Polární trek: Arctic Circle Trail v ledovém Grónsku

Grónsko - za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou: Arctic Circle Trail

Užívali jsme si na nás nezvyklý příval tepla, skoro bych řekla horka a vedra, a cítili jsme pohodu. Věděli jsme, že pozítří už budeme v cíli naší cesty. Zatímco minulé roky nám vědomí, že dojdeme do civilizace, způsobilo spíše smutek, tento trail byl natolik obtížný, náročný a dlouhý, že jsme se upřímně těšili na materiální prožitky v obydlené oblasti, hlavně na obrovské množství jídla.

Já kromě toho měla ještě jedno přání, jehož realizace jsem se nemohla dočkat. Vybavujete si, jak jsem si osmý den treku musela odstranit nožem třetinu nehtu? Ránu jsem si od té doby pečlivě ošetřovala, ale bylo potřeba ještě finální dočištění, což v těchto podmínkách nebylo možné uskutečnit, a potřebovala jsem si v Sisimiutu koupit malé manikůrní nůžky a jimi provést závěrečné dokončení.

Protože bylo více než jasné, že do Sisimiutu dorazíme v sobotu, což je i odjezd výletní lodi podél pobřeží, vyvstala na přetřes otázka, zda ji stihneme nebo ne. Protože jsem si nezapsala lodní jízdní řád, a zde jsem neměla přístup na internet, domnívala jsem se, že odplouvá někdy po obědě, takže bychom ji stíhali tak tak, pokud vůbec. Rozhodli jsme se to nehrotit, a nesnažit se ji chytnout, proto jsme taky švagrovi neposlali ze satelitního komunikátoru předem připravenou zprávu, že má koupit lodní lístky ze Sisimiutu do Ilulissatu a zpět.

Chcete se nasmát? Loď bychom stihli s přehledem, odjezd měla v sobotu až v 19.30.

Pochod po pláži

Už jsme si na přítomnost spáleniště zvykli, takže nás již nedeprimovalo ani neznepokojovalo. Čekal nás ještě nějaký ten přechod bažin a mokřadů, které na naší straně řeky požár zjevně nedokázal vysušit, a nestálo to v podstatě za řeč, umazali jsme si maximálně pohory. Při následujícím překonávání potoků, kdy ani nebylo nutné se přezouvat do brodících bot, protože se daly přeskákat po kamenech, jsme si bahno, jak jsme čekali, nesmyli, ale naopak ho pěkně rozblemcali po zbytku bot.

Dostali jsme se k jezeru, po jehož písčitém břehu jsme kráčeli. Bylo to jako šlapat po pláži, a to doslova, jednak jsme se při každém kroku bořili o několik centimetrů do písku, což znamenalo zbytečnou ztrátu energie, jednak jsme si zasvinili boty. Jak jsme totiž na jejich povrchu napřed měli mazlavé bahno a posléze jsme prošli potokem, vznikl tak ideální podklad, na který se písek lepil jako zákazník na prostitutku, a naše pohory tak výrazně ztěžkly.

Pokračovali jsme podél jezera a poté začali stoupat na skalní hřebínek. Tam, s pohledem na záliv pod námi, jsme se chtěli vyfotit, ale umřelo nám dálkové ovládání zrcadlovky, a nezbylo mi, stejně jako před dvěma lety při pochodu pod nejvyšší horu Finska Halti, snímky nás dvou pálit samospouští. Tedy nic, co bychom už neznali, jen důvod byl rozdílný, tehdy jsem utopila dálkovou spoušť v peřejích, kam mi upadla z rukou, jelikož mi ji z nich vyrval vítr, kdežto letos jsem v tom byla naprosto nevinně, selhala technika jako taková.

Stále jsme trpěli obavami z nedostatku vody, takže jsme chtěli spát u ověřeného zdroje, sice podle mapy by zítřejší etapa měla vést přes potoky a potůčky, my ale nevěřili v jejich existenci díky dosavadním zkušenostem. Prostě jedna vyschlá, široká řeka v nás vytvořila nesmazatelný vjem. Asi jsme od té doby byli trochu připosraní, ale nechtěli jsme nic riskovat, a lepší založit tábor o nějaký ten kilometr dříve, než se pak na původní vhodné místo vyčerpaně vracet.

Jak jsme nechtěli dojít blízko Sisimiutu

Ruku v ruce s našimi obavami stran mocnosti vodních toků dále na trase se do popředí dostal i námi oběma sdílený názor, že to nechceme hrotit. Neměli jsme v plánu dojít dnes někam daleko, naším cílem bylo totiž dosažení Sisimitu na oběd, jedno který den, ale prostě přijít tam někdy v době oběda, nikoliv pozdě večer.

Protože jsem si zorientovala mapu a určila jsem, že jsme se ráno nacházeli vzdáleni od cíle naší cesty 30 kilometrů s rozptylem několika kilometrů, byl by nesmysl se dneska ještě někam daleko trmácet, a zítra pak řešit, zda přespat kilák před Sisimiutem, nebo tam dojít za každou cenu. I proto jsme usoudili, že dnes přespíme někde poblíž chaty Kangerluarsuk Tulleq, která leží od Sisimiutu 20 km. Vevnitř jsme neměli v plánu spát ani omylem, a to přesto, že jsme tam dokvačili v krásných 15 hodin.

Srub, který mohl pojmout maximálně čtyři nocležníky, byl prázdný, takže nebyl problém si jej obsadit, my jsme ale chtěli spát někde ve stanu, takže jsme potěšili chvíli po nás přišedší čtveřici studentíků, že tam fakt nezůstáváme, a chata je jen a jen jejich. Naším cílem se stal kopec, tyčící se nad chatou, a na vrchol jsme lezli asi půl hodiny, stálo to ale za to. Terén, který jsme museli překonávat, byl dost exponovaný, a chvílemi to chtělo pomoc rukou, přesto jsem chrochtala blahem. V nejvyšším bodě jsme byli odměněni, zjevila se před námi rovinka s nádherným výhledem na fjord pod námi.

Na plošině foukal zatím nejsilnější vítr, kterému jsme kdy na tomto treku byli vystaveni, takže Luboš protestoval před založením tábora, bylo mu to ale houby platné. Sice remcal o stupeň více, než včera a předevčírem, neměl ale šanci, jeho manželka totiž, když si vezme do hlavy, že chce mít stan s výhledem, tak s ní nehne ani pár volů. To už se přesvědčil při podobných situacích, kdy jsme třeba spali na sjezdovce hlavami dolů jenom proto, aby mi pak do stanu ráno svítilo sluníčko, takže nakonec nyní celkem dobrovolně rezignoval, a podvolil se. Vymínil si jenom, že si musím pohlídat, aby mi nic vítr neodfoukl, což jsem mu sice slíbila, ale nedokázala pak dodržet…

Jak jsem si povídala se svým spacákem

Přesvědčila jsem Luboše, že zde zůstáváme, a poté jsme si tak jako obvykle, rozdělili úkoly, a Luboš se vydal k asi kilometr vzdálenému zdroji vody. Ne, nejednalo se o vodní plochu pod námi, to totiž byl fjord, víte? On musel slézt náš pahorek zpátky dolů ke srubu a poté šlapat přes bažiny k malému potůčku, odkud nabral pro nás potřebných deset litrů.

Tentokrát jsem ho nenásledovala, protože ačkoliv zde silně foukalo, nevnímala jsem, na rozdíl od předchozího večera, zimu. Důvod byl prozaický. Dorazili jsme sem odpoledne, ne až jako obyčejně večer, kdy už jsem po celodenním pochodu bývala dost vyšťavená, navíc, což s tím úzce souvisí, jsme zdolali díky brzkému příchodu k tábořišti výrazně kratší vzdálenost. Menší stav vyčerpání a únavy, než dny předchozí, mi tak umožnil poprat se se zimou, chladem, větrem a hladem mnohem lépe.

Když se vrátil Luboš s vodou, ujala jsem se přípravy večeře, zatímco on kolíčkoval stan, který jsem vztyčila, když byl pryč. Protože jsme ráno balili za zimy a vše bylo pokryté ledem, rozhodli jsme se využít zbytků zapadajícího slunce, a rozložit mokré propriety na okolní šutry k vysušení. Díky silnému větru, který se neměl o co zastavit, když okolní vrcholky hor ležely ve stejné nadmořské výšce, jako nyní my, báli jsme se, aby nám něco neodvál, a znamenalo to zatížit i předměty, o kterých bychom nikdy neřekli, že se jich vítr může zmocnit, tedy například dvoukilový spacák.

Můžete tomu věřit nebo ne, ale opravdu se nám vítr snažil odnést i tyto naše těžké spací pytle. Já, která si byla vědomá, jaký tepelný komfort mi spacáček zatím poskytoval, vzala jsem jej láskyplně do rukou, a začala s ním obcházet náš plácek, zatímco jsem si s ním povídala: "Spacáčku, kuk, tohle je fjord, odtamtud jsme přišli, a tam zase míříme…"
Vnímala jsem probodávající Lubošův pohled. "Co je?"
"Nic. Odpovídá Ti?"
"Ne."
"Tak potom to je v pořádku." Úlevu jsem z Lubošova hlasu identifikovala okamžitě. Zjevně, dokud by mi spacák neodpovídal, tak se mu spatřená scéna zdála jako normální…

Vrchol outdoorového stolování

Náš příchod na tábořiště v brzké odpoledne znamenal i zvýšený komfort stolování, a užívala jsem si naprostého luxusu, tedy možnosti jíst jinak než vestoje, což bylo umožněno sezením na karimatce, zatímco jsem byla zababušená do péřové bundy. Ačkoliv se to zdá nepodstatné, pro mě to byl vrchol přepychu. Žádná v rychlosti pojídaná a do sebe vyloženě naházená expediční strava, u níž člověk stojí, případně popochází, aby nezmrznul, ale v klidu a pohodě konzumované jídlo. Mohla jsem tak navíc činit usazená na skále, na níž jsem sice kvůli neotlačení si a neprochladnutí svého pozadí rozprostřela karimatku, ale jak říkám, bylo to neskutečné pohodlí.

Protože odsud se dosažení Sisimiutu jevilo více než reálně v sobotu, odhodlala jsem se zapnout mobil. Ne, neradujte se, že to bylo kvůli dostupnosti mobilního signálu, ten končí asi pět metrů za Sisimiutem, ale učinila jsem tak z ryze praktických důvodů. Ze satelitního kominukátoru šlo odeslat pouze předpřipravenou zprávu, což jsme prováděli každý večer, kdy jsem předem definované skupině uživatelů odklikla, aby jim dorazilo hlášení "Jsme OK."

Telefon mi nyní posloužil jako jeho externí klávesnice, a byla jsem tak schopná nadatlit vlastní zprávu, což jsem taky spáchala. Stručně jsem se ozvala rodině a hlavně jsem napsala do hostelu do Sisimiutu, kde jsme měli domluvené a zaplacené ubytování od pondělí. My tam ale reálně dorazíme v sobotu, takže jsme si potřebovali o dva dny prodloužit pobyt, což se jako zádrhel k naší úlevě neukázalo, a naše ubytovatelka neměla problém s tím, že dorazíme o dva dny dříve. Naštěstí měla volný pokoj.

Západ Slunce nad fjordem

Luboš jako obvykle zbudoval systém na sušení oblečení, kdy s pomocí trekových hůlek, gumicuků, stanu a šutrů vytvořil jedinečný sušák. Zatímco on si u potoka vypral veškeré oblečení (proto mu taky donesení vody trvalo tak dlouho), já k tomu neměla důvod, byla jsem vybavena větším počtem kalhotek, navíc jsem je průběžně prala a následně za chůze na batohu sušila, takže jsem měla dostatečný počet exemplářů, s nimiž do civilizace v pohodě dokvačím.

Luboš, který na tábořiště dorazil s nabranou vodou oděn do nepromokavé bundy poté, co si svršky v potoce přemáchal, protože nechtěl jít v mokrém, prádlo umístil na naši improvizovanou prádelní šňůru. Jelikož jsme nedisponovali kolíčky, které by navíc nešly ani umístit na široký gumicuk, nezbylo mu než každou věc provléct přirozeným otvorem, tedy protáhnout gumicuk skrz rukáv mikiny a nohavice kalhot. Takto nic neodnese všudypřítomný vítr, který nám mimochodem kamsi odvál pár postradatelných drobností, které byly dosud součástí vaření. Já si totiž, protože jsem debil, nepohlídala, aby vše bylo zatíženo kameny. Naštěstí o vaření se starám já, a jelikož systém byl nadále funkční, neviděla jsem tedy důvod se Lubošovi ke ztrátě přiznat.

Západ Slunce jsme sledovali ze spacáků, a jednalo se o nádherné divadlo. Až nyní mi byl Luboš vděčný za výběr místa, a dokonce si ani nezapnul tablet, jako předchozí večery, a ležel vedle mne, oblečený do péřovky a zachumlaný do spacáčku, a z otevřeného stanu jsme oba zírali na nádheru, kdy se sluneční kotouč posunoval po obzoru a téměř se dotknul hladiny fjordu. Byla to krása.

Já sice stále nemohla ležet na boku, opřená o levý loket, který jsem si narazila třetí den treku, ale to byl nepodstatný detail, úžasná scenérie se dala sledovat i z pozice "pasení koníčků", k čemuž se po chvíli připojil i Luboš. Dnes jsme oba vnímali tu pohodu brzkého příchodu na tábořiště, a upřímně se divili, jak jsme to dosud zvládali. Ano, dokázali jsme urazit několikrát za sebou 16 km, což se třeba někomu může zdát málo, pro nás to ale je maximum, protože jsme kochači, rádi si užíváme ranní pohodu a nespěchání při ohýnku, stejně jako večerní pohodu a koukání do plamenů.

V Grónsku jsme k tomu neměli příležitost, jednak nebylo možné založit oheň, jednak jsme museli pohnout zadkem, abychom trail dokončili v čase, na který jsme dokázali unést zásoby. Neberte to ovšem jako stížnost. Z mé strany je to pouhé konstatování, kdy při včasném příchodu na tábořiště jsme měli roupy i na něco jiného. A ne, nehledejte v tom vyjádření žádnou prasárnu, fakt jsem měla na mysli pouze užívání si pobytu na tábořišti ZA SVĚTLA a focení.

• První část článku

• Pokud nemáte dost mého grafomanství, nebo se chcete dozvědět, proč jsem cestopis nazvala "Grónsko - za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou", přikládám odkaz na celý cestopis
• Odkaz na kompletní fotogalerii (372 fotek)
• Odkaz na výběr z fotek (50 kousků)
• Rady na cestu do Grónska, praktické informace o treku, zásobování jsou na mých stránkách