Výstup na Chan Tengri (7 010 m) v horách Ťan Šan

Výstup na ledového obra / expedice na Ťan Šan

Odlétáme letadlem Boeing 737 ve 12:50. Letadlo má mírné zpoždění, což u společnosti Kazachstan Air přece vůbec nebývá zvykem. Ve snaze odlehčit našim zavazadlům vcházíme do klimatizované haly navlečeni do peřových bund a ve skeletech. A za necelou hodinku konečně odlétáme.

Chan Tengri, mapa

Mezipřistání je v Aty-Rau. Letiště se nachází v Kazašské stepi. Vystupujeme do 50 stupňového vedra. Opět nezbytné celní odbavení (podrobná prohlídka od peněženek, přes foťáky, vyplňování formulářů - snaha zaměstnanců aerolinek o úplatky a po hodině nastupujeme do stejného letadla! Teď se už jedná o místní let!

Jeho následující průběh byl velmi příjemný. Stále jíme a pijeme všechny druhy alkoholických nápojů. Zachutnalo nám ruské pivo Sem boček, co tečka to jedna skvělá vlastnost. Nemůže nás rozhodit ani informace typu: "Požalujsta izvinitě tovaryšči, vam nužno prigatovlit, teper proletajeme molenkoj turbulencii"! Zažíváme fantastický západ slunce. Do Alma-aty přílétáme kolem 1:30 hod po půlnoci! Po vyzvednutí zavazadel se na nás vrhají místní bubáci a za 150 Tenga jedeme taxíkem do hotelu Kolos.

Alma-Ata, 13.7.

Následující den se probouzíme do velmi horkého rána. Martin s Filipem šli do cestovky domluvit dopravu do Akolu. Petr, Tonda a já jedeme taxíkem do místního supermarketu RAMSTOR.

Alma-Ata, 14.7.

Kluci šli do města. Filip s Martinem vše vybavili v Asia -Tour, takže do Akolu odjíždíme 15.7. Někdo se šel mrknout po plynových kartuších. Já odpočívám po pařbě, tedy zodpovědně hlídám věci a pokoje. Balkóny všech pokojů na patře jsou propojené. Zatemnili jsme okna, aby nebylo vidět dovnitř. Najednou slyším podezřelý zvuk. Někdo zkouší jestli jsou balkónové dveře otevřené. Na okamžik se vyděsím. Snažím se neztratit hlavu a otevírám dveře na balkón. Než se však dostanu ven skřípajícíma dveřmi slyším rychle se vzdalující kroky. Čísi tělo mizí za spojovacím sloupem. Nestihl jsem to, ale alespoň jsem nešťastníka vyděsil.

Večer se jdeme rozloučit s civilizací. Možná to bude poslední pořádné jídlo. Rozhodli jsme se to risknout a jsme tentokrát v plném počtu. Sedíme v osmi lidech na terase neznámého hotýlku, dáváme si šašlík z výtečnou zeleninou a v tom začíná vystoupení místních tanečnic. Od francouzského kankánu ala Moulin Rouge, přes paso doble a jiné další španělské žhavé rytmy.

Na okamžik jsme vtaženi do víru zábavy. Se záměrem bližšího sociologického výzkumu pozýváme dívky ke stolu. Jelikož z nás nejsou cítit peníze, dívky restauraci ihned po vystoupení opouštějí! Kluci hrozí Chosému a mě, že vše co nafotili zveřejní na internetu! Nemám se za co stydět, vždycky jsem měl slabost pro společenské tance!

Cesta do Akolu

Vyrazili jsme dvěmi vozy. V gazíku se převážejí zavazadla a ve 12 místném dodávce Kazachstánské záchranné služby, upravené pro účely CK, se tlačíme my spolu s horolezcem z Afriky a Spojených států. Kluci ihned vesele konverzují a začíná družba. Moje anglická slovní zásoba je oproti ruštině mizivá a proto raději mimořádně mlčím. Kde se vzala tu se vzala láhev ruské vodky. Začém bůkvy, vsjo jásno!

Několikrát v široširé stepi vaříme motor. Rozpálený asfalt se lepí na boty. Teplota se šplhá ke čtyřicítce. Po drobných technických úpravách přijíždíme na odpočívadlo. Vítá nás usměvavý sympatický muž v pruhovaném roztrhaném tričku a bermudách. Je patrně majitelem příbytku. Další cesta se vine kolem kopců porostlých travou a krajina je velmi monotónní. Na svazích se pasou kozy a ovce. Tak tohle jsou ty nekonečné ruské stepi! Vítej na dálném východě!

Přijíždíme na další odpočívadlo. U mostu přes řeku nám dochází, že to je asi ono! Velký kaňon. Po západu slunce vjíždíme do demilitarizační vojenské zóny Číny a Kazachstánu. Po devíti hodinách strastiplné cesty pořádně protřepaní, v dodávce neznámého výrobce a za tmy, projíždíme kolem čínské hranice a dorážíme do Akolu. Usínám na louce pod oblohou plnou hvězd ve svém novém péřáku.

První aklimatizace, 16.7.

Teď teprve vidím jaký by to byl pod Akol kus cesty. Konečně vidíme i Krále Duchů. I zdálky na nás působí tak majestátně, až se nám stahují půlky! Jsem rád , že nemám samonafukovací karimatku. Filip se červenal při foukání, asi nešlo o stud. V noci se zadýchávám, nikdy v životě jsem ve 3 000 metrech nespal.

ABC, 17.7.

Konečně stany! Přichází vedoucí tábora. Věrtaljóta nět, nádo ždat´! Při přeletu prý pilot porušil hraniční zónu Číny, byl donucen armádou přistát a je ve vězení. Prý se vyřizují formality a vše bude OK! Věrtaljóta stále nět! Všichni jsou nervózní. Polská výprava se dohaduje s místníma, ztrácí tak další den a šance na vylezení Chána se jim vzdaluje! Dochází k hádkám a rozkladu kolektivu. Bojíme se kamkoliv jít, aby náhodou vrtulník nepřiletěl. Večer raději tmelíme kolektiv! Naše skupina je morálně silná!

Akol, 19.6.

Odpoledne přiletěla helikoptéra. Balíme převlíkáme se, máme letět po Polácích. Za necelou hodinu přilétá vrtulník. Čekáme se zváženými zavazadly na odlet. Odlet se nekoná, v BC je škaredé počasí. Nádo ždať! Znovu stavíme stany! Pokud nebude zítra foukat konečně snad odletíme.

Odlet do BC, 20.7.

Konečně odlet! Čekáme na zlepšení počasí, prý na hoře dost fouká! Ve 13 hodin odlétáme. Přelétáme sedlo s výškou 5 200 m a po 20 minutách přistáváme ve 4 150 m. Stavíme stany! BC se nachází na moréně ledovce Inylček. Nad námi ční 3 000 m mramorové severní stěny. Počasí je skvělé. Jsem netrpělivý, bouldruju na balvanu. Půjčuji si cepíny od Filipa. Lezu s Casinama na moréně ledovce.

Jdu se pak s ostatními projít po ledovci. Dělá se mi šoufl. Ta výška je znát a prý se tu únava projevuje se zpožděním. Zvracím a jdu si lehnout do stanu. Kluci sedí před stanem a vesele si pokuřují výrobky Mr. Camela. Lupi mi vaří polévku. Kolem 20hod.hlava přestává bolet. Večer jdeme do společenského stanu, místní nesou kytaru. Zase je družba.Uvnitř snadno zapomínáme na nadmořskou výšku. Spát jdeme kolem 23. hod.

Camp 1, 21.7.

Počasí je skvělé, balím lyže a sám vyrážím do jedničky. Měla by stát v 4 900 m. Jdu na lehko, beru na horu pouze lana. Máme v plánu sjet si to s Filipem. Po hodině chůze začíná být ledovec pěkně rozbrázděný. Snažím se najít něčí stopy. Nepříjemná spousta ledovcových jezer a říček protékajících trhlinami mě trošku děsí. Docházím k nástupu. Nechávám dole batoh a jdu vyzkoušet pár oblouků. Doma jsem uřezal plastové lžičky, které chci použít na vyztužení skeletu. Noha by pak při sjezdu nešla do zadu.

Sníh má charakter odměklého firnu, takže pro začátek je ideální. První oblouk, druhý oblouk. Funguje to, asi si to nechám patentovat. Traverzujeme pod první výšvih zajištěný fixními lany. Zdá se, že jsou téměř nové. Cvakám Tibloca a makám nahoru. Docházím na skalní hřebínek s malým sedélkem. Výška 4 800 m. Kluci sedí na karimatkách a svačí. Na plošince už stojí něčí stany. Chosé se raduje z noclehu v NORTH FACE. Kluci začínají stavět stany. Martina trošku děsí moje nadšení a chce, aby jel Filip první.

Loučíme se s kluky a vyrážíme. Po několika obloucích svah nabírá na strmosti. Dojíždíme k fixům. Uvažujeme o slanění. Nechci se znovu přezouvat a dávat lyže na batoh. Svah není zas tak strmý a odměklý firn skvěle drží. Nakonec se rozhodujeme pro sjezd.

BC, 23.7.

Napadlo asi 50 cm nového sněhu. Ráno upravuji stan a odhazuji sníh. Stále sněží. Večer si půjčuju od Donalda Cobry od firmy DMM a bouldruju s Olegem v ledu. Cepíny špičkově drží a jsou skvěle vyvážené. Anatomicky tvarovaná rukojeť krásně chrání ruku. Holt Cobry byly pro mě dobrý.

Camp 2, 25.7.

Noc byla v pohodě. Noha přestala bolet a nekrvácí. Je rozhodnuto! Jdu do dvojky. Cesta nad jedničkou už je pořád po fixech.Zdá se být nekonečná. Dojdu po 10 hodinách totálně vyčerpaný. Klepu se zimou a je mi mizerně. Kluci už postavili jeden stan. Zalézám do něho a snažím se rozmrznout. Tak to je to expediční horolezectví, o kterém jsem četl v knihách od svých 12 let. Ted´ mám co jsem chtěl, realita je vždycky trochu jiná než vysněné iluze, po kterých člověk touží, když leží v teple obývacího pokoje, pod teplou dekou, na stole řízeček, bábovka a horké kakao.Venku se stmívá.

Camp 1- Base Camp, 26.7.

Ráno se cítím skvěle. Těším se na sestup. Sestupuji sám. Používám ruské slanění. Levou rukou držím lano, které mi vede pod paží a pravou ho za zády kontruju. Pro jistotu mám na fixu cvanutou odsedku. Pouze skalní prahy slaňuji klasicky s osmou na sedáku. Za hodinu a půl jsem v jedničce. Systém se osvědčil, chtělo by to ještě pracovní rukavice! Chvíli si orazím. Je teplo.

Vychutnávám si rozhledy a pozoruji malé, modré obdélníčky dole na ledovci (BC). Všude je modrá obloha jen cáry mračen se honí kolem vrcholu. Teď tam nahoře musí být pěkný fičák. Pohled do severní stěny Chan - Tengri je úchvatný. Trošku mě mrazí v zádech při představě průstupu jejími třemi kilometry. Zatím se to podařilo pouze několika kazachstánským týmům.

V severní stěně Chána vedou tři cesty. Výstup jakékoli cesty trvá minimálně 7 dní a je krajně nebezpečný z důvodů lavin a padajících séraků. Loni se o průstup pokoušel ruský tým. Nastupovali na lehko, bez spacáků s minimem jídla. Po třech dnech měli za sebou půlku stěny. Šestý den výstupu asi v 6 000 m však došlo k neštěstí. Kus padajícího séraku zasáhl jednoho z horolezců a rozdrtil mu ruku. Začala záchranná akce.

Trvalo to dva dny, než se zraněného podařilo dostat traverzem do sedla (5 900 m) mezi Plato Čapájeva a Chan - Tengri. Pak se dostali na pilíř, kterým sestoupili do BC, kde čekala helikoptéra. No, myslím, že si to nechám na jindy, až budu někdy skutečným horolezcem!

Dneska fixy na lyžích nepojedu. Sníh je nekvalitní a v případě pádu by mě nikdo dole mezi séraky nenašel. Cvakám osmu do lana a hurá dolů. Slaňuji 50 m. Zůstávám viset na konci lana.Ve strmém terénu se lyže špatně obouvají. Sekám si plošinku a snažím se ze své výbavy nic neztratit. Teprve po té, co jsou lyže na nohách, balím batoh a nakonec ruším jištění a vycvakávám osmu z lana. Nad šikmou rampou podjíždím séraky a nepravidelnými oblouky se hrnu dolů.

Začínám být unavený a sníh opět ztěžkl. Snažím se o skákané oblouky, ale občas se mi zařízne i špička. Terén se trochu pokládá a po každé kolizi po mně ve sněhu zůstane důlek. Séraky nade mnou visí jak Demoklův meč. Strach z další laviny mě začíná ovládat. Střídavě utahuji skelet a kontroluji sněhovou masu 200 metrů nade mnou.

Velké zmrzlé hroudy sněhu jsou všude kolem mne. Je to důkaz pravidelných lavinových odtrhů nepatrných kousků této ledové hradby. Ještě návlek přes botu a rychle dolů. Srdce mám až v krku. Zastavuji až v protisvahu. Sundávám si lyže a s posledním kyslíkem vybíhám po suti na morénu. Konečně už jsem v bezpečí, sedám na šutr a rychle oddechuji.

Camp 1, 30.7.

Dneska je počasí lepší než včera. Startujeme do jedničky a dá-li Velký Chán, 2.8. by mohl být náš vrcholový den. Došlo k drobné rošádě v lidech a já jdu se souhlasem našeho děžurného (vedoucí dané skupin-či expedice) Martina vyrážím na horu s Tomášem. Z důvodů bezpečnosti našeho dvoučlenného týmu neberu do jedničky lyže. Přes totálně modrou oblohu po celé dopoledne se počasí opět kazí. U fixů začíná sněžit a zvedá se vítr. Noc je v pohodě a ráno se počasí lepší. Pokračujeme tedy do dvojky.

Camp 2, 31.7.

Prvních 200 metrů prošlapáváme stopu. Opět postupujeme velmi pomalu. V půlce trasy toho mám plné kecky. Chci to zabalit, ale musím to říct Tomovi, který je v předu. Bohužel ho doháním až pod posledním skalním prahem. Do dvojky je to kousek, takže se nevyplatí jít dolů. Jümarujeme poslední skalní úsek a po devíti hodinách dorážíme do dvojky v 5 900 m.

Camp 2, 1.8. a 2.8.

V noci se počasí zkazilo. Ráno hustě sněží. Jsme přesvědčeni, že kluci pro špatné počasí odložili svůj výstup do jedničky a vyčkáváme. V pozdním odpoledni se objevují kluci, kteří vyrazili před devíti hodinami z BC. Počasí dole není tak špatné. Postupně se všichni potkáváme ve dvojce, což je trochu problém kvůli stanům. Noc trávíme ve třech lidech, přibyl Lupi. Ve druhém stanu spí Martin a Tonda s Petrem. Pro Filipa a Chosého jsme dojednali prázdný stan od Rusů.

Camp 3, 3.8.

Počasí se lepší. Všichni vyrážejí přes Čapájeva do trojky. Je čas uskutečnit životní rozhodnutí. Chosé si chce vzít na horu stan, protože jeskyně má omezený počet míst k přespání. Tomáš a já jsme na cestě k vrcholu již pátý den a proto se rozhodujeme lézt pouze na Čapájeva a tentýž den sestoupit zpátky do dvojky. Přidává se k nám ještě Tonda, takže Chosé může jít bez stanu.

Počasí je nádherné. Jdeme na lehko. V bundě mám několik müsli tyčinek a na sedáku cvaklou láhev s pitím. Batoh si bere pouze Tonda, který na výstup bere kameru. Vyrážím standardně s drobným náskokem. Padesát metrů za stanem překračuji okrajovou trhlinu a po fixech postupuji na ostrý hřebínek. Připomíná mi loňský přechod z Aigulle du Midi na Aigulle - du Plan v oblasti Mont Blancu. Akorát je o 2 000 m výše.

Sněhovou plání o sklonu 60 stupňů se blížím k začátku vrcholových mixů. Po 20 metrech se vždycky musím zastavit a zavěšený, čelem opřený do cepínu, dohánět kyslíkový deficit. Hezké počasí vyhnalo ze stanů spoustu lidí, takže je to tady jak na Václaváku. Pozoruji tvořící se frontu na začátku prvního skalního prahu. Při jedné s častých zastávek mě předbíhá fyzicky zdatnější Tonda. Konečně mixy!

Nemám rád velké množství lidí v takových podmínkách. Trošku to zavání průserem. Dávám si první větší pauzu. Lezu po fixech. Mezi jednotlivými skalními prahy jsou úseky po strmém sněhu. Dostávám se na vrcholový hřebínek. Po čtyřech hodinách jsem na vršku Čapájev plató. Výškoměr ukazuje 6 150 m. Krásný rozhled na okolní pětitisícovky mě naplňuje radostí. Pozorujeme naše kluky, jak sestupují do sedla v 5 900 m.

Zítra budou pokračovat na vrchol. Dochází Tomáš s kamerou. Děláme mu vrcholové interwiev. Každý má mít svůj Everest a pro nás tři je vrchol tady. Chvíli se radujeme a necháme se fotit Korejcem. Zebou mě prsty na nohách. Nechci nic riskovat. Sundávám si skelet, pak ponožku a provádím masáž prstů i chodidel. Po hodince začínáme sestupovat s vědomím, že výstup končí až v BC. Žaludeční potíže, nedostatek toaletního papíru a problematická realizace celého aktu urychlily můj sestup. Za hodinu dobíhám do dvojky, beru si lopatu a utíkám na sněhovou pláň. Když se objeví kluci ve dvojce, už je vítám u navařeného čaje.

Camp 2 - sestup do Base Campu, 4.8.

Noc byla klidná. Počasí je opět hezké. Balíme všechny věci kromě stanů a nezbytností k přežití. Dohodl jsem se s Martinem, že kompletně zlikvidujeme jedničku. Sestup je opět ve znamení rychlosti. Některé skalní prahy slézám v ruském stylu. Podmínky pro sestup jsou skvělé. Doufám, že počasí na hoře klukům také přeje. V jedničce svačím a čas si krátím balením stanu. Je zapotřebí ho odházet a rozbít zamrzlé kotvení.

Balíme jedničku. Všichni máme hrozně těžké a napěchované batohy. Jdu do slaňáku jako první. Pod výšvihem čeká skupinka asi maďarských horolezců. Najednou mi něco profičelo kolem hlavy. Byla to plynová kartuše, která vypadla Tondovi z batohu. Maďaři pode mnou se kryjí a hlasitě lamentují. Asi jsme ztratili jejich důvěru. Já jsem v pohodě! Snižuji možná rizika na minimum, protože používám helmu.

Všechno dobře dopadlo a my sjíždíme po zadku na ledovec. "Bojs, šmýkaňie je največšou rozkošou horolezectva!", píše ve své humorné knize Ivan Bajo a my mu dáváme zcela za pravdu. I cesta přes ledovec tentokrát utekla jako voda. V BC vaříme. Večer dochází Martin. Zabalil to mezi trojkou a vrcholem. Mrzly mu prsty. Kluci jsou prý v pořádku.

Base Camp, 6.8.

Ráno je chladné a zamračené. Stále odklízíme přívaly čerstvého sněhu. Počasí připomíná Vánoce. V dálce se objevuje osamělá postava. Doufáme, že to je to někdo z našich. Vrtulník závislý na počasí přiletí každým dnem. Zpáteční letenky do Maďarska máme na 9.8. Na horizontu se objevuje Petr. Jdeme mu naproti. Byl na vrcholu. Zdá se, že expedice byla úspěšná. Už chybí jen Lupi. Ten se objevuje až večer. Přes všechny problémy se mu také podařilo vystoupit na vrchol. Večer slavíme.

Akol - předsunutá základna, 7.8.

Počasí se umoudřilo a obloha je zase modrá. Balíme všechny věci. Všichni se už těšíme domů. Čekáme na heliportu na vrtulník. Konečně je tady. Bohužel se vejdou pouze tři lidi. Odlétá Martin, Chosé a Péťa. Za několik hodin přistáváme v Akolu i my. Ještě poslední letmý pohled a při přeletu nad 5 000 sedlem se loučíme s pánem duchů.

I když byla expedice úspěšná, nevracíme se jako vítězové. Jsme naplnění až po okraj novými zážitky a s pokorou opouštíme toto mystické prostředí. Po osmnácti dnech v krajině sněhu a ledu vnímám Akol trošku jinak. Tráva se mi zdá neskutečně zelená a každá kytka nádherně voní. U helikoptéry se objevil cizí člověk hovořící plynule česky. Málem jsem oholeného Martina v dioptrických brýlích vůbec nepoznal. Užíváme si sluníčka. Na naši počest zabíjejí berana a bude šašlik. Vážím se na váze pro zavazadla. Shodil jsem šest kilo. Byla to nejhezčí dieta na světě!

Budapešť, 10.8.

Po 12 hodinovém letu přistáváme. Ahoj Evropo! Nebylo ti beze mě smutno? Nezbývá nic, než přeložit zavazadla do Fordu Transit, zavolat mobilem domů a velmi se těšit na osudové shledání s nejdražšími.