Slovenský horolezec Ivan Urbanovič 90letý

Za oknem vlaku "azuro" a tatranské štíty jako na dlani a tak si v duchu zkouším místopis kopců, které pomalu ubíhají dozadu. Poznal jsem je a vyjmenoval všechny. To býval takový nepsaný rituál. Vystupuji v Popradě a čekám na kamarády Rosťu a Láďu, kteří přijíždí zpožděným Pendolínem.

V terminálu úzkorozchodné tatranské železnice je přistavená nová souprava "Stadler" (vyrábí Švýcaři). Na červeném nátěru je bílý nápis KOSTOLÍK 2 262 m. Pro normálního návštěvníka Tater je to jenom informace o nějakém vrcholu. Pro ty, co se v horách pohybují a znají je, je to osamělá skalní věž uprostřed Batizovské doliny.

Kostolík je spojen s jednou z nejznámějších tatranských tragedií, když na něm v roce 1933 zahynul přední polský horolezec W. Stanislawski se spolulezcem. Za svůj krátký život (24 let) uskutečnil v Tatrách na 140 prvovýstupů.

To už nás červená souprava odvezla do Nové Lesné, kde si po pěti letech znovu tiskneme ruku s devadesáti letým oslavencem. Jmenuje se Ivan Urbanovič. Popřední československý a slovenský horolezec a fotograf hor. Horský vůdce a profesionální horský záchranář. Ve Vysokých Tatrách uskutečnil na 500 výstupů i prvovýstupů, v létě i v zimě.

Horolezecky navštívil Rilu (Bulharsko), Vysoké Taury (Rakousko), Mont Blanc (zima 1966), Walliské Alpy (1972), Bernské Alpy (1978). Kavkaz navštívil pětkrát. Ve Vysokém Atlase lezl v zimě 1973, na Pamíru 1979 - 1981. To už jako vedoucí expedice. V Hindukuši (1965) prvovýstup na Koh-i-Meana, Dand, Koh -i Ariana, Koh-i-JAMES a v roce 1967 v Hindukuši prvovýstup na západní Tirič Mir (7 708 m).

V Himalajích byl účastníkem na Nanga Parbat a v roce 1984 vedoucím slovenské expedice na Anapurnu. Od roku 1957 do roku 1967 reprezentant ČSSR. Byl i předsedou několika horolezeckých oddílů TJ JAMES Vysoké Tatry. Publikuje jako horský fotograf a je autor mnoha pohlednic, kalendářů a plagátů. Autor fotografických výstav Expedice Hindukuš (1965), Expedice Hibdukuš Tirič Mir (1967), Horská služba - IKAR (1974). Je nositelem zlatého odznaku HS.

Za těmito řádky je ale ukryto spoustu dřiny, odříkání, nepohody v horách, ale i kamarádství s lidmi, o kterých tu nepíšu. Vzpomenu jenom jedno jméno. A to je Ivan Gálfy. Tito dva Ivani tvořili horolezeckou dvojici, Gálfy - Urbanovič, která byla v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století pojmem.

Ale pokračujme v naši tatransko - gratulační výpravě. Je pozdní odpoledne, když z Hrebienku i s Ivanem jdeme na Rainerovu útulňu (1 361 m), kam přicházíme těsně před "záverečnou". Přesto jsme stihnuli připít si " bylinkovou" na zdraví oslavence. Večer trávíme v Nové Lesné u Urbanovičových, kteří se o nás starají, jako bychom patřili do rodiny. Moravské vínko rozvazuje jazyky a na tuto chvilko jsem čekal. Už po cestě na "Rajnierku" jsem poznal, že Ivan je dobrý vypravěč a tak využívám mobilu a navrhuji rozhovor. Ještě po cestě ve vlaku sem si připravil otázky, ale Ivanovi se do toho moc nechtělo. Ale ukecali jsme ho.

Vzal sem to pěkně od začátku, ještě, když byl jinochem. Každý z nás začínal s horami a s lezením a měl svůj příběh, jak se k horám dostal. Je to vlastně podobné. Příroda a její obdiv a Ivan se už jako mladá zajímal u turistiku, kam se přihlásil do Klubu slovenských turistů v Liptovském Mikuláši. Krásy Slovenska byl jeho oblíbený časopis (i můj) a má je dodnes všechny ročníky svázané a uložené.

Navštěvoval Baťovu školu ve Svitě (pobočka Baťového Zlínského Svitu). Tam byl i Gálfy, Vodický. A bylo jich víc, komu Tatry učarovaly, když se na ně dívali zespodu, když byli bez, jak říká Ivan, literatury (průvodců). Ty vycházely v Rakousku Uhersku, byly ale v maďarštině a angličtině. K těm se dostali až později. První horolezecké kroky vedly na Slavkovský, Patriu, Končistú. A horolezeckého průvodce (Gelner-Kroutil) dostali až byli v oddíle v Jamesu.

Skoby si vyráběli sami. To co odkoukali od starších a zkušenějších horolezců. První lano, které získal Gálfy od lidí a nazýval jej "Fisenka", bylo na jednom místě proseknuté. "Když sem lezl, boha, na Volovu vežu, bylo to jenom na jednom laně, proseknutém."

Ale tuto "Fisenku" použili poprvé, když se vydali na Gerlach. Neznali cestu, jenom věděli, že se nastupuje nějakým žlabem (zřejmě Velická próba). Tím žlabem jsme nastoupili, a když jsme nevěděli, kde je vrchol, lezli jsme bez lana. Ale přesně, no byli jsme šikovní, když jsme nespadli. Vyšli jsme všechny vrcholy Kotlový, Gerlachovská veža a postupně jsme se dostali až na Gerlach. A to jsme zase nevěděli, kudy sestoupit. No a při tom sestupu sem byl poprvé navázaný na to proseknuté lano.

Postupně jsme sehnali aj druhé lano a lezli na dvou lanech. A když si pomyslím, že jsme lezli i na "Sisalových" polských lanech, kdybychom spadli, tak si to neumím představit. Ale měly jednu výhodu. A to, že nezamrzly. Nebo ve východní stěně Lomnického štítu jsme museli odřezat lana, protože nám zmrzly. Ale to jsme na štěstí už byli dole, tak jsme ušli, ale přišli jsme na to, že jsme sebrali (asi časem) ty lana, co jsme tam nechali. No tak jsme začínali a skončili jsme celkem dobře, když jsme tu.

A Ivanův "naozaj" horolezecký prvý kopec byl Východný štít nad Železnou bránou. Timkova cesta, ale sme mysleli, že to dolezeme, ale sme to nedolezli. Vrátili sme sa so skobami a byla to naše první šestka.

Největší radost má z vrcholu, který má pro Ivana největší cenu. Je to Tirič Mir, nová cesta (prvovýstup) na západní vrchol (7 708 m). Ostrá hrana, sníh, led a třetí den ve výšce 7 700 m. A potom čtvrtý den jsme sestupovali. Myslím si, že to byl můj nejlepší výkon. Aj Hindukušské pohoří má ještě hodně nepřelezených věcí.

Začali lézt na Malé Lunko. Ale nedolezli jsme kvůli lavině, která nás chytla. Ale Tirič Mir je jedna z velkých hor. První na ni vylezli Noři. I my můžeme být rádi, že takový malý národ ten vrchol tehdy udělal. Přálo nám i pěkné počasí, byl to úspěch. Ano, byl to velký úspěch. Tím vlastně tato expedice otevřela pomyslnou cestu k ještě větším kopcům v Himaláji.

Dobře, že jsme to začali, nebo by nás to mrzelo, že jsme byli na "chvoste" těch velikánů. Nikdy sem nemyslel, tak jak se říká, že horolezectví je dobyvačné. Ale těch kopců je strašně moc, každý jeden nás láká jít nahoru a dál a dál. Takže takto.

A kopec, který bych nejraději vypustil z mysli? Je to už vzpomínané Malé Lunko. Na tento kopec vystupovali ve čtyřech. Ten projekt se mi nelíbil už od samého začátku. Když chceš udělat v horách něco nového, tak je to potřeba chvilku sledovat. Ani toho času tolik nebylo. No a nakonec sem z toho všeho vyšel dobře. Že sem i s lavinou sletěl. Nepříjemný úsek co sem lezl. Osmdesát centimetrů nového sněhu, dole led, ještě, že sem si čtyři ledovcové skoby dobře zašrouboval, že jsme neuletěli dolu tři sta metrů. Toto byl nedokončený výstup.

Zůstala tam naše stopa, člověka to mrzí. Zůstal tam můj ruksak a v něm fotoaparát Minolta 6×5,5 cm. Ruksak byl elegantní, měl odznak Jamesu. Ten našli kamarádi druhý den. Zajímavé bylo v té lavině, že se mi vysvlekl ruksak, ale "čakan" (cepín) sem držel křečovitě. A že mi nožík z kapsy, když sem se odřezal nevypadl (tehdy se musel od lana, které zachytilo pád, odřezat). Vždy jsme měli aj šňůrky (myslel tím tenké smyčky na případné uvázání "Prusíkova uzlu) a ten nožík vždy v pohotovosti. Třeba na otevření konzervy. Tak jako na vojně. Když nemáš lžíci za "sárou" tak nejsi dobrý voják Tak budeš hladový. A umřeš!

Ivane, a co krizové situace a pády? Každý jsme si tím prošli. Byly nějaké pády?

Narodil jsem se v tom septembri (září), tak sem měl štěstí. Můj jediný pád byl v tom Hindukúši v lavině. A že jsem to přežil, tak to je neuvěřitelné. Kdybych nekonal rychle a neměl ten nůž, tak je konec. Kamarádi mi nemohli nijak pomoci, dokázali by mě do těch dvaceti minut z toho visu vysvobodit.. To já sem se rychle rozhodl a to díky mojí pedantnosti, kterou člověk má v krvi, když toto dám sem, tak to musím najít i o půlnoci. To musí být v genech.

A které hory jsou pro tebe ty TOP kopce?

Já sem si zvykl na Kavkaz, Pamír, to je trénink na ty Himaláje. Jako bych věděl, že do těch Himalajských hor se jednou dostanu. To je délka túry, bivaky, tvrdost, zima a jsi připravený na všechno, co tě může shory chytit (jak sem se již zmínil, Ivan měl spolulezce Gálfyho). Nás hodně poznačilo v Alpách zlé počasí. Být šest dní prakticky v jednom bivaku. přežít velkou fujavici a všechnu tu zimu a nepohodu.

Záhoranský mi později vyprávěl, že potom tři čtvrtě roku marodil. To sem já nevěděl. I já sem omrzl. Štěstí, že sem takový pedant a měl jsem žďárák. Pro sebe a ten druhý žďárák nás zachránil, Gálfy na levém kraji a chlapci uprostřed. Ti na tom byli líp, ale my jsme omrzli víc a Ivan nejvíc. Omrzli jsme, Alpy nás nepřijaly. To co jsme zažili na Mont Blanku, že se nám nepodařilo vystoupit Bonatiho cestu, nás od těch Alpách odradilo, neměli jsme štěstí. Ale zase jsme vylezli kupu krásných túr na Kavkaze a Pamíru. To stálo za to.

To dnes už je jiná doba. Máte peníze? Sednete na letadlo, jdete, kam chcete. Za naší éry se to nedalo, ale i tak jsme utrhli dost z toho, co se dalo. Už v Hindukuši měl Ivan (Gálfy) problémy v hlubokém sněhu. V tom Tiričském kotli byl tak promrznutý sníh, že nám mrzly nohy. To jsme se museli, když jsme se dostali na skálu a bylo trochu slunko, vyzout a třít si nohy. Já sem mu třel nohy.

Byl na tom hůř než já. Tím Tirič Mirom končil s lezením. Ale ty roky, co jsme do toho dali. Je potřeba zmínit, že horolezecké oddíly udělaly kus práce v metodice a ve výcviku v té Česloslovenské republice. I v těch nových státech, v Čechách a na Slovensku. Že se nemáme za co stydět a že jsme mezi těmi alpskými státy obstáli. V mém oddílu JAMES Vysoké Tatry (oddíl měl asi 120 členů) se tak deset lidí, co oddíl vychoval, podílelo na Himalájských osmitisícovkách. Jsem na to pyšný.

Natočil jsem ten večer skoro hodinový rozhovor. A protože Ivan je i výborný fotograf, tak se řeč stočila i na toto téma. Na čtyřicet let v horské službě, na jeho práci jako horský vůdce i na současnou problematiku TANAPU. Proč na některé vrcholy pouze s horským vůdcem (Gerlach). V Alpách toto není. Placení při vstupu do dolin. Otevírali jsme spousty témat kolem hor až do pozdních nočních hodin.

Ráno opět modro a tereňák nás vyváží na "Slezan" Slezský dům ve Velické dolině, kde si pohodově všichni čtyři obejdeme Velické pleso a fotíme. A zase se točí řeč kolem hor a lezení. Ivan stále s foťákem, i v devadesáti letech. Výprava se ukončila ve Starém Smokovci v kolibě u brynzových halušek. Když jsem se s Ivanem loučil medvědím stiskem ruky (to oboustraně), tak mi hovoril: "Užívaj si života a buď rád, že si prežil horolezectvo". Chlape, tobě pevné zdraví a ten životní optimizmus, který je tak nakažlivý, ať ti vydrží ještě hodně let.