Letní potování, nevšední trek z Bratislavy na Horňácko

Malé Karpaty a Myjavská pahorkatina

Stejně jako včera, také dnes se budím kolem šesté. Přes den má být více než třicet stupňů, proto je lepší se vydat na cestu brzy. Po lehké snídani opouštím chatu. Čeká mě průchod střední, patrně nejkrásnější částí Malých Karpat.

III. den - Výstup na Vápennou a přehrada Buková

Vracím se nahoru k sedlu Čermák, kde doplňuji zásoby vody. Již včera mě trošku vyděsila směrovka, která udává dobu pochodu odsud na Vápennou 5 a půl hodiny, proto není radno ztrácet čas. Lesem mířím k rozcestí Houbalová, kde míjím skupinku táborníků; jsou však ještě pohrouženi do spánku.

Čtěte také: První část článku Letní potování z Bratislavy na Horňácko

Nedaleko se nachází odbočka na Vysokou, ležící stranou hlavní hřebenovky. Nikoliv bez lítosti se rozhodnu ji vynechat; mám před sebou ještě dlouhou cestu. Hned za rozcestím se mi podaří sejít ze značené trasy, což si uvědomím až tak po kilometru chůze. Na Skalce by se obě cesty měly, aspoň podle mapy, opět setkat. Pokračuji tedy dál.

Procházím pasekou, na níž stojí Panský dom. Už delší dobu opuštěná a zchátralá usedlost je obklopena zbytky ovocné zahrady. Patrně ji před více než sto padesáti lety založili místní páni z rodu Pállfyů, odtud její název. Dnes budova míří, zřejmě neodvratně, k zániku. Není divu, jde o velmi odlehlé a těžko přístupné místo.

Po zhruba dalším kilometru před sebou konečně zahlédnu sloupek rozcestí Skalka. Vzápětí však zjišťuji, že mě od něj dělí oplocení obory. Naštěstí uvidím na jednom místě asi metr a půl vysoko díru v plotě a pod ní jednoduchý žebřík, takže na druhou stranu se dostanu bez potíží. Cesta mě dál vede lesem, občas kolem pozoruji menší skalnaté útvary. Začíná dlouhé a prudké klesání, tudíž je mi jasné, že vrchol Vápenné si budu muset opravdu zasloužit.

Výstup od Sološnické doliny začíná skutečně vcelku zostra. A vlastně tak pokračuje až k vrcholu, snad s výjimkou pár krátkých úseků. Zhruba v první třetině, poblíž rozcestí Pod Malou Vápennou, si jej zpestřuji odbočkou na malou vyhlídku. Výhled je tu zejména na Vysokou a blízké kopce, také na skaliska Vápenné nade mnou. Následuje dlouhé stoupání, až se konečně předem mnou vyhoupne bílý skalnatý hřeben a vzápětí vidím rozcestník, značící, že jsem na vrcholu.

Když vystoupím na vrchol, už je pořádné vedro. Naštěstí jej mírní poměrně silný vítr. Zkontroluji čas, není ještě ani jedenáct. Jsem tu bezmála o dvě hodiny dřív, než udával ukazatel na Čermáku. Teď mě trošku mrzí, že jsem vynechal Vysokou.

Vápenná (752 m) je mnohými považována za nejkrásnější vrchol celých Malých Karpat. Naprosto zaslouženě, z krásně rozeklaného vrcholového vápencového hřebene se otevírají úžasné rozhledy, hlavně na jih a východ. Výhledu na sever a západ trochu brání nízký les. Drobný nedostatek částečně překonává nevysoká vyhlídková věž Roštún (nazvaná starším jménem pro vrchol), postavená v roce 2003. Poměrně neobvyklou konstrukci rozhledny tvoří betonový, směrem vzhůru postupně se zužující sloup. Na něm je upevněn velice úzký vyhlídkový ochoz, přístupný jen po žebříku. Z rozhledny je možné vidět Záruby, Považský Inovec nebo třeba jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice.

Časovou rezervu využívám k odpočinku a na další cestu vyrážím zhruba až po hodině. Od vrcholu Vápenné k sedlu Uhliská pokračuji nejdřív po skalnatém hřebínku, pak pěšina uhne dolů. Procházím přírodní rezervací Roštún, bukovými i dubovými lesy, kolem pramene, nyní však zcela vyschlého. Potkávám skupinku lidí mířících vzhůru. Následuje přechod vrcholu Klokoč (661 m) s pěknými horskými loukami, po něm Amonova lúka.

Zhruba od rozcestí Kubašová pokračuje červená značka zpevněnou lesní cestou. Zastavuji se u hájenky, kde má být pramen Mon Repos. Studánku nacházím, ale je také bez vody. Cesta začíná být lehce monotónní, jen nad Plaveckým Mikulášem se stromy rozestoupí a vznikne tak hezký výhled na vápencové skály v přírodní rezervaci Kršlenica. V dálce rozeznávám Pálavu.

Po delším pochodu přicházím na kraj lesa. Uprostřed polí mezi stromy se blankytně třpytí plocha vodní nádrže Buková. Na jižním břehu nádrže je hodně rybářů. Stojí tu několik stanů a malá hospůdka s terasou. Vyhrává české rádio, točí české pivo. To první do mě padne jako nic.

Ptám se, zda tu můžu postavit stan a kolik se platí. Paní u prodejního okénka mi vysvětluje, že kemp byl sice zrušen, ale stanovat tu můžu zcela zdarma, jen abych po sobě nezanechal nepořádek. Ještě mě zajímá, kde bych mohl získat pitnou vodu, která mi už dochází. Stojí tu sice toalety s vnějšími umyvadly, avšak opatřené cedulí "užitková voda". Paní odvětí, že voda je sice užitková, ale kdekdo ji pije a ještě se nikomu nic nestalo. To mi stačí a jdu postavit stan. Pár turistů se mě ptá, zda je tu stanování povoleno; prý mluvili s porybným a ten je upozornil na zákaz. Své rozhodnutí však neměním.

Protože je voda ještě celkem čistá, využívám zbytek odpoledne ke koupání, ovšem na druhém břehu, kde je méně rybářů a lepší přístup do vody. Navíc se odtud mohu kochat výhledem na sytě zelenou horu Záruby. Ta mě čeká zítra.

IV. den - Přes Záruby a Dobrou Vodu k Bradlu

Celou noc v korunách stromů burácí vítr, počasí se však nezměnilo. Vstávám kolem šesté do jasného a teplého rána; přes den bude opět přes třicet stupňů. Dnes mě čeká poslední den v Malých Karpatech a začnu jej rovnou výstupem na již zmíněné Záruby (768 m), nejvyšší vrchol celého pohoří.

Nejprve se přesunu k rozcestí Brezinky, připraven na pořádný výšlap. Čeká mě převýšení více než 400 m. Cesta se skutečně brzy obrátí prudce vzhůru. Bukovým lesem stoupám až k širší cestě, z níž po chvíli lesním průsekem zahlédnu hladinu přehrady, nyní už hluboko pode mnou. Pak se mezi stromy objeví zbytky hradní brány, což znamená, že jsem před zříceninou hradu Ostrý kameň (576 m).

Kdysi mocný hrad, střežící důležitou Českou cestu, byl založen asi ve 13. století. Jeho zánik počal roku 1704, kdy byl vážně poškozen při bitvě habsburské armády proti kuruckým povstalcům. Rozvaliny jsou dnes zarostlé hustým porostem, takže jejich mohutnost tolik nevyniká. Z bývalého hradní paláce se však otevírá krásný výhled nejen na přehradu Buková, ale i na Záhorie a Pálavu. Kromě okolních vrcholů, přestože stále přetrvává opar, vidím také pás Chřibů, Bílé Karpaty s Velkou Javorinou, Jelencem i Vršateckými bradly.

Stoupání po vápencovém hřebeni nad Ostrým kamenem je opravdu ostré. Hřeben není zalesněný, takže pěkné výhledy přetrvávají. Slunce praží, naštěstí podobně jako včera fouká vítr. Cesta se posléze vnoří do lesa, kde potkávám v opačném směru velkou skupinu dospívajících dívek, patrně nějaký sportovní oddíl.

Když les opět ustoupí, jsem na vrcholu. Vedle rozcestníku tu stojí vrcholový kříž, výhled je kvůli stromům omezen jedním směrem. O poznání lepší výhled se otevírá na skalnatém vrcholu Havranica (717 m) ke kterému přicházím posléze. Tyčí se přímo nad městečkem Smolenice, posledním z vinařských míst pezinské oblasti s romantickým zámkem, připomínajícím známější Bojnice.

Přichází dlouhý sestup lesy i loukami, cestu lemují keře plné ostružin. Stále se držím Štefánikovy magistrály. Po průchodu chatovou osadou pokračuji po silnici. Míjím kamenolom. Výroba štěrku je v plném proudu, všude se vznáší oblaka prachu. Vskutku nevlídné místo. Kousek za kamenolomem odbočuji ze silnice k oblasti zvané Sokolské chaty. Přehlédnu odbočku, takže mě čeká zacházka do nitra chatové osady. Není to však zbytečné, u zdejší studánky aspoň doplním zásoby vody.

Následuje průchod údolím říčky Raková. Znamená to několik kilometrů po širokých prašných cestách a asfaltkách, stínu poskrovnu, z rušné silnice burácejí kamiony. Pocitově asi nejméně příjemný úsek celé cesty.

Pokračuji opět lesem a po necelých dvou hodinách přicházím do Dobré Vody. Je to první opravdová vesnice po třech dnech cesty, poslední byla zatím Borinka u Bratislavy. V obchůdku s potravinami doplňuji zásoby a chvíli hovořím s místním chlapíkem. Nejdřív se ptá na mou cestu, pak zase vzpomíná na své putování do Santiaga de Compostella, uskutečněné před dvaceti lety. Doporučuje mi pokračovat do Brezové po pěkné nové asfaltce v délce asi 8 km. Asfaltek jsem si však dnes užil dost, raději budu věrný červené značce. Ještě se zastavuji v hospodě na návsi, točené pivo po hodinách pochodu tou výhní skutečně osvěží. Objednávám si také chutný zeleninový vývar.

Okolo čtvrté hodiny z vesnice odcházím. Cesta prochází netradičně přímo skrz hřbitov. Jsou zde k vidění mistrovská díla zdejších dávných kameníků, takzvané dvojáky a trojáky, tj. dvojce či trojce z pískovce vytesaných hrobů, nahoře spojené obloukem zakončeným křížem. Hřbitovu vévodí pomník slovenského buditele Jána Hollého, který v obci strávil poslední léta života.

Nad hřbitovem roste borový les, po třech dnech chůze listnáči docela změna. Cestou potkám hodně výletníků, což také pro tento kraj není typické; Dobrá Voda je zjevně vyhledávaným turistickým cílem. Odbočím k hradu, též nesoucímu jméno Dobrá Voda. Stejně jako předchozí navštívené hrady, i tento býval velice mohutný a na jeho troskách je to znát. Založil ho pravděpodobně koncem 13. století magistr Aba Veliký, opuštěn byl koncem století 18. a krátce na to se změnil v rozvaliny. Jedna z informačních tabulí upozorňuje na někdejší lesní železnici, která měla v okolí Dobré Vody okolo 70 km. Její trasa je v terénu pod hradem stále patrná.

Stoupám od hradu, opět již listnatým lesem. Z vyhlídky, jinak poměrně zarostlé, je dobře vidět, jak blízko stojí jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice. Pak procházím lesem bez výraznějších stoupání a klesání směrem k Brezové pod Bradlom. Je to můj poslední úsek Malými Karpaty. Nejsevernější část, Čachtické Karpaty, vynechávám, pokračovat budu směrem k Myjavě. Obloha se zatahuje a dokonce spadne pár kapek, což přijímám s povděkem. Po dvou hodinách chůze a prudkém sestupu novou asfaltkou přicházím na okraj městečka. Podle očekávání zde neobjevím žádné místo vhodné k přenocování, rozhoduji se tedy pokračovat skrz město a vystoupit na Bradlo.

Brezová pod Bradlom je malé městečko, založené ve 13. století, na významu získalo ve století 16., v souvislosti s kolonizací dosud spíše prázdného okolí. Dnes je známa především jako rodiště M. R. Štefánika (narodil se v obci Košariská, v té době součásti Brezové). Také je pevně spjata se životem asi nejvýznamnějšího slovenského architekta Dušana Samuela Jurkoviče, mimo jiné autora Maměnky a Libušína na Pustevnách v Beskydech. Projektoval i Štefánikovu mohylu, která se od roku 1928 tyčí na vrcholu Bradlo nad městem.

V parčíku na hlavní ulici stojí bouda, kde čepují pivo. Žízeň je velká a nezůstávám u jednoho. Když se odhodlám k další cestě, už je šero. Projdu kolem kostela a odbočím k lesu; to už padla úplná tma. Nasazuji čelovku a stoupám vzhůru. Cesta je poměrně strmá. Míjím cedule naučné stezky; u první se s povděkem ujišťuji, že mezi obyvateli zdejšího lesa nefiguruje medvěd. V dálce se ozve výstřel, doufám, že díky čelovce si mě myslivec nesplete s kancem.

Stoupání se zdá být dlouhé, musím překonat převýšení téměř 300 m. Začíná drobně mrholit. Pak se přede mnou objeví spoře osvětlený stánek s občerstvením. Znamená to, že jsem nahoře. Na malém palouku poblíž stánku stavím stan. Po asfaltce přijíždí auto, jeho osádka vystoupí a vydá se směrem k mohyle. Než upadnu do spánku, přijedou ještě asi další dvě vozidla. Štefánikova mohyla je zjevně oblíbeným cílem nočních výletů zdejší mládeže.

• Dokončení článku