Adamello-Brenta Parco Naturale, vysokohorská turistika

Indiánské léto v Parco Naturale Adamello - Brenta v Itálii

Přírodní park Adamello - Brenta tvoří tři rozdílné horské skupiny. Adamello, pohoří klidných tvarů s největšími vnitrozemskými ledovci v Itálii je budováno tvrdou odrůdou žuly - tonalitem, působí na návštěvníka (tedy za předpokladu, že vyleze až nahoru) tak trochu himalájsky. Skupina Presanella je tvořena převážně krystalickými břidlicemi, vyznačuje se ostřejšími štíty, velkými převýšeními, turista musí dávat pozor, nic tady nedrží pohromadě. A Brenta, pohoří z vápence a dolomitu.

Neskutečně drsná krása, fantastický koktejl všech nejpikantnějších horských ingrediencí - horské zelené louky, modrá jezera, vodopády, hluboké strže, bizardní skalní věže a ledovce, i když malé. A jak s tím souvisí to indiánské léto? Po mých zkušenostech je to totiž nejlepší roční období.

V polovině září je po sezóně, je zde mnohem méně turistů, je tolerováno bivakování, neplatí se některé silnice jinak zatížené mýtem, ledovce jsou většinou kompaktní, bez sněhu, jsou dobře vidět trhliny (které naštěstí nejsou příliš široké a tak nejsou sněhové mosty potřeba) a je stálé počasí a nehrozí bouřky (což je zvláště na zajištěných cestách Brenty ten největší strašák, a oprávněně).

Přístup do oblasti

Celá oblast je dobře dostupná autem přes Mnichov, Insbruck a Brener prakticky po dálnici až do Trenta. Jako výchozí body jsou Madonna di Campiglio pro Brentu a Presanellu a Pinzolo pro Adamello a Pressanelu.

Adamello

Navštivme tedy nejdříve Adamello a pojďme vylézt na stejnojmenný nejvyšší vrchol. Všechny výstupové cesty jsou velmi dlouhé a patřičně náročné. Asi relativně nejlehčí cesta začíná na konci dlouhé doliny Val di Genova, (odbočka v Carisolu kousek za Pinzolem směrem na Madonnu) kde můžeme nechat auto na parkovišti pod chatou Bedole. Odtud vyrážíme po cestě 212 na chatu Mandrón, pod níž se mimo sezónu dají postavit stany. Neřekl jsem důležitou věc, že výstup na Adamello není jednodenním podnikem, to se nedá zvládnout. Převýšení na skalní terasu s chatou je značné, skoro 1 000 metrů.

Druhá, obtížnější možnost je jít cestou 241 na nejvýše položenou chatu v pohoří Lobbia Alta (3 040 m), ale cesta je technicky náročnější a kolem chaty se moc nedá bivakovat. Když jsme tam byli, tak se zrovna opravovala a jen vrtulník tam vozil materiál. Obě cesty se pak setkávají na ledovci Mandrón. Na chatě Mandrón se můžeme občerstvit, ale i vykoupat v blízkých jezírcích, řádně se vyspat na další cestu nebo si vyšlápnout k jezeru Scuro.

Druhý den doporučuji vyrazit brzy ráno, my šli v 5.30. Cesta 236, stále ještě značená vede po levém břehu Lago Mandrón a míří k začátku stejnojmenného ledovce. Ten zde vytváří bizardní ledopád (čelo ledovce), ze kterého vytéká docela mohutný vodopád. Nenechte se zlákat příliš časným nástupem na ledovec, cesta vede nad ním po jeho pravém okraji.

K vrcholu po ledovci Mandrón

Na ledovec scházíme až za jeho rozlámanou částí. Zde je radno nazout mačky a popadnout cepíny a navázat se. Další cesta po ledovci je vcelku pohodlná, ledovec není moc prudký, trhlin je na něm dost, ale jsou většinou přeskočitelné nebo obejitelné.

Ledovec Mandrón je obrovský a jít po něm předpokládá dobrou viditelnost, za mlhy nebezpečná past. Také svádí k tomu vybírat si nejméně prudkou cestu, proto pozor pod skalnatým vrcholem Corno Bianco. Zde je potřeba jít obloukem co nejblíže skal a překonat prudší ledovcový svah - tak 40°. Jinak si zajdete, i když se na vrchol dostanete také. Doporučuji stále sledovat mapu, vrchol Adamella není z této stany výrazný a dominantní.

Pokračujeme po ledové pláni pod Monte Falcone, kde již nám orientaci usnadňuje náš cíl. Ledovec končí pod severovýchodním hřebenem spadajícím z vrcholu. Tady je třeba nechat ledovcové nádobíčko a náročnějším terénem (místy II. UIAA) vystoupat k vrcholovému kříži. Pro méně zkušené se hodí jištění lanem. Hřeben je exponovaný, protože na severní straně spadá téměř kolmo asi kilometřík dolů. Nic pro slabší povahy. Naštěstí se dá lézt těsně pod ním, tak není třeba "vychutnávat" tu propast.

Rozhled z vrcholu (3 539 m) je jedinečný. Na severu, přímo pod sebou máme horské přehrady Pantano, Benedetto a d´Avio, na východě obrovské ledové plochy Vedretta dei Mandrón a Ghiacciaio dell Adamello a samosebou pyramidu Cima Presanella, další prvotřídní horský cíl. Návrat stejnou cestou k chatě. I tak zabere celá túra 11 až 12 hodin.

Cima Presanella

Nyní navštivme Cimu Presanellu. Jsme-li hodně zkušení, můžeme si ušetřit velké převýšení a zkusit horu z východu. Autem vyjedeme z Antonia di Mavignola (kousek pod Madonnou) po horské silnici až k chatě Laghi di Cornisello (2 120 m). Odtud již pěšmo k chatě Amola d. Segantini a dále značně náročnou neznačenou stezkou přes sedlo Nero k bivaku Orobica a skalnatým hřebenem na vrchol. Nebo zvolíme klasickou cestu, která začíná kousek před vodopády Nardis v již zmíněné dolině Genova. Ovšem je třeba počítat s tím, že značený chodník 210 začíná ve výšce cca 900 m a vrchol je 3 558 m.

Auto je dobré nechat na parkovišti asi 400 m před vodopády. Více než slušný fyzický výkon může začít. Cesta stoupá v serpentinách lesem na okraj doliny Val di Nardis a první odpočinek můžeme dát u salaší Malga dei Fiori (1 471 m). Je tu voda a příjemná společnost hodných kraviček.

Dál cesta stoupá prudce, bez rovných odpočinkových míst zakrslým lesem a pak travnatým hřbetem ke staré salaši stejného jména, která však je již zříceninou. Nicméně jsme čtyři metry za hranicí 2 000 m n.m. Ještě půlhodiny prudkého stoupání a jsme u perfektního bivaku V. Roberti ve 2 205 m. Je tu voda, 9 míst ke spaní, kamna. Mimo sezónu nehrozí, že by byl bivak obsazený. Doporučuji přespat, nechat zde věci a nahoru jít "nalehko".

Druhý den pokračujeme širokým zatravněným hřbetem až k odbočce cesty 219 do sedla Quattro Cantoni. Tento přechod "per Alpinisti esperti", jak říkají naši italští přátelé, vede na již zmíněnou chatu Amola d. S. My musíme dále jít po neznačené pěšince doprava, která vede po hraně ledovcové morény a v dost nepřehledném terénu (na mužíky moc nespoléhat) hledáme sestup na ledovec Nardis.

Tento nevelký ledovec je značně rozpraskán, trhliny jsou dlouhé i víc jak 100 m, avšak většinou tak 30 - 40 cm široké, takže téměř žádný problém. Rozhodně však nechoďte jako někteří experti Češi bez maček, cepínů a nenavázaní. Hrdinů máme plné hřbitovy.

Nejlépe je jít středem ledovce do sedélka mezi Cima di Vermiglio a Cima Presanella. Nepokoušejte si cestu zkrátit napravo, přímo na vrchol. Ač to zespoda vypadá lákavě a snadně, je to hodně o hubu. Velmi prudký terén, mixový a navíc jako minové pole, nic tady nedrží pohromadě. Přechod z ledovce na skálu pod sedélkem je také poněkud obtížnější, nicméně při troše pozornosti snadnější. Pak nás již čeká jen výstup v kamenitém terénu k vrcholovému kříži, orientačně již nenáročný.

Rozhled z vrcholu je omračující. Na sever spadá kolmá stěna na ledovec Vedretta di Presanella, pozor na velké převěje! Při nádherném počasí, a to jsme měli, je vidět Ortler, Brenta, Adamello, zelená jezera Corniselo. Kousek pod vrcholem je bivak Orobica (3 520 m, 8 paland), ale sestup tudy je mnohem náročnější. My jsme sestupovali stejnou cestou do sedla a po ledovci Nardis poněkud více vpravo a kupodivu jsme se vyhnuli oné úzké stezce po moréně a po trávě sešli přímo k bivaku Roberti. I tak lze.

Brenta

To nejlepší nakonec - Brenta. Přejít celou Via del Bocchette bylo vždy mým snem. Cesta začíná v sedle Crosté, kam se dá vyfrčet z Madonny di Campiglio kabinovou lanovkou. To jsme však my drsňáci odmítli a celý úsek si prodloužili tím, že jsme vystoupali krásnou dolinou Val Gelada do sedla Bocchette dei Tre Sassi, abychom zjistili, že musíme odpornou sutí ztratit výšku do doliny Val delle Giare, kde na travnatém prahu stavíme stany. Jsme odměněni nádherným pohledem na modré jezero Tovel.

Ráno vyrážíme po stezce delle Paleta do sedla Grosté, kde začíná zahřívací kolo, první část Boketky nazvané Sentiero Benini. Po rozlehlé vápencové pláni, se značnou zásobou vody na hřbetech (ano tady je voda vzácná) míříme pod Cimu Grosté a Cimu Falkner. Na obě se dá nalehko vystoupit vcelku bez jištění.

Nejhezčí úsek této první části je asi police ve východních stěnách Campanila dei Camosci a Cimy Falkner. Cesta je zajištěná, ale sakra nízká, na hlavách máme přilby, avšak není třeba je zbytečně odírat o skálu. Pod vrcholem Cima Sella, vysoko nad chatou Tuckett stavíme stany. Je tu poměrně rovný terén (na Brentě výjimečný úkaz) a v blízkosti malé jezírko s nadrženou vodou, která když se převaří…

Druhá část bochetky je pravděpodobně nejatraktivnější, ale také nejnamáhavější a nejdelší. Jsme rádi, že se nemusíme obávat odpoledních bouřek, protože z téhle cesty se téměř nedá zdrhnout, kromě exponovaného sestupu po dlouhých žebřících na chatu Alimonta. Tedy klobouk dolů před staviteli této cesty! Míříme do úzké štěrbiny Bocca del Tuckett, kde začíná Sentiero Enrico Pedrotti, jinak také Bocchette Alte, protože tento úsek překonává bariéru 3 000 m n.m.

Po zajištěné cestě nabíráme výšku k Cima Vallesinella a čeká nás nejfantastičtěší úsek cesty po Garbariho polici ve východní stěně Cimy Brenta. Vcelku pohodlná cesta, 60 - 80 cm široká, snad by šla jít i bez jištění, kdyby pod námi nebyla ta kilometrová hloubka. Vcelku adrenalinový zážitek.

Výstup na vrchol Cima Brenta je sice z horolezeckého hlediska snadný, nicméně není pro turisty. Další část bochetky nese název Dorotea - Foresti a přivede nás pomocí lan a žebříků do štěrbiny Bocca Alta dei Massodi a po jednom z nejdelších žebříků vylezeme na nejvyšší bod Bochetky - vrchol Spallone de Massodi (3 004 m).

Následují další žebříky k rozcestí (tedy pomyslné, lze-li tak nazvat něco ve skalní stěně nad propastí), kudy se dá "utéci" po cestě Oliva Detassis, po již zmiňovaných kolmých žebřících k chatě Alimonta. Zde nás také dostihla tak typická odpolední oblačnost, pro Brentu charakteristická.

Campanile Basa, symbol Brenty

Následuje úsek Bartolomeo Figari. Exponovaná police traverzuje stěnu Torre di Brenta, expozice pokračuje na skalních pásech věže Campanila Alta do štěrbiny di Guglia. Náročný výstup a jsme pod symbolem Brenty, věží Campanile Basa, tedy Gugliou. Nádherná skalní jehla. Dál nás čeká traverz stěny Cima Brenta Alta. Chodník, místy jen 30 cm široký, vede totiž středem kolmé stěny, některé úseky jsou i vyztuženy dřevěnými plošinami, drsný zážitek, co kecám, nádherný zážitek. V závěru slezeme po žebříku a přes malý bezejmenný ledovec se dostaneme do sedla nad chatou Tosa a Pedrotti.

Tentokrát nocujeme na chatě Tosa (Pedrotti je již několik let zavřená a nepodařilo se nám zjistit proč). Poslední část Bochetky není sice tak dlouhá, ale podle mě nejzajímavější, protože kromě všeho co jsme dosud zažili, přidává ještě překonávání ledovců a je krajinově nejbizardnější. Rozhodně doporučuji v září mačky a cepín. Ledovce jsou krátké, nemají velký sklon, nejsou moc rozpraskané, ale končí vždy v šutrech a suti. Uklouznutí, jízda a její konec by mohly mít fatální následky. Ostatně několik řádně vyděšených tváří turistů, pletoucích si tohle s firnovým svahem, kam se botou dá jakž takž vysekat stup, bylo důkazem mého tvrzení.

Cima Tosa, nejvyšší vrchol Brenty

Od chaty Tosa jdeme cestou Brentari, poměrně snadným terénem až pod vrchol Margherita. Tady nás čeká hodně hnusné suťovisko, kde by rozhodně bodlo železné zajištění (divím se, že tu není, protože sestup obráceně bych absolvovat nechtěl). Ocitáme se pod gigantickou Cimou Tosa, nejvyšší horou Brenty (3159 m). Výstup na Tosu není nic pro turisty. Na začátku asi trojkový komín, zkoušíme to, ale bez lana to vzdáváme, nejsme si jisti, jak bychom to slezli, nahoru to jde vždy snadněji. Kdo chce na Tosu a není horolezec, doporučuji lano na případné slanění toho komínu. Měli jsme mezi námi i horolezce, ale bez lana odmítli také.

Na další cestě nás čeká visutý most, žebříky, lana a prudký sestup na ledovec d´Ambiez. Ten přetraverzujeme do štěrbiny Bocca d´Ambiez odkud prudce a namáhavě pomocí lan a žebříků sestupujeme na ledovec Camosci. Po jeho překonání nás už čeká jen výstup do sedla Camosci a odtud dlouhý sestup po suti a hraně morény ledovce d´Agola k chatě Dodici Apostoli.

Ledovec Agola vytváří dole dvě pěkná fotogenická jezírka, oddělená malým vodopádem. Nad chatou je zajímavá skalní kaple vytesaná přímo do stěny Cima dei Dodici Apostoli (věž dvanácti apoštolů). Od chaty sestupujeme po Scala Santa (svatý žebřík) velmi prudce do doliny Agola ke stejnojmennému jezírku, kde stavíme stany. Do Madonny je to ještě 3 hodiny orientačně náročné cesty a tu si ponecháváme na druhý den.

Přechod Brenty mě nezklamal. Nabídl mi všechno, co může srdci pravého horáka nabídnout a jako prémii přidal i to krásné počasí babího léta. Kouzelný svět přírodního parku Adamello - Brenta za ten pot a slzy rozhodně stojí.