Ochrana půdy a krajiny před její živelnou zástavbou

Ochrana půdy a krajiny před jejím zastavováním

Česká republika je Bohem požehnaná země, která se nachází uprostřed Evropy v mírném klimatickém pásmu a má relativně pestrou a úrodnou krajinu. Je to země, která je chráněná vůči extrémním vlivům a kterou nesužují zemětřesení, tornáda ani rozšiřování pouští a nedostatek vody. Je to země, která má schopnost být plně soběstačná v produkci potravin a produkovat i více než potřebuje.

Na druhou stranu je to země, která s hustotou obyvatelstva přes 130 obyvatel na km² patří k nejvíce zalidněným státům světa. V rámci Evropy, která je kontinentem s nejvyšší hustotou obyvatelstva vykazují vyšší hustotu zalidnění pouze dvě přelidněné země - Holandsko a Belgie a dále velké země jako Velká Británie, Itálie a Německo, pokud budeme ignorovat městské státy. Z menších států má větší hustotu obyvatel pouze Švýcarsko.

Celosvětově má vyšší hustotu zalidnění pouze několik zemí primárně v Asii jako extrémně přelidněná Bangladéš, dále pak Indie, Pákistán, Japonsko a obě Koreje. V rámci Severní, Střední a Jižní Ameriky a Afriky se jedná pouze o několik malých zemí, které lze spočítat na prstech jedné ruky.

Česká republika nemá žádné strategické zdroje s výjimkou hnědého uhlí a omezeného množství uranu, a jediným bohatstvím, které můžeme nabídnout je právě harmonická krajina, schopná produkovat strategické hodnoty, kterými jsou potraviny, obnovitelné lesní bohatství a také dostatek další strategické komodity - pitné vody.

Tato země má k dispozici necelých osmdesát tisíc kilometrů čtverečních, malé území, které jinde ve světě a v jiných zemích lehce zabírají neúrodné pouště, polopouště a hory. Žádné další území tato země nikdy v budoucnu nezíská. Náš národ má k dispozici jenom právě tuto rozlohu a toto množství půdy, která je neobnovitelná a nenahraditelná. Přesto, že populace v této zemi již desetiletí celkově stagnuje (v roce 1938 měla Česká země o téměř třistatisíc obyvatel více), tak se zastavěná plocha zvýšila o 50%.

Tento nepříznivý trend se dále urychlil v posledních dvou desetiletích a pod betonem zmizely další tisíce hektarů primárně té nejlepší úrodné půdy. Ochrana zemědělské půdy před jejím ničením a zastavováním je dána zákonem, ale v praxi je velmi nedostatečná. V České zemi, stejně jako v rozvojové banánové republice se postupuje tím nejjednodušším a nejlevnějším způsobem - zástavbou na zelené louce a úrodné zemědělské půdě, přes to, že tato země vykazuje jednu z nejvyšších hustot průmyslu na světě a leží tu ladem tisíce hektarů zdevastovaných ploch.

Raději se zastavují další a další úrodné plochy země. Je paradoxní s jakou lhostejností česká společnost, stát i jednotlivci nakládají s tímto nenahraditelným bohatstvím. V mnoha zemích, které mají mnohem více prostoru a půdy, se každý metr čtvereční, jenž by se měl nenávratně zastavět několikrát, obrazně řečeno, obrátí v ruce a zástavba se provede pouze pokud není jiné řešení. V mnoha zemích je jakákoliv výstavba ve volné krajině úplně zakázána, například ve Velké Británii, a 85% všech nových staveb musí být realizováno v místech, kde již něco stálo.

Každý si jistě všiml jak Prahu a i jiná města ze všech stran u hlavních komunikací obklopily nákupní střediska a logistická skladiště v míře, jež nemá srovnání s jinými hlavními městy, v drtivé většině zbudované na zemědělské půdě. Tento trend dále pokračuje a nesmyslné zastavování volné krajiny se v této zemi děje stylem, který si může dovolit Amerika nebo Austrálie, kde je mnohem více prostoru a mnohem méně lidí.

Tato společnost by si měla položit otázku, co je pro ni z dlouhodobé perspektivy důležitější. Zda harmonická a hodnotná krajina schopná produkovat dostatek potravin (jejich cena začíná ve světě rychle stoupat), nebo jestli chceme odkázat našim dětem zdevastované průmyslové plochy ze socialismu a přidáme k nim naprosto bezcennou změť nových skladišť, hal a nákupních center postavených na úkor krajiny a zemědělské půdy.

Česká společnost se ve své většině žel nechová k tomuto bohatství s péčí řádného hospodáře, protože žádný řádný hospodář by nikdy nic takového nedovolil. K tomuto svému bohatství bychom se měli chovat s úctou a speciálně v případě naší relativně přelidněné země bychom měli třikrát zvážit zastavění každého dalšího metru půdy. Rozhodnout se pro jeho zastavění bychom se měli až po vyčerpání všech jiných alternativ a to ještě s tou podmínkou, že je to v celospolečenském zájmu.

Skladiště, obchody ani žádné další podobné stavby v celospolečenském zájmu nejsou, pouze v zájmu těch, kteří je stavějí. A oni je nakonec rádi postaví i na těch zdevastovaných současných plochách pokud jim nedovolíme stavět ve volné krajině a na zemědělské půdě. Neumím si představit, jak by Česká republika vypadala v případě, že by zde žilo 25 nebo 30 milionů obyvatel (při srovnatelné hustotě jako v Belgii či Holandsku), s naším nynějším přístupem k prostoru a krajině. S naším současným hospodařením by se v tomto případě z České země stalo jedno nekončící urbanizované prostředí, kde by se krajina omezila na zahrádky rodinných domků.

Zastavování krajiny se týká nejenom velkých projektů, ale i bytové zástavby. Například hlavní město Praha zabírá cca 500 km2 a na této rozloze žije pouze 1,2 milionu obyvatel, číslo, které je vice nez třicet let stejne. Přesto se město dále "rozlézá" do krajiny. Při stejném počtu obyvatel není žádný důvod zabírat další volné plochy, navíc v případě, kdy na podobné ploše by mohlo žít podstatně více obyvatel při zachování stejné kvality prostředí. Tento příklad pouze demonstruje jak zoufale a neefektivně se u nás hospodaří s prostorem.

Za socialismu se všechno rozvíjelo extenzivní cestou a vším se mrhalo, od roku 1990 do současnosti se žel vývoj v tomto směru příliš nezměnil. I současný postkomunistický kapitalismus jde v naší zemi extenzivní cestou nejmenšího odporu a ničením neobnovitelných hodnot jako je půda a krajina. Je to paradoxní situace, neboť věřím, že moderní civilizace v 21. století by měla jít obrácenou cestou a být úspornější ve všech ohledech.

Od roku 1990 se v České republice nenávratně zničily tisíce hektarů úrodné zemědělské půdy a jsem přesvědčen o tom, že pokračování v tomto trendu je neudržitelné. Vzhledem k tomu, že stát a státní orgány v případě ochrany půdy a krajiny neplní svoji roli, je třeba, aby společnost, občanské iniciativy a sami občané vyvíjeli tlak na své zástupce a příslušné úřady, aby začali striktně uplatňovat a vyžadovat naplňování zákona o ochraně půdy a volné krajiny před jejím zastavováním.

Společnost si musí odpovědět na otázku, co je pro ni důležitější a co má větší hodnotu. Jsem přesvědčen o tom, že zdravá a harmonická krajina schopná plnit všechny funkce a zajisti naší zemi dostatek potravin, čisté vody a zdravého prostředí je cennějším odkazem pro naše děti, než zdevastovaná, urbanizovaná, fragmentovaná a degradovaná krajina skladišť, parkovišť a továrních hal.