Turistika: Staropacké hory a výlet na hradisko Levín

Kam na výlet v Krkonošském podhůří

Nová Paka a severozápadní Stará Paka se nacházejí v poměrně rozsáhlém geomorfologickém celku Krkonošské podhůří (1 247 km²) v podcelku Podkrkonošská pahorkatina. Zmiňovaná místa se nacházejí na severu Nové Paky v blízkosti vesnic Olešnice a Ždirec, přes které projíždí vlak do Staré Paky. Ještě severněji již leží brána do Krkonoš - město Jilemnice.

Nová Paka leží v n.v. okolo 425 metrů, takže můj plánovaný okruh okolními kopci přes Levín (568 m) bude jen menší odpolední procházka s cílem poznat zase něco nového v Podkrkonoší.

O Nové Pace se dá říci, že leží na rozhraní Českého ráje a Podkrkonoší v údolí Rokytky a jedná se o město s téměř deseti tisíci obyvateli. Město je připomínáno již v roce 1357 a proslavily je zcela jistě podkrkonošské polodrahokamy, kterými se zabývá geologická expozice v místním muzeu, která byla založena již v roce 1960. Unikátní kameny - acháty, ametysty, jaspisy, zkameněliny otisků kapradin a obratlovců - to jsou skvosty místního muzea. Okolí Nové Paky jsou dějištěm literární tvorby K.V. Raise (1859 - 1926), z níž je asi nejznámější Pantáta Bezoušek. Město zdobí stará radnice a několik kostelů.

Vyrážím po červené značce severním směrem do osady Podlevín, odkud dominuje Staropacká hora (678 m), která však leží na západě a já musím kráčet na sever. Naproti se rýsuje mi důvěrně známý reliéf Ještědsko - kozákovského hřbetu (200 km²), který se táhne přes zříceniny Bradlec, Kumburk, horu Tábor až na nejvyšší horu podcelku Kozákovského hřbetu - Kozákov (744 m).

V blahodárném stínů stromů pěkného lesa, kde by mohl být houbařský ráj, se po hodině chůze dostávám k zalesněnému vrchu s názvem Levín (562 m), na jehož svazích jsou rovněž naleziště achátů. Samotné místo mne poněkud zklamalo. Dříve zde stával gotický hrad téhož jména, který prý byl připomínaný již v roce 1333, ale zcela zpustl již v 16. století. Nyní ho připomínají jen nepatrné zbytky valů a příkopů, uprostřed kterých je ohniště a dvě dřevěné chatky. V jedné z nich by se snad dalo i přenocovat, byly tam dokonce nějaké matrace.

V druhé polovině 19. století zde bývaly tábory lidu, v roce 1866 byly dokonce vydány medaile "Spolčujeme se" a "Einheit". Jak to nakonec dopadlo, víme všichni. V době mé návštěvy zde pobíhalo několik školáků se psem a zastavili se zde dva cyklisté. Jinak jsem nepotkal ani živou duši. Zatahuje se a začíná pršet. Po včerejším vedru docela příjemná změna. Ale mohla počkat, až již budu v cíli.

Scházím s deštníkem do Levínské Olešnice a pohrávám si s myšlenkou nasednout v tom počasí na vláček do Staré Paky a jít na pivo. Leč narážím na zelenou značku a pokračuji podél tratě přes mokré louky směrem na západ. U cesty je stáj, kde fotografuji pár usmívajících se krav.

Přicházím k nějaké pastvině, kde je elektrická ohrada a pěšina pokračuje dál přes ní. Nechce se mi pastvinu obcházet, je mokro. Vnikám dovnitř a stále v dešti šlapu v trávě, leč zjevuje se velké stádo býků a já procházím mezi nimi, jako bych byl sám vůdce stáda. Ale ouha! Ten správný býčí ataman, býk nezvykle velkých rozměrů černé srsti se mi postavil do cesty a hledí na mne zlým pohledem skutečného náčelníka, jemuž se někdo nezvaně dostal do teritoria.

Kdyby jeho oči mohly vysílat blesky, byla by to pořádná bouře! Co teď? Uvědomuji si svou svízelnou situaci a snažím se býka zahnat modrým deštníkem, ale ten obrovský biftek stále jen stojí a blbě čumí. Chtělo by to nafotit, ale jaksi nemám odvahu. Avšak asi po pěti minutách vyčkávání a mém nadávání černý býk "Artur", jak jsem ho nazval, mi ustupuje z cesty a já vítězně procházím mezi kravinci na konec ohrady.

Když za sebou zapínám elektrický plůtek, všímám si velké cedule: "Pozor! Zákaz vstupu - nebezpečí ohrožení života. Ve stádu je nebezpečný plemenný býk!" Tak to byl ten můj černý Artur, ale vše dobře dopadlo. Byla by to kuriózní nehoda a já bych nebyl býk, ale starý vůl… Tak si ovšem dost často sám připadám, když něco právě hledám. Pokračuji po zelené značce okolo chalupy, kde se pro změnu z další cedulky dovídám, že kráčím "Rumovým údolím" a hlídá "Přísný pes". Já bych ovšem toto údolí nazval směle jako "Býčí údolí" s dodatkem "Hlídá býk Artur"!

Další cesta pokračuje již za železniční tratí, kde je u bývalého lomu zajímavá chata ve skále a sympatický vousatý majitel mne zve dovnitř, abych se ukryl před deštěm. Já však pokračuji již po žluté značce, která se ovšem vyhýbá Staropackým horám, do Staré Paky, kde nalézám útočiště v restauraci Staropacká sokolovna, která rovněž slouží jako penzion.

Dávám si nějaké staročeské brambory s místním pivem a dočítám se v jídelním lístku, že v době první hospodářské krize z nadvýroby po roce 1860 se v těchto krajích ve velkém konzumovali psi a dokonce až do roku 1940 existovaly běžně psí výseky, přičemž psímu masu bylo přikládáno jisté kladné zdravotní hledisko a psímu sádlu léčebné účinky na většinu lidských neduhů. Pasáž končila tím, že není vůbec jisté, jak se na náš současný jídelníček budou dívat naši potomci za dalších sto let. Jako spolumajitel psa Šotka z pod Kozubové v Beskydech mi to připadalo poněkud podivné, ale hlad je asi dost velká motivace.

Poslední tři kilometry již vedou po silnici okolo lyžařského areálu a brzy jsem v cíli dnešního okruhu, pro změnu opět v Nové Pace. Připadám si z těch "Pak" poněkud jako "pako", ale po několika plzeňských ve stylové hospůdce, již v bezpečí od nebezpečných býků, shledávám putování Staropackými horami jako pozitivní prožitek. Zítra bude následovat již Jičínská pahorkatina (1 244 km²) s Prachovskými skalami a výhledovým bodem číslo jedna -Troskami. Už se těším!

Hradisko Levín na turistické mapě