Via ferrata na Cellon, horská turistika v Karnských Alpách

Toulky po Karnských Alpách, via ferrata na Cellon

Karnské Alpy jsou pohoří rozprostírající se přes dva státy - Rakousko (Jižní Tyrolsko, Korutany) a Itálii (Provincie Udine, Belluno). Rozloha Karnských Alp činí 6 600 km². Na rakouské území zasahují pouze svým hlavním hřebenem a v podstatě kopírují státní hranici s Itálií. Geologicky se řadí k Jižním vápencovým Alpám.

Celý hřeben Karnských Alp se skládá z mnoha skupin a menších celků a je dosti lineárně nejednotný. Nejvyšším vrcholem je Hohe Warte (italsky Monte Coglians) s výškou 2 780 m, ležící v hlavním hřebeni, západně od sedla Plöckenpass.

V této oblasti čítající několik dvoutisícových vrcholů jsme si vybrali Cellon. Na vrchol Cellonu (2 238 m, Frischenkofel) se můžete vydat několika cestami. Buď zvolíte klasickou turistickou červeně značenou a nebo jednu z několika zajištěných via ferrat, chcete-li klettersteigů. Kousek pod vrchol samotného Cellonu vedou hned 4 zajištěné cesty. Jedna z nich je Cellon Schulte (Oberst Gressel) (www.bergsteigen.at).

Další z nich je Cellon Stollen, což není sice typická "ferrátová cesta" v pravém slova smyslu, ale jde o velmi příjemné zpříjemnění výstupu na samotný vrchol. Tato cesta vede štolou yyhloubenou vojáky za I. světové války 1915-1917. Její otevřená zrekonstruovaná část v letech 1986/87 je dlouhá 183 m a její převýšení je 110 m. Odtud se dá pokračovat buď vpravo na zajištěnou cestu Steinberger weg (www.bergsteigen.at) a nebo doleva na Weg ohne Grenzen (via ferrata senza Confini).

Naši trasu jsme si zvolili přes Cellon stollen a pak přes Steinberger weg. Ze sedla Plöckenpass 1 357 m jsme vyrazili v 8 hodin ráno, kdy se sluníčko ještě schovávalo a za necelou půlhodinku nastoupali k Cellon stolen. Před nástupem nás turistická cedule upozornila na to, že se jedná o "ferrátku" pro zkušené a je třeba mít s sebou svítilnu. Však co, jdeme do štoly a i permoníci museli mít ve štolách baterky.

Další, pro nás trošku překvapující informací bylo, že pokud se vám v této ferátě něco stane, tak náklady na záchranu nejsou zahrnuty do horského pojištění Alpenvereinu. Přičemž toto pojištění v sobě zahrnuje veškeré extrémní vysokohorské aktivity, včetně skialpinismu mimo vyznačené sjezdové trati a vysokohorskou činnost do 6 000 m. Tak jsme váhali, zda li by to pokrylo naše standardní vysokohorské pojištění sjednané u běžné komerční pojišťovny, se speciálním horolezeckým vybavením, jak se pojištění na ferrátky nazývá.

Nicméně jsme šli do toho, snad 183 metrů zvládneme bez úrazu. Dáváme sedáky, ferrátový set a na přilby připínáme čelovky. Jedná se skutečně o štolu ve skále, místy s průhledy s bývalými střílnami, která vede pod 45O do kopce. Uvnitř tma (ale ne 100%, přeci jen tady jsou ty díry na střílny), uvnitř vlhko, po pravé straně štoly je natažené ocelové lano na přidržení se a odjištění a místy, v nejpříkřejších místech, jsou nabité kovové kramle. Po cca půlhodině máme výstup za sebou a odkrývá se nám pohled na vrchol Cellonu, na který dále pokračujeme.

Tady uhýbáme doprava a volíme výstup variantou Steiberger weg - cestu padajícího kamení. Cesta mezi kosodřevinou, skalkami a kamením trvá k nástupu na tuto ferátku asi 40 minut. Před nástupem na druhou ferátku se posilňujeme na cestu, neb v samotné ferrátě se špatně svačí. Mohli jsme zvolit i variantu doleva přes Ferata senza Confini. Ale to padající kamení v nás vyvolávalo daleko větší dobrodružství.

Vůbec tomu ale tak nebylo. Jako u každé vysokohorské ferrátky, i zde sem tam jeden spadl, ale pokud se dodržuje bezpečná vzdálenost a rozestupy, máte správné vybavení - tady tedy myslím přilbu, tak je to klasická odjištěná vysokohorská ferrata s ocelovými lany a kramlemi. Zde je obtížnost za B/C, v jednom místě ve žlabu nebyla odjištěná vůbec, ale šlo o lezení I, I+, takže se to bez obtíží dalo zvládnout.

Po hodince máme ferrátku za sebou a jsme na hřebeni spojující vedlejší vrchol Cellonu a samotný Cellon, na který turistický ukazatel poukazuje časem 15 min. Slunce začíná opékat, ale pofukuje svěží větřík. Za 20 minut, před 12. hodinou, jsme na vrcholu, přičemž musíme projít kolem několika bývalých bunkrů s dodnes zachovanými podezdívkami. Fotíme, kocháme se pohledy na orly, kteří nám krouží nad hlavami.

Vyšli jsme z Rakouské strany a zde jsme již v Itálii. Byly tady sváděné opravdu tvrdé boje v období I. světové války. Nedokážu si představit život vojáků v těchto nadmořských výškách, když bránili Plöckenpass. Je udáváno, že "jen" 2/3 vojáků padly v bojích, zbytek v horách při budování železných zajištěných cest a v zimě v lavinách.

Dáváme oddych, povinné fotky krásných výhledů na celé Karnské Alpy a vrcholového kříže, kde se také zapisujeme do vrcholové knížky s popisem výstupu (Cellon stolen a Steinberger weg). Sestupujeme turistickou červeně značenou cestou přes jihozápadní sedlo zpět k autu, které jsme zanechali na Plöckenpassu, hraničním přechodu Rakousko - Itálie.

Při přípravě na cestu jsem použila internet s perfektně zpracovanými stránkami www.bergsteigen.at, a dále česky vydaný Klettersteig atlas a mapy edice Kompass číslo 60 a 47. Více fotografií z našeho výstupu naleznete na http://baobaab.rajce.idnes.cz.