Jeskyně Hučiaca vyvieračka, expedice ve Slovenském krasu

Expedice Zugo - říjen 07, Hučiaca vyvieračka

Středa se blíží ke svému konci, když se objeví mám známý stadión v Kunové Teplici, kde již tradičně máme zajištěné ubytování. Na dohodnutém místě najdeme klíče a ubytujeme se v příjemně vytopené fotbalové šatně, kam Bandy (správce stadionu) natahal postele. Vyhážeme věci z auta a jdeme spát. Pár hodin po nás dorazí Aleš, Jirka a Helenka, trojice potápěčů, ti se ubytují nahoře v apartmánu, kam se nám z pohodlnosti nechtělo.

Ráno balíme věci do jeskyně. Potom část z nás jede doplnit proviant a materiál a druhá skupinka absolvuje návštěvu starosty. Starosta neskrývá radost, že nás vidí a může tak na chvilku vysadit od svých povinností. Sám uvaří kafe, protože sekretářka je na školení a po většinu času rozmlouvá s Ivanem a vzpomínají na staré časy, jelikož se devět let neviděli.

Po návštěvě se jede k jeskyni. Ze Zuga se právě vynořil Jaro se svým kolegou. Čekají až se převlékneme a společně přenášíme náklad do Tetínského dómu. V Tetíně shodím ranec ze zad a praštím sebou na zem. Ležím je mi vedro, ale za chvilku začnu vychládat a nasazuji kuklu. Potom znovu bereme vaky a poponášíme je k vodě, odkud si je vezmou potápěči.

Všichni, tedy až na Aleše, jediného přítomného potápěče, jdou omrknout Horní chodbu, místo které dává naději na průnik do neznámých prostor. Aleš by se rád převlékl do suchého obleku (suchý oblek zůstává suchý i pod vodou, na rozdíl od neoprénu, který se namočí a člověk si pak ohřívá vrstvičku vody mezi). Ten ale je u vchodu v domnění, že ho donese druhá skupina, ta je však kdoví kde a tak mu nabízím, že ho donesu. Tím zabíjím další hodinu a půl. Hned po návratu do Tetínského dómu se vydávám do Horní chodby. Nikdy jsem tam nebyl, ale cesta je ze začátku stejná jako do Kankulova dómu jen vědět kde odbočit.

To bohužel nevím a začínám bloudit. V téhle části jeskyně totiž mohutný zával vytvořil neuvěřitelné bludiště. Když se mi zdá že jsem vystoupal dost vysoko, stáčím se doleva. Nacházím menší prostory s neuvěřitelně hustou a krásnou výzdobou. Ne všude jsou stopy a tak mě napadá kolik lidí tu bylo přede mnou? Zával mě nutí jít pořád níž. V jednu chvíli se mi do cesty postaví stěnka asi 4 m.

Odhaduji jestli to sestoupím a když to nebude pokračovat, jestli se zvládnu vrátit. Nesestoupím ale ani půlku, když uvidím kus stativu se světlem. Je mi jasné, že jsem je našel. Jdu směrem co určuje blikající světlo a za chvíli uslyším hlasy. Kluci právě omrkli Horní chodbu a jdou zpátky, nechci už dneska bloudit, tak taky otáčím.

Po návratu do Tetína zjišťujeme, že potápěči nedorazili. Jdeme ven, uvnitř zůstává jen Petr s nastrojeným Alešem. Pokud se nám nepovede zjistit co se stalo v 18.45 půjdou taky. Když bude vše OK tak se jeden vrátí a zastaví jejich odchod. Vylézáme z díry a akorát potkávám EOSe a tak ho posílám urychleně co by posla do Tetína. A tak zatím co potápěči si užívají v sifonu, naše skupinka si užívá v hospodě. Je dohodnuto že pokud do tří nedorazí, jdeme za nimi. Někdy před půlnocí se ve dveřích objeví Jirka a nám se uleví, že můžeme jít spát.

Ráno jdeme znova. Lahve se vzduchem jsou ještě plné a tak jediné co táhneme je moje lezení. Jsem moc rád že nejhorší, první část to nese Ivan se svým patnáctiletým synem Davidem. Ti pak s Jarem zůstávají v Hliněné síni a přeměřují vzdálenosti mapovacích bodů, aby se dala digitalizovat mapa Zugo. Já a Petr pokračujeme dál. U sifonu, kde lezou potápěči do vody je komín, který bych rád prolezl, jestli se tudy nedá projít horem zpět do Vodní chodby a natáhnout tak suchou cestu co nejblíže místu kde se už musí pod vodu.

Navlékám sedák, navěšuji na sebe cajky a vážu se na lano. Petr jistí. Vezmu chyt a ruka se boří patnáct čísel do bahna. Ve třech metrech vážu smyčku kolem stalagnátu a přemýšlím co dál. Všechno je pod bahnem, kašlu na etiku lezení a chytám se smyčky. Jedna noha na krápník a druhá na nýt – ejhle už tu někdo byl. Ze shora visí tenká repka přivázaná za krápník, ani moc nad tím nepřemýšlím a lezu po ní.

Komín se pokládá a po chvíli končí, tudy cesta nevede. Na repku vážu poloviční lodní smyčku a pořád jištěn slaňuji k nýtu. Jím provléknu lano a Petr mě spustí na zem. Co dál? Petr by rád našel nějakou kratší a lepší cestu do Horní chodby, aby se tam dal nosit materiál potřebný na další postup tímto směrem. Nenapadá mě nic lepšího a tak jdeme.

Po několika pokusech, se nám skutečně podařilo prosvítit a prohulákat možný směr. Vrátím se k Petrovi a ten ukazuje na okno asi metr a půl nad zemí. Narvu se do něj a pak s obavami se plazím dál. Cesta je kratší, ale určitě ne lepší. Petr navrhuje vyndat pár balvanů (celá tahle část jeskyně je jeden starý, gigantický zával) a za chvíli se několik metrákových mazlíků s rámusem řítí na dno Tetínského dómu.

Zbývá jedno místo, to ale nepůjde shodit. "To chce vrtačku, pořádnou palici a majzlík", říká Petr. "Hm a ještě silnýho a blbýho jedince", pomyslím si. Nechci mu ale kazit radost a tak mlčím. V Tetíně se zatím shromáždil potápěčský tým, dnes bez Jirky, který si dává pauzu. Zato Helena má v sifonu premiéru. Chvíli posedíme a když je nám zima větší než malá, popřejeme hodně štěstí a jdeme ven. Cestou ještě potkáme Jirku, kterému to přece jen nedalo a jde se alespoň podívat. Cestou zpátky vynesou dvě prázdné láhve. To už ale máme po koupeli a sedíme v hospodě. Pro dnešek toho mám dost, dám dvě pivka a jdu spát.

Čas se plyne a je tu poslední den, vlastně předposlední, ale zítra v neděli se akorát bude balit, takže to nepočítám. Potápěči chtějí udělat dva ponory, naším úkolem, je přinést naplněné lahve a odnést už nepotřebné věci. S Alešem, který se dneska nepotápí a s EOSem doprovázíme Jirku a Helenu.

V Tetíně hodíme náklad dolů. Jirka povídá o jednom zajímavém komíně a navrhuje, že mezi dvěma panorama změří jeho výšku laserovým dálkoměrem. Souhlasím, pak ještě chvíli kecáme, bereme dva vaky s nepotřebným materiálem a jdeme zpátky. Po páté jsme na pokoji, dáme sprchu jídlo pivo a už se chystáme do díry znova, tentokrát musíme vynést všechno.

Začínáme tím, že věci nanosíme před Úžiny a odtud začínáme dělat řetěz – nekonečné přesouvání hromady až ven k autům. Ještě před tím mi Jirka ukazuje ten komín, je 16m vysoký, téměř kolmé stěny pokryté bahnem, co oko dohlédne, žádné přírodní zajištění – fujtájbl.

Někdy po jedenácté dorazíme na stadión. Jsem nějak pomalejší a tudíž poslední, kdo jde do sprchy. Jsem upozorněn, že voda už není horká a tak si ji nechám téct na ruku v domnění, že se z vlažné stane alespoň teplá. Ale bohužel její teplota stále klesá. Jdu pod sprchu a nadávám, zatímco z pokoje je slyšet smích.

V hospodě je veselo, rozebíráme naše další možnosti. Já mám hlavu plnou komína, výška a i směr je nadějný, pod ním velká hloubka, jakoby tudy občas něco teklo. Jen to lezení mě děsí. Potápěči, zase mají dilema jestli zkusit pomocí hup-cuku rozšířit okno, nebo se dát do zdlouhavého odklízení sutě v závalu pod vodou. Petr by zase rád udělal nějakou sondu v Horní chodbě. Minimálně na rok máme práci. Pozdě v noci se loučíme s Bandym a jeho ženou a jdeme spát.

Je neděle, hned po ránu jedeme k vývěru ve vesnici a pereme tam věci z jeskyně. Potápěči se vrhnou do vody, kartáče v ruce a drhnou co jim kdo dá. S potěšením podávám svoje věci a koukám jak zase prosvítá barva, zatímco vývěr hnědne. Prádlo je skoro u konce, když Jirka začne hledat svůj suchý oblek.

Snažíme se ho najít. Tady není, tak kde byl naposled? Byl ve žlutém vaku, určitě byl v Hlinité síni a určitě tam nezůstal. Pak už si na něj nikdo nepamatuje. Je jasné že zůstal v díře. Jenom David má suchý overal a EOS jako jeden z mála, kdo navlékne na sebe věci patnáctiletého kluka, dobrovolně tahá Černého Petra a jde ještě jednou do Zugo. Asi o hodinu a půl je vak nalezen a předán majiteli, takže ještě pár společných fotek a jede se domů.

Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý výzkum této unikátní lokality , rád bych touto cestou oslovil jak firmy, tak i jednotlivce, kteří by byli ochotní formou sponzoringu zúčastnit se těchto akcí, aby mě kontaktovali na adresu krpet@volny.cz. Děkuji.