Novohradské hory na kole, cykloturistika a trasy

Cykloturistika v Novohradských horách

Pokaždé mne napadne, jak je vlastně velké to naše malé (bývalé) Československo, obzvláště pokud jej chce někdo důkladněji poznat tuláckou metodou a musí se vlézt do té trošky na šéfovi vyboxovaného volného času, které se dnes říká dovolená. Také i já jsem sám se sebou sváděl krutý boj při výběru lákavých lokalit a nakonec to na jihu Čech letos vyhrály "Novohradky". Takže brzy ráno vstávat, naházet rychle něco do sebe i na sebe, namontovat kolo na střechu auta a už valím do Nových Hradů.

Cestou se zaťatými zuby míjím množství dalších lákavých cílů - Bošilecký rybník i Rožmberk, Třeboň i Domanín, památkové rezervace a mnohé další a v duchu si slibuji, že někdy příště určitě… Chladné, mlhavé ráno, v Nových Hradech na náměstí mě pozorují pouze dva norci (ochlastové a ne kožešinové šelmičky), jak zápasím s kolem a pomaličku vyrážím po červené KČT ke vstupu do Terčina údolí.

V 18. století hraběnka romantička (je lehké být romantikem, když toho člověk nemá zas až tolik na práci) Terezie Buquyová iniciuje vybudování parku v údolí Stropnice, v bývalé bažantnici. Kolem staveb, které se z té doby zachovaly, např. Modrý dům, Lázničky a další mě vede zmiňovaná červená a značení naučné stezky s obvyklým povídáním co, kdy, kde a jak…

Humenice

Zatím je tolik bláta, že spolehlivě rozeznávám, jaké gumy používají borci na kolech v tomto regionu. Přestávám si hrát na stopaře, opouštím obě značky, pokračuji proti proudu Stropnice dál údolím a dobře činím, protože přijíždím k umělému vodopádu, který sem obdivuhodně zapadá. Konec lesa a ocitám se na hrázi malé přehrady, mapa prozradí, že se jmenuje Humenice. Jižně ode mne se tyčí Kraví Hora (952 m n.m.), na severním úbočí je patrná osada Dobrá Voda s poutním chrámem Nanebevzetí Panny Marie.

Pokračuji dál přes Humenici (osadu) do Horní Stropnice a odbočuji směr Dobrá Voda. Sakrální památky ani relativně dostupné vrcholy dnes nejsou na plánu, proto odbočuji z normální silnice vpravo na prvou krásnou historickou cestu - Filipínku, která je trasovaná po severním a západním úbočí Kraví hory a Kuní hory (924 m n.m.). Během dne jsem toho po těchto starých cestách najezdil více, jsou většinou zpevněné a spojovaly zaniklé osady.

Vojenské signálky

Tzv. vojenským signálkám jsem se naopak spíše snažil vyhýbat. Je ale pravdou, že dohromady je v tomto pohoříčku a stejně tak i u sousedů rakušáků (tam už se jmenuje Freiwald) tolik nejrůznějších cest, cestiček a pěšinek, že borci na kolech, pěší i ti vzorní s fofrklackama (většinou německy mluvící) o sebe zrovna nezakopávají a každý si může najít tu svou.

Takže po vrstevnici pěkným čistým lesem, drobné mechem obrostlé skalky. Křížení s červenou i modrou KČT a již je zde opět na nějakou dobu asfaltka. Vpravo do Černého Údolí, Pohorské Vsi a Leopoldova. Mým průvodcem se na nějakou dobu stal nesmírně fotogenický Pohořský potok, jehož čajová barva neklamně prozrazovala, že tam někde dole (na jihu) nahoře (v kopcích) pramení v rašeliništích. Tento potok, posilován vodou z okolních rybníků (klauz), sloužil od konce 18. století jako důležitý dopravní prostředek.

Buquyovci zde nechali vybudovat tři vazárny vorů a dokonce i domky pro voraře. Ti za týden stačili spustit na nadržené vodě asi 12 vorů, další plnění okolních nádrží trvalo přibližně dva týdny. Koryto potoka se kvůli tomu upravovalo, ještě i dnes je možné si všimnout skluzů na problematičtějších místech.

Pohorská Ves

V Pohorské Vsi jsem se také zastavil na místním infocentru, zdejší pracovnice, se kterou jsem dal řeč, mě varovala, že abych nepřekračoval čáru v blízkosti Joachimstalu, protože tam bydlí nějaký vzteklý rakouský hrábě (s dlouhým krásným á), který jim chodí pravidelně nadávat, neboť čeští turisté narušují jeho vznešený klid… Přestože mi může být nějaký rakouský hrábě zcela ukradený, slíbil jsem jí, že já určitě tohoto týpka dráždit nebudu.

Pohořské rašeliniště

Neustále stoupající silnice mě zavedla na náhorní plošinu nejprve s krásným Pohořským rybníkem s tajemnou černou vodou (také bývalá zásobárna pro voraře) a posléze i k Pohořskému rašeliništi, které mi velmi připomínalo např. šumavské slati. V Pohoří na Šumavě (nevím, proč tato dnes prakticky vylidněná, ale dříve nesmírně živá osada, má tento název) jsem dosáhl nejjižnějšího bodu své cesty, vyjel jsem si na nejvyšší bod - Pastvinu 949 m n.m. a uviděl jsem jihozápadně nejvyšší vrchol Novohradek Kamenec 1 072 m n.m.

Zatímco jsem studoval tabule s obligátním povídání o historické křivdě zde spáchané odsunem původního obyvatelstva a povídal si s partičkou cyklistů, co zde odpočívala, projely osadou tři dlouhé soupravy kamion a přívěs vrchovatě naložené krásným dlouhým jehličnatým dřevem, bohužel bez firemního označení ale s rakouskou SPZ!

Nejzajímavější na tom je, že zde končí běžná asfaltka, dále pokračuje pouze zpevněná šotolina směrem do Rakouska a vzhledem k tomu, že to poměrně bezohledně kulili po cestě, určitě to tam mají najeté a vědí co dělají. Takže k úvahám o "historické nespravedlnosti" se připojují další hořké o drancování nebo rozprodávání dřeva z potenciální CHKO Novohradské hory a rozbíjení cest… Přestože si myslím, že ať už vzdálená historie tak relativně nedávné události ukazují, co se zde doopravdy odehrávalo a na současné situaci to určitě nic nezmění, je lépe zanechat planých úvah a vyrazit z opravdu pěkného místa dál, tentokrát na sever.

Lužnice

Velmi milé bylo před bývalými Janovými hutěmi setkání s Lužnicí, tady ještě nádherným potůčkem, kterou jsem kdysi také několikrát sjížděl. Tato krasavice si na chvíli jako Lainsitz odskočí do Rakouska, ale nahoře u Gmündu se už definitivně jako Lužnice vrací domů, aby ji mohli (pokud se na ni při dnešních návalech vejdou) vodáci od Suchdola sjíždět. V podstatě čekám, kdy na vodě se bude platit nějaké předplatné. Ještě štěstí, že na kole obdobné drama zatím nehrozí.

Žofínský prales, Hojná Voda

Takže dál, přes bývalou Stříbrnou huť rovnou na sever, kdybych odbočil vpravo (na východ), mohl bych způsobit těžké trauma zmiňovanému hraběti, proto pozor! Spojka dlouhá 1,5 km byla jednou z těch "vylepšených" těžkým stoupáním (sjezdovka na špatném místě), na svážnici vedoucí k Žofínskému pralesu jsem se vydýchal… Cestou v krásném lese jsem zaregistroval tři partie chasníků, kteří usilovně káceli a přibližovali dřevo, třetí kupodivu těsně u plotu tvořícího hranici Žofínského pralesa…

Tato Národní přírodní rezervace, založena už v roce 1838, nejstarší v ČR a v Evropě a založená jiřím Buquoyem chrání smíšený prales, na obdobnou rezervaci jsem narazil cestou ještě na Hojné Vodě. Nakukoval jsem na tu divočinu přes plot, opravdu ani v nejmenším nepřipomíná monokulturní plantáž na dřevo, dnes u nás nejvíce rozšířené a nazývané les… Jen ti medvědi, vlci, rysi, losi a jeleni mi nějak chyběli.

Za chvíli dojíždím k hájence a penzionu Žofín, na můj vkus je zde poměrně rušno, protože si sem plno lidí dojelo auty po zcela rovné signálce z Černého Údolí. Po této bývalé vojenské komunikaci chvíli jedu i já, protože prvá výrazná odbočka vpravo vede ke krásné nádrži Zlatá Ktiš. Ta zde byla vystavěna na Černé jako zásobárna vody pro plavení dřeva, v okolí prý kdysi bývaly malé osady dřevorubců. Dnes je zde krásné jezero (na koupání je bohužel kosa), ale i za horkého léta je to určitě ledárna. Na druhé straně je to zase perfektní místo, kam může člověk vyrazit s nějakou dobrou buchtou (tím není míněn nějaký pekárenský výrobek, ale…).

Nerad se vracím na signálku, ještě kousek ji sleduji, ale brzy zahnu na zelenou, opět šotolinovou vrstevnicovou cestu (tzv. Zakázaná cesta) a po ní opět krásným lesem objedu nejprve Točník (903 m n.m.) a potom i Jelení hřbet (přibližně těch 950 m n.m.) a s použitím další spojky se ocitám u prvého oficiálního přechodu do Rakouska na Hojné Vodě. Odtud se dá jak na kole tak i pěšky a v zimě na běžkách dorazit třeba do Moorbad Harbachu, Lauterbachu popř. do Hirschenwiesu, odkud je to docela blízko např. na často navštěvovaný a známý Nebelstein (1 017 m n.m.).

Informační tabule popisující trochu tendenčně události dob vlastně i nedávno minulých, pořizuji foto historických hraničních kamenů a mířím dál na sever. U pramene na odbočce vpravo a míjím další NPR Hojná Voda (opět prales), samozřejmě opět krásná vrstevnicová cesta, obtáčející nyní pro změnu Vysokou (1 033 m n.m.) a končící v Hojné Vodě, tentokrát osadě. Tím jsem vlastně objel hřeben Novohradských hor, aspoň tu jeho nejvýraznější část.

Dobrá Voda a Nové Hrady

Sešup do Dobré Vody, u kostelíka vpravo a na prvé odbočce znovu vpravo příjemným sjezdem výjimečně zase trochu po asfaltu až do osady Šejby, přede mnou se poprvé otevírají pohledy hlavně na sever, do krajiny Jižních Čech a za zády mám panoráma Novohradských hor, se kterými se dnes pomalu začínám loučit. Na konci Šejb odbočuji na cyklostezku, označovanou kromě obvyklého číselného kódu i názvem "Pamětí Novohradska", ale na křižovatce u bývalé osady Jedlice odbočuji vlevo a abych ochutnal ještě i nějakou jinou, závěrečnou část do Nových Hradů jsem dorazil po cyklostezce "Rožmberského dědictví".

Všiml jsem si a vlastně se mi docela líbilo, že obdobných cyklostezek je zde pojmenováno více, např. "Pamětí Vitorazska, Pamětí Slepičích hor, Třeboňsko - Waldviertl" a další, takže kdo sem přijede a chce jezdit tématicky, chytne se té svojí (myslím cyklostezky) a může se realizovat.

Na náměstí už v Nových Hradech mě překvapilo množství zaparkovaných aut a lidí, kteří montovali kola na střechu, protože opravdu jsem potkal velmi málo cyklistů. Je také možné, že si naplánovali nějakou rovinatější trasu, kterých se dá v okolí naplánovat neskutečné množství. No samozřejmě, že norci byli opět na svém místě.

Protože bylo ještě trošku času, přidělil jsem si jako bonus bleskovou prohlídku zdejšího hradu, který je pěkně a citlivě zrestaurován a navíc se honosí prý nejhlubším hradním příkopem ze všech hradů u nás. Zajímavý objekt byl vystavěn možná už ve 12. století a jeho účelem bylo ochrana tzv. České stezky z Čech do Rakouska, jeho vlastníky byli hlavně Rožmberkové, Švamberkové a Buquyové.

To byl už opravdu konec dnešního prvého objevování Novohradských hor. Dnes sem si najel 77 km, překvapivě zcela pohodových a úplně nenáročných ve srovnání i s nižšími horami na Moravě. Pokud by se sem chtěl někdo vypravit , mohu mu doporučit jako vhodnou základnu Nové Hrady, kam je ale opravdu lepší se dostávat autem, popř. České Velenice, u sousedů je vhodná hlavně Weitra.

Pohoří je na ježdění a pěší chození úplně pohodové, žádný extrém, z toho, co já jsem viděl, mě osobně se nejvíce líbila krajina v okolí Pohoří na Šumavě, Kamence a potom na sever podél hranic směrem k Žofínu až po Šejby. Jezdil jsem podle cyklomapy Shocart č. 160 Novohradské hory 1:60.000, je ale třeba trochu na ní dávat pozor, není zcela přesná a aktuální.