Skály na řece Doubravě, naučná stezka Vysočiny

Její atraktivní část se nachází v Železných horách mezi Chotěboří a Bílkem a tvoří kaňonovité údolí, které bylo v roce 1986 vyhlášeno jako rezervace, která je součástí Chráněné krajinné oblasti Železné hory.

V roce 1993 zde byla otevřena naučná stezka. Ta je 4,5 km dlouhá a mezi Bílkem a Horním mlýnem překonává 83 metrů výškového rozdílu. Už toto číslo napovídá, že "Doubravka" (jak se také řece říká) bude v některých úsecích rychlá. V údolí Doubravy nalezneme přes tři stovky druhů vyšších a třicet dva druhů nižších rostlin. Ale také sedmdesát dva druhů obratlovců a devět druhů ryb.

Toto malebné údolí jsem navštívil poprvé v roce 1964. To mě bylo sedmnáct let a s mým kamarádem jsme začínali na místních skalách, kterých je kolem řeky požehnaně, dělat první horolezecké kroky. A další návštěvu této oblasti jsem odkládal až na jaro roku 2019.

Listy stromů jsou ještě ukryté v pupenech, když po 230 km strávených ve vlaku vystupuji s kamarády na zastávce Bílek. Červená značka nás po pár stech metrech přivádí k řece Doubrava. Jdeme proti směru naučné stezky (ta začíná u Horního mlýna u Chotěboře). Ono je to nakonec jedno z které strany jdeme. První skála, na kterou se jdeme podívat, je vlastně lom. V něm se těžila ortorula. Dnes je lom poměrně zarostlý vegetací.

Podcházíme železniční viadukt, přes který jsme do Bílku přijeli. Značka po celou dobu kopíruje říční tok. Přijel jsem kvůli skalám, přesto obdivuji kouzelné zákoutí kolem řeky. Voda pospíchá přes navršené staré popadané kmeny, prodírá se mezi změtí kamenů, vytváří peřeje a přímo do jejího toku spadají skaliska. Kouzelná, romantická scéna. Místy jsou i kovové schody, kdy je třeba překonat obtížnější partie.

Mikšova jáma je velká tůně, která dostala jméno po loupeživém rytíři Mikšovi. V místě skalnatého kaňonu na úseku dlouhém 1,3 km překonává řeka výškový rozdíl 55 metrů. Místo nazývané "Koryto" je soutěska úzká pouze 1,5 metru a obchází se přes skály vrchem. Voda tu trochu "křičí" a vytváří dva malé vodopády.

To už se dostáváme k mostu, který přehrazuje Doubravku. Na jeho pravé straně je skála "Sokolohrad". Na vrcholu stával loupežnický hrad. A ve stěně jsou patrné "borháky". To značí, že se tu leze. Vlevo je krátká odbočka na vyhlídku "Čertův stolek". Je to skalní věž. Cestou nahoru je puklinová jeskyně, která vznikla zřícením skalního bloku. Bohužel okolní stromy převyšují výšku vyhlídky.

Jeskyně pod vrcholem má i svou pověst. V dávných dobách v ní přebýval poustevník a jeho poklidný život mu znepříjemňoval sám ďábel. Lákal poustevníka na dobré jídlo i pití. Poustevník odolával. Přesto zašel do Chotěboře ke knězi a ten mu dal radu, ať čerta pozve na společnou hostinu. Před tím ale musí svěcenou vodou nakreslit na kamennou stolici tři kříže. Rohatý se opravdu objevil a nabízel bohatou hostinu. Poustevník čerta přivítal, pod podmínkou, že budou hodovat společně. Čert se na kamennou posvěcenou stolici posadil a v tom okamžiku se proměnil v obláček páry a tím tato skalní věž dostala své jméno Čertův stolek.

Pod Sokolohradem je z pravé strany ještě několik strmých skal a řeka se postupně zklidnila. Při fotografování jsem si v řece povšiml pohybu. Za chvilku se z vody vynořila černá potvůrka a začala laškovat mezi kořeny. Byl to norek americký, kterému se také říká mink.

Ve dvacátých letech minulého století byl dovezen ze Severní Ameriky. Rychle se přizpůsobil evropským podmínkám a postupně vytlačil norka evropského. V Doubravě je velkým predátorem, který likviduje populaci raků. Tato šelma, která dorůstá i s ocasem do 80 cm délky se v tomto údolí z dvoumetrové vzdálenosti postavila jedné paní. Vím to z jejího vyprávění.

Ve spodní části údolí přitéká do Doubravy levostranný přítok Kamenný potok. Řeku překračuje další most v místě Horního mlýna. Měl by tu být "Točivý vír". Ptám se místních chatařů a odpovědí mi je, že teče málo vody. Červená značka má namířeno do Chotěboře, kde se po cestě mají nacházet další skály. Ale moji kamarádi mají rádi pivo, tak jdeme po druhém břehu proti vodě zpět do Bílku. Jenom odhadujeme směr cesty, která vede lesem a řeka je někde hluboko pod námi.

V Bílku pivaři zjistili, že je hospoda zavřená. Při čekání na vlak jsem se rozhodl, že se vrátím na podzim až bude vše barevné. Už kvůli těm skalám někde před Chotěboří se vrátím. Měsíc říjen končí své dny, když za slunečného počasí vystupuji z přeplněného vlaku v Bílku. Dále vlak pokračuje téměř prázdný. Davy lidí se jdou potěšit podzimní krásou řeky Doubravky. Vody v ní teče ještě méně než na jaře. Čekám až přejdou "pejskaři" a rodiny s dětmi. Připravuji stativ a pomalu se loudám po proudu. První a poslední horolezci jsou na skalách u Mikšovy tůně. Proti vodě se valí další lidičky, kteří jdou z Chotěboře.

Věnuji se focení, tak je ani nevnímám. Fotografická krása kolem. Se stativem ten čas rychleji ubývá a po několika hodinách jsem na místě jarního odbočení. Tentokrát pokračuji po červené značce do Chotěboře. Několikrát překračuji silnici, která v serpentinách překonává prudký svah. Značka zahýbá doleva a objevují se ty zmíněné skály. Několik skalních útvarů je rozesetých na mírném hřebeni v délce několika set metrů. Skály se jmenují Koukalky a jsou ve výšce 510 m.

Ty velké jsou určitě mnohem lepší kvality, než ty v údolí u Doubravky. Jsou zde vyskobované lezecké cesty. Procházím kolem skal a kochám se jejich tvary. Scházím na cestu, která je pod skalami a značka nikde. Vracím se k té první velké a nacházím červenou, která odbočuje zase prudce doleva.

Na vlak mi už mnoho času nezbývá a podle mapy, na kterou jsem se díval doma, je to na nádraží ještě kus cesty. Přicházím k prvním chatám a paní mi radí jak se dostanu pohodlně a hlavně rychle na nádraží. Obcházím tím Chotěboř. A ve vlakovém rozjímání si slibuji, že toto kouzelné údolí navštívím i v zimě.

Údolí řeky Doubrava, turistická mapa