praxi vidíme semknutost místní komunity.

Na druhý den balíme a plánujeme půldenní návštěvu Vídně. Jsem nadšen, poprvé na turistice v Alpách a tolik bezvadných zážitků a nové zkušenosti. Před odjezdem jsem měl obavy z našeho nevybavení úvazky, je však zřejmé, že na místní via ferraty nejsou třeba, aspoň ne za dobrého počasí. Na nikom jsme je ani za celou dobu neviděli. Je fakt, že zase tak moc lidí jsme za tu dobu nepotkali, maximálně tak dvacet turistů denně, což je s podivem, vždyť byla hlavní sezóna a tato oblast je odnepaměti výletním místem Vídeňáků, o čemž svědčí i návštěva johnsbachského hřbitova, kde jich je plno pochováno po horolezeckých a turistických neštěstích v okolních horách.

Milovníkům hor může Gesäuse stejně jako nám mnohé přinést. Klid bez masového turistického ruchu, nádherné světle vápencové štíty, vzrušivé cesty členitým terénem a konečně i příjemné a přátelské místní obyvatele. Pro celou oblast jsou charakteristické dlouhé nástupy vzhledem k nadmořským výškám údolí - Enns cca 580 m a Johnsbach necelých 1 000 m. Průměrný horal odkojený Tatrami to ale určitě zvládne. Důležité je samozřejmě počasí, které nám aspoň ze začátku přálo. Loučím se pohledem na nezvyklou barvu místních štítů a vím, že se sem jednou určitě vrátím …