Výstup na Damavand (5 610 m), nejvyšší horu celého Iránu

Túra v pohoří Elborz na nejvyšší horu Iránu

Při severní hranici Iránu se táhne převážně suché, ale překrásné pohoří Elborz. Několik jeho vrcholů dosahuje hranice čtyř tisíc metrů, ale pětitisícovka je zde jediná. Je to Mt. Damavand s nadmořskou výškou 5 671 m (je tedy asi o 30 m vyšší než Elbrus na Kavkaze). Mt. Damavand je výsledkem vulkanické činnosti na začátku pleistocénu, pochází tedy ze stejné doby jako bájný Ararat. Podobně jako mnoho jiných vulkánů má kuželovitý tvar a díky své výšce a mohutnosti je hora vidět zdaleka.

Dnes je tato sopka téměř nečinná, ale ačkoli se nachází v poslední fázi před vyhasnutím, jsou známky její činnosti ještě jasně patrné. Na vrcholu jsou vidět kusy síry, z kráteru unikají na mnoha místech velmi koncentrované výpary oxidu siřičitého a také v okolí sopky jsou četné horké minerální prameny. V jejím okolí také není nouze o slabá zemětřesení a následky těchto otřesů návštěvník vidí zejména na zdevastovaných silnicích. V horách chybí klasický ledovec, ale kusy ledovcových plat a trvale zasněžené plochy nejsou vzácné ani uprostřed parného íránského léta.

Damavand byl poprvé zdolán roku 1837, avšak první písemně doložený výstup je až z roku 1900. Díky kuželovitému tvaru je výstup možný prakticky odkudkoli. Je známo devět základních výstupových cest, kdy nejjednodušší je jižní cesta vycházející z městečka Reine.

Samotná expedice Čechů na Damávánd samozřejmě začíná již v Praze na letišti, ale popisovat snadnou cestu do Turecka a velmi dobrodružnou cestu iránským autobusem přes kurdské území do Teheránu by vydalo na samostatnou knihu. Začneme tedy až v Teheránu. Faktem je, že samotný Mt. Damavand (52,109 ° v.d., 35,951 °s.š.) je vzdálen vzdušnou čarou asi 70 km od Teheránu, ale při vlastní dopravě po ne vždy kvalitních cestách je tato vzdálenost nepoměrně větší.

Ráno odjíždíme z East terminalu na Damavand street stařičkým a rozbitým mikrobusem (10 000 IRR, cca 1,2 USD) do vesnice Reine (2 200 m n.m.), což je klasická podhorská vesnice, ve které se dají dokoupit potraviny, nealkoholické pivo, ale třeba i plynová bomba k vařiči. Ve vesnici je dokonce něco jako Mountaineering Club, něco mezi klubem horolezců a horskou službou. To ještě netušíme, že se s těmito lidmi potkáme i v horách.

Snažíme si pronajmout nějaký pick-up, který by nás odvezl dále, ovšem nabízená cena 150 000 IRR se nám zdá moc. Ve vesnici jsou ale asi domluveni, protože se nám cenu nepodaří u nikoho usmlouvat. To je na íránské poměry velmi podivné. Nakonec si pronajímáme starší Nissan a vyrážíme do prvního tábora - Goosfan Sara (3 070 m n.m).

Kodrcáme se velmi prašnou silnicí a již za první zatáčkou má každý od jemného sopečného prachu nejen oblečení a batoh, ale také plnou pusu, oči a uši. Mírnou výhodu mají ti, co nosí brýle. Goosfan Sara je v překladu salaš, je zde několik ovcí a koz, které se popásají na zbytcích zeleně v okolí malé mešity, pasteveckého obydlí z kamenů, stanů a jedné provizorní nocovny. Za mírný poplatek se dá přespat v mešitě na koberci, ale při bližším prozkoumání kvality tohoto obydlí volíme noc v provizorní nocovně.

První překvapení nastává, když k nám přicházejí dva Íránci, kteří se představují jako horská služba a požadují 20 USD za osobu (samozřejmě jenom u nás cizinců, domorodci neplatí nic) za to, že vstupujeme na Damavand. Odpoledne kolem nás z vrcholu schází íránské vojenské komando, které v rámci tréninku vyběhlo z Reine na vrchol a zpět. Je vidět, že většina vojáků má všeho dost a někteří jsou "hospitalizováni" a napojeni na kapačky v provizorním lazaretu, který si armáda udělala hned vedle nás. Prostě žádný potěšující pohled.

Další den ráno vyrážíme s plnou polní do dalšího výškového tábora - Shelteru (4 170 m n.m). Výstup je poměrně bezproblémový, počasí máme nádherné. Na Shelteru je bivaková chata, která ovšem ze všeho nejvíce připomíná protiatomový kryt. V letním období zde funguje horská služba, která mívá vedle chaty postavený stan. Na zadní straně chaty funguje prapodivné zařízení, pomocí kterého je přes den uměle ze zbytků sněhu a ledu získávána kapalná voda.

Podnikáme aklimatizační túru ke skaliskům, která jsou asi 500 výškových metrů nad bivakem. Skaliska jsou velmi fotogenická a je na nich zcela evidentně patrné, jak asi vznikala. Večer pozorujeme překrásný západ slunce, vaříme čaj a připravujeme se na nadcházející den.

Vstáváme v půl páté a po půl hodině vyrážíme za svitu čelovek pokořit vrchol. Přebytečné věci necháváme ve stanu u horské služby a vyrážíme "nalehko". Rozednívá se, teplota je mírně pod nulou a nebe je pořád bez jediného mráčku. Už se počíná projevovat nedostatek kyslíku. Ve výšce kolem 5 000 metrů začíná silně foukat vítr a po pár metrech se noříme do oblaků sopečných výparů. Je zima, není tu kyslík a ještě se dusíme.

Když míjíme ledopád ve výšce 5 200 m, takse nám zdá, že vrchol musí být blízko. Ztěžka pokračujeme dále a pozorujeme, jak mnozí účastnící jiných výprav výstup právě v této etapě vzdávají. Z posledních sil vystupujeme na vrchol. Je pěkná viditelnost, fotíme kráter, fotíme skály, fotíme sebe navzájem. Obloha se začíná zatahovat, ale mraky jsou spíš pod námi, než nad námi. Vítr ještě více zesiluje a teplota na teploměru ukazuje mínus 20 °C.

V pravé poledne zahajujeme sestup. Nejprve sestupujeme stejnou trasou, ale pak přecházíme na suťové pole a sjíždíme po štěrku dolů ke Shelteru. Zde zlehka posvačíme, přebalujeme věci a pokračujeme dále až do Goosfan Sara. Teprve zde dolehla na všechny únava v plné síle. Loučíme se s horou a ještě týž den večer odjíždíme do Teheránu vstříc dalším zážitkům.