Cyklovandr Norskem, putování do horského kraje Telemark (2)

Cykloturistika a dovolená v Norsku

• Předchozí část článku

Sympatická vesnička

Dole v malém městečku Aurland se zdá, jakoby se vody fjordu ani nepohnuly, vodácký termín "olej" je výstižný. Přijíždím před osmou večer a ještě stíhám otevřený obchod, kde je mimořádně velký výběr piv a to hlavně norských. S prodavačem trávím zhruba půlhodinku, když mi vysvětluje, co a jak ohledně druhů piva, mají tady totiž i místní druhy, zastoupené malými rodinnými pivovary, kupodivu není místní pivo ve třetinkových lahvičkách, jak je zvykem, ale konečně jim někdo nakukal, že nad půllitrový lahváč není.

Samozřejmě, že ceny piva jsou docela závratné, protože se jedná o malé série a jsou určeny spíše pro turisty jako suvenýr. No já snad padnu. Tak si kupuji dvě dvoulitrové limonády po 6 NOK a jednoho Tuborga ve třetince na chuť a ještě jednu půllitrovou nealkoholickou Hansa 0%. Nealko pivo je levnější než joulové a někdy se dá vybrat i docela dobré. Vše si odvážím přes řeku na posečenou trávu parčíku u moře a začínám debužírovat. Navrch ještě chleba s nutelou a je fajn. Je skoro deset hodin večer a vedro je k zalknutí.

V Aurlandu to začíná tepat, je slyšet nějakou vzdálenou diskošku, ale nakonec to naštěstí někdo vypíná. Jak u nás dříve blbli puboši na motorkách malých kubatur, tak se v Norsku předvádí dorostenci na lodích, člunech a skútrech. Hold jiný kraj, jiný mrav, či spíše jiné podmínky. Čluny smrdí stejně jak motorky, akorát, že to člověk nemá hned pod nosem. Chci si zaplavat, ať z toho moře taky něco mám a jsem ve stádiu přípravy na předvedení mého vybraného plaveckého stylu, když se kousek od útesu, který jsem si vybral za útočiště na noc a odpočinkový příští den, ozve divný hluboký zvuk a vzápětí se objeví obrovská vlna. No přípravy na plavání odložím, atakování výkonů Michaela Phelpse bude muset počkat. Byl bych nerad, kdyby mne něco ochutnalo.

Usínám s myšlenkami na podivný zvuk v moři a s nádhernou vyhlídkou na majestátní útesy Aurlandsfjordu. Spím pod širákem, jako ve většině případů, stan byl za celou cestu nutný jenom jednou, většinou sloužil spíš jako podhlavník. Jinak kolem cest je hodně možností, kde se v klidu vyspat a když to vypadalo na déšť, přespával jsem většinou na takových verandičkách ze dřeva, jsou skoro u každého baráku. Ovšem byly i jiné druhy přístřešků… Ráno s překvapením pozoruji, že mám sousedy. A jsou pěkně naštvaní. Zřejmě jim zabírám plac, tak se není čemu divit. Tuleni. Než sáhnu pro foťák jsou v trapu, ale nakonec se během dne nechají zvěčnit. Koupu se a chytám lelky, mám splněno o něco víc a tak si můžu dovolit před Rallarvegenem drobnou relaxačku. Není účelem se pořád někam bezhlavě hnát.

Rallarvegen - stezka stezek

Kdo plánuje výlet do Norska s kolem, určitě slyšel o Rallarvegenu, je to jedna z cyklotras, kterou musíte absolvovat, jak se určitě dovíte když zabrouzdáte po netu. Cesta vznikla při stavbě železniční tratě, která spojovala Finse, Halingskeid a Myrdal. Spojení či vytvoření těchto stanic umožnilo protáhnout trať a spojit tak Oslo s Bergenem přímým spojem. Že to stálo nadlidské úsilí není třeba dodávat. Většina tratě mezi těmito body leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů a samotná stanice Finse je se svými 1 222 m n.m. nejvyšší železniční stanicí Norska.

Trať se, mám za to, budovala na začátku 20. století pouze s primitivními nástroji, jako bylo kolečko, krumpáč a sochor. Na památku dělníků, kteří trať stavěli a kteří vydrželi drsné podmínky při stavbě, takzvaných Rallare, se pojmenovala i tato trasa. Jezdí se obvykle z Jihu na Sever, z Haugastolu přes Finse a Myrdal do městečka Flam až dolů k moři. Na mě čekal právě opačný postup od něhož mne spousta lidí odrazovala, musíte totiž vystoupat na zhruba 20 km z Flamu do Myrdalu přes 800 výškových metrů, které jsou symbolizovány 27 ostrými serpentinami. Není třeba dodávat, že stezka není vyasfaltovaná.

Jak mi psal v diskusi na webu nakole.cz Honza Vlasák: "Samozřejmě, že se jezdí i opačným směrem, … měkejši jedou nahoru vlakem", tak to dopadlo. Po zvážení všech pro i proti, po zjištění předpovědi počasí na nejbližší dny jsem se rozhodl, že to drcnu vlakem a nebudu se zbytečně dřít. Nahoře je většina stezky podle informací stejně ještě pod sněhem, takže nezbude nic jiného, než kolo tlačit a to si zřejmě ještě užiji. Dneska vím, že jsem udělal dobře a že machrování by nemělo cenu. V Myrdalu jsem vystoupil společně se stohlavým zástupem japonských turistů, lidí bylo ve stanici jak na prvního máje a většina čekala na vlak do Bergenu.

Jak se ukázalo, vlak nejel, prý nějaká porucha nebo co. Ještě že mám kolo. Přede mnou bylo 60 km do Haugastolu u náhorní plošiny Hardangervidda. Průjezdnost stesky se udává zhruba od poloviny července, to sice ještě není, ale snad to nebude tak hrozné. Terén tedy nic moc, nejsem zrovna příznivcem nějakého extra poskakování po šutrech velkých jak hlava předškolního dítěte, pravda je ale ta, že ne všechny pasáže jsou takové.

Počasí opět vyšlo, podle předpovědi měl být snad nejteplejší den za poslední dva týdny, což jsem poznal i na sněhu. Stezka se, zatím bez sněhu, líně vlnila kolem jezer a řeky s neskutečnými peřeji a vodopády, vše v barvách a měřítkách nám nezvyklých. Potkávám jedny z mála cyklistů ten den, jedou z Finse, zřejmě si docela přivstali. Kluk a holka, nadávají jak špačci na sníh na trati, mají totiž jenom jedny lehké boty na kolo a ty jsou durch mokré. Loučíme se a zálibně se dívám na svoje pohorky na nosiči, zřejmě se budu brzo přezouvat. Trošku tomu dávám, cesta je v tomto úseku docela fajn, tak ať si zlepším průměr, když se pak budu sáňkovat někde po sněhu.

Za zády slyším volání, zastavuji a vidím, jak za mnou jede kluk z dvojice a v ruce drží něco zeleného. Co mi může chtít? Zastavuje a slavnostně mi předává moje zelené pončo proti dešti. Zřejmě se mi vytřepalo z brašny. Budu si muset na těch nerovnostech dát větší pozor na upevnění věcí. Jsou to borci, že si toho všimli a hlavně si cením toho, že mi ho dovezl zpátky. Nezastavil mne totiž za rohem, ale zhruba dva kilometry od našeho setkání. Díky chlape!

Překonávám první sněhová pole a zjišťuji, že tlačení kola sněhem opravdu není sranda, zas si ale člověk protáhne tělo, tak co. Okolí je nádherné a postupně za stanicí Hallingskarvet přechází v plošinu s docela dalekými výhledy. Co chvíli zastavuji a kochám se tou krásou. Na místech, kde není sníh a není stezka podmáčená se už začíná kumulovat prach a suchý drobný štěrk, který spolu s opalovacím krémem a potem začíná utvářet na těle zajímavou směs.

Postupně mám možnost se probojovat k velkému jezeru, za kterým je stanice Finse. Nádraží jako každé jiné, o něco více obchodů se suvenýry, je tu i malé muzeum. Na kolejích byly odstaveny krásné drážní frézy na sníh. Kromě několika norských koček, které měly pod palcem obsluhu obchůdku se suvenýry a restaurace tady nebylo nic k vidění. Nabírám tedy směr na Haugastol. Jede se fajn, konečně z kopce a bez sněhu. Krajina se mění, přibývá více zelené, v dolních partiích sem tam i strom.

Haugastol je ve výšce 1 000 m n.m. a kromě obchodu, kde není lautr žádný výběr tady není prakticky nic. Hlavním tahákem je půjčovna kol určených právě pro Rallarvegen. Tady si kolo půjčíte, dojedete do Finse, nebo ještě dál a ve stanici kolo necháte. Zpátky dopraví dráhy kolo vlakem nebo ho nechají ve stanici. Systém je vymakaný, kola vypadají taky dobře, co víc si přát. Dejte ale raději přednost horskému kolu.

Kolem Hardangerviddy na jih

Lepší už to nebude, říkal jsem si po překonání Rallarvegenu. Ale není třeba věšet hlavu, náhorní plošina Hardangervidda jedna z největších v Evropě je taky pěkná, musíte se ale dostat nad úroveň lesa v okolních údolích, Žije tady ještě posledních 15 000 divokých sobů. Anabázi začínám cestou směrem do města Geilo, které je vlastně takovou vstupní branou na Hardangerviddu ze Severu, něco jako Otta pro Jotunheimen a Rondane.

Mám další defekt, je už docela pozdě večer, jsem utahaný a hlavně špinavý jak čuně od prachu Rallarvegenu. Defekt je na zadním kole, zastavuji a měním plášť, na hledání perforace a lepení nemám nervy. Hlavní problém představují komáři, problém dosud v tomto měřítku nepoznaný. Po nafoukání kola malou dětskou pumpičkou je jasné, že by nebylo od věci se umýt v blízkém plytkém jezírku, zaručené to líhni komářích larev. Musí to jít rychle ať jsem co nejméně pobodán.

Vše proběhlo dle mých představ, samozřejmě až na ty komáry. Rychle sedám na kolo a jedu dál, protože v těchto místech by spánek nemusel dopadnout dobře. Je kolem jedenácti hodin večer, když potkávám v malé vesničce skupinku kluků z Prahy. Dostávám pivo, krabičku Lucky Strike, víno a dokonce vejce se slaninou. Příjemně strávené večerní a ranní hodiny. Nakonec odmítám přenocovat v karavanu a zahájit tak společný boj proti komáří přesile a dobře naladěn odjíždím ještě několik kilometrů ke Geilu, kde přespávám na lišejnících vedle starého zásobovacího srubu uprostřed divoké Hardangerviddy.

V Geilu nabíjím v informacích baterku do foťáku, ztrácím brýle, zkrátka docela rozporuplné pocity z tohoto městečka. Naštěstí kousek od centra je jezero vhodné ke koupání a nachází se tady i malé vikinské pohřebiště, vše dokonale zanesené v mapách, které nafasujete v info centru. Stačí se jen zeptat. Lidi jsou hodní a některé mapy vám dají i zadarmo. Turistickou mapu jsem v Norsku neměl, jel jsem podle automapy Michelin Scandinavie, měřítko 1:1 500 000, tu jsem doplňoval několika mapami z netu a jinak mi bohatě stačilo využít služeb info kanceláří.

Map je dost, cesty jsou značené i ve městech, takže to docela jde. Po projetí trasy z Geila přes Dagali do Uvdalu a po překonání tří stoupavých kopců, na kterých se dostanete až do výšky 1 100 m n.m. na Hardangerviddu, sjedete do dlouhého údolí Numedal, které se odehrává kolem řeky Lagen až ke Konsbergu. Je to zemědělská krajina, drobné farmy střídají malé kempy hlavně pro rodiny s dětmi, na řece a drobných jezerech se hodně rybaří, v okolí je i hodně chat, některé jsou starší a opuštěné, takže o místo na přespání není nouze.

Po cestě údolím se můžete zastavit ve sloupovém kostele třeba v Uvdalu nebo také v Rollagu. Údolí uzavírá město Konsberg, v překladu Králova hora, místo je spjato s těžbou stříbra. Dokonce je to údajně jedno z mála míst, kde se stříbro vyskytovalo v čisté podobě bez příměsí. Místní legendy praví, že na žílu kovu narazil pasáček, když zrovna procházel kolem místa se svým stádem ovcí. Tedy ti pasáčci se mají. Město se těšilo velkému bohatství, samotný jeho název vznikl od obliby krále. Co měl král rád víc, jestli pěknou krajinu s lesy nebo prachy z dolů není těžké rozlousknout.

Podle průvodce se místní bohatství nejlépe pozoruje na budovách, které na svou dobu byly na výší. Ideálním příkladem je hlavní kostel v Konsbergu, masivní barokní záležitost, postavená z červených cihel. Je umístěný v pěkném prostředí nad řekou Lagen a je od něj jen pár kroků k muzeu těžby stříbra, kde můžete shlédnout expozici těžby, vzorky rud a minerálů, či nakoupit cetky v suvenýr shopu. Do kostela ani muzea jsem se nedostal, vstupné za to nestálo. V Konsbergu se ovšem nacházela také docela solidní zbrojovka, hlavně na krátké zbraně a vyráběla se tady také harpunová děla, sem tam se dají vidět na jižním pobřeží jako statické ukázky.

Za Konsbergem mi začalo hustě pršet, místo na spaní nikde, nálada pod psa. Nakonec jsem našel několik kilometrů od cesty v klidném lese fungl novou chatu Norského klubu německých ovčáku, pobočky v Konsbergu. No snad mne nikdo neseřve, že ji tady spím na verandě. Psovodi dorazili, neseřvali, pokecali a popřáli dobrou noc. Ještě mi prozradili, že počasí se v dalších několika dnech nemá umoudřit a lepší to bude spíš na úplném jihu kolem Kristiandsandu.

Zážitky z Telemarku

Stáčím řidítka směrem na Notodden, chci dorazit nějakýma oklikama k moři na jižním pobřeží. Poprchá, nic moc. V centru města odpočívám, spíš čekám, až se počasí umoudří natolik, aby se dalo jet. Posedávám na pet flašce a najednou pozoruji na zadním kole prasklý nebo roztrhnutý plášť. No to mi chybělo. Náhradní nemám. Co teď? Kuklím se do pláštěnky a protože tato věc nesnese odkladu, směřuji k informacím, kde mi stoletá matrona po půlhodině čekání slavnostně sděluje, že v Notoddenu není žádný cykloshop. To je tedy bomba.

Odjíždím na benzinku pod střechu a ze vzteku si kupuji brambůrky. Přemýšlím co dál, moc se mi nechce spoléhat na náhodu, že duše nepíchne a dál navíc žádné městečko není, jenom malé vesnice s nulovou šancí sehnat věci na kolo. Zrovna si nabírám pořádnou hrst brambůrků, když mne do očí uhodí obrovský nápis Sykelshop na vzdáleném baráku červené barvy. Chvilku přemýšlím, jestli pojedu babu uškrtit hned nebo to počká, až vyměním plášť. Vcházím do obchodu a po chvilce přichází majitel. Konzultujeme problém a docházíme k ceně, nový plášť se nechá koupit od 400-750 NOK. Ceny v pravdě lidové, že.

Snažím se mu naznačit, že jaksi peníze zrovna nejsou to, čím disponuji v dostatečné míře. Pochopil. Pokračujeme chodbou vedle krámu do opravny, kde se zrovna přezouvá nějaké GT. Ptá se mechanika, jestli ty pláště vyhazuje a mám štěstí, majitel kola je už nechce, jsou jen trochu sjeté. Nakonec dostávám plášť za symbolických 100NOK. Kecáme ještě před obchodem o cestě, kde se ještě chytám a tak. Ptá se, jak jsem našel jejich obchod. Za odměnu mu líčím scénku s ženskou na informacích. Je docela naštvaný, jejich obchod prý není zrovna malý (a nebyl), tak nechápe, proč nemají odkaz v informacích, když o nich většina obyvatel ví. Říká, že se tam na to zajde přeptat. To je dobře. Měl s tou babou někdo udělat pořádek, včera bylo pozdě.

Kraj kostelů

Pokud vás zaujaly na cestě po Norsku staré sloupové kostely a budete se pohybovat v provincii Telemark, uvažte, zda nestojí za to navštívit sloupový kostel v Heddalu. Jedná se o nejpropracovanější stavbu tohoto charakteru v Norsku. Samotná stavba vás určitě ohromí. Dodnes slouží v letních měsících pro potřeby svateb. Nezapomeňte si prohlédnout hlavně nádherné vikinské ornamenty, kterými jsou ozdobeny sloupy, zárubně dveří atd. Samotný kostel má i své zázemí, kousek od něj se nachází budova, kde je jídelna, restaurace, expozice vikinského umění, vše je vybudováno pro početné skupiny turistů. Dveře se tady patrně za pěkného počasí netrhnou.

Za 50 NOK vstupného obdržíte vstupenku do kostela, dále do skanzenu, který se nachází nedaleko a kde jsou umístěny různé hospodářské a sídelní stavby v průřezu času. Ještě máte zadarmo vstup do muzea zemědělství, ale to jsem nějak nenašel. Holky na recepci byly fajn a jelikož počasí nebylo nic moc, umožnily mi prohlídku zadarmo. Perfektní. Navíc jsem opět nažhavil foťák, umyl se a oholil dole v koupelně. Alespoň jsem tam utratil za kafe, ať taky nějak přispěji.

Další zajímavá religo stavba je v Seljordu. Jedná se o kostel z pozdější doby, ale i tak je zajímavé, že byl zvolen odlišný materiál, kostel byl celý vystavěn z několika stovek balvanů. Názory na stavbu kostela se různí. Jedna z nejpravděpodobnějších je podle paní Gudveig, která v tomto kostelu dělá průvodkyni, ta, podle které kostel postavili skřítkové z okolních hor a když byli se stavbou hotovi, padli mrtví k zemi. Na místech, kde skonali prý dodnes neroste tráva. Samozřejmě mě na ta místa zavedla a jak říkala:"Mayby is it true…"

Okolí kostela je krásně upraveno, kolem zdí jsou opět jako na každém hřbitově k vidění staré náhrobky a kříže. Jsou zde k vidění i středověké kresby, které byly odhaleny pod vrstvou omítky. Jedna z nich představuje snad bludiště. Byla docela zima, tak jsem s povděkem přijal pozvání do kostela na čaj. Tentokrát jsem absolvoval i vnitřní prohlídku, jako i na jiných místech, kostel funguje dodnes. Samozřejmě je protestantský. Na rozloučenou mi dala sympatická babička adresu a několik pohlednic. Určitě mám napsat.

Chtěl jsem sice mrknout v Kristiansandu na německou dělostřeleckou pevnost z druhé světové války, počasí není nic moc a kdoví, co přijde v příštích dnech. Stáčím proto k pobřeží a trhám denní rekord, když jedu 125 km v dešti kolem nádherného a hlavně velkého jezera Nisser. Nádherná lokalita na dovolenou s děckama, na rybaření, prostě klasa. Štěrkové a sem tam i písečné pláže, za jízdy je vidět tetřevy, kteří vylétávají v okolí cesty. V lesích převládá borovice, maliny, borůvky a jahody. Směřuji přes Drangedal do přímořského městečka Kragero.

Podél pobřeží

Kragero je menší město na pobřeží, takové malé norské Saint Tropez. Stojí za to tady zavítat údajně kvůli jeho atmosféře, ruchu přístavu a rybího trhu. Skutečně je to tak, atmosféra má něco do sebe. Trávím část odpoledne lenošením na pláži a prohlídkou několika děl z 18. století. Město slouží hlavně jako odpočinková oblast pro lidi z Osla a okolí, není to tady daleko a hodně z nich využívá k pobytu ostrovy, kterými se pobřeží jen hemží.

Kragero bylo příjemným zpestřením. Čas však utíká a nezbývá než šlápnout opět do pedálů. Nejhorší je dostat se na nějakou dobrou cestu tak, aby byl člověk co nejdál od magistrály E18, která spojuje Kristiansand se Skienem a Oslem. Naštěstí je jižní pobřeží protkáno docela dobrou sítí cyklotras, takže se určitě neztratíte, pokud tady budete mít cestu. Stačí jako obvykle zajít do infocenter a je to.

V platnosti je ovšem heslo: Důvěřuj, ale prověřuj. Narazil jsem i na mapu, kde nebyla jedna aktuální větev zakreslena a nebylo na ní solidně poznat, zda a kde se napojuje stezka ve středu města. Byl to dost děs, nakonec mi pomohl starý děda taky na kole, za kterým jsem jel po a kolem Tosbergu 8 km zajížděk. Pokud můžu doporučit, držte se co nejblíže pobřeží, jde tady dobře tábořit a je tady mnoho příležitostí ke koupání. Za všechny můžu jmenovat třeba pláže u Asgardstrandu.

Síť cyklotras vede plynule přes Porsgrun, Larvik, Sandefjord, Tonsberg, Asgardstrand, Horten a Holmestrand. Do Dramenuf zhruba 30 km od Osla dojedete po solidní cestě, takže žádný problém. Hlavně se nenechte zmýlit falešným pocitem bezstarostnosti jako já. To, že jste u moře ještě neznamená, že nepojedete do kopce. V klidu můžete být, až budete sedět v autobusu a odjíždět z Osla.

Vikinská pohřebiště

Ovšem hlavní tahák jižního pobřeží za kterým jsem směřoval byla vikinská pohřebiště. Právě jih byl hustě osídlen a pochází odtud cenné nálezy. Pokud navštívíte muzeum vikinských lodí v Oslu na poloostrovu Bygdoy, budete mít před sebou dva exempláře lodic, které sloužily k pohřebním obřadům. Místa, kde odkud byly tyto lodě vyzvednuty Gokstad u Sandefjordu a Oseberg u města Tonsberg. Zde byly na konci 19. století vyzvednuty z pohřebních mohyl a přemístěny do Osla, kde byly pečlivě rekostruovány. Hlavní místo odpočinku vikinských králů se ale nachází u vesničky Borre kousek před Hortenem.

Nachází se zde zhruba dvě desítky mohyl, pohřebiště fungovalo zhruba v letech 800 - 1000 n.l. Opravdu nádherné místo kousek od moře je krásné zvláště z jara, kdy zde prý rozkvétá velké množství jarních květin. Atmosféru dotváří mohutné duby roztodivných tvarů. Borrehaugen, jak zní oficiální název, funguje jako národní park. Patří k němu i několik budov historického centra se stálou expozicí vikinského života, promítacím sálem, či restaurací. Jak je zřejmé, točí se tady davy návštěvníků ze zahraničí, ale i norských rodin s dětmi, které si užívají pobíhání a relaxu mezi staletými duby. Doporučuji všem, kteří hledají klidné místo k přemýšlení.

Domove líbezný

A pak už to šlo ráz na ráz. V Drammenu jsem sehnal po delším pobíhání krabici, zabalil kolo a čekal na ranní vlak. Město není daleko od Osla, vlakem trvá cesta 25 minut. V průvodci se píše, že se jedná o nudné fádní město, kde není třeba se ani zastavovat. Ano i ne. Město má moderní ráz, je však klidné, čisté, dá se tady v klidu koupat v řece Dramselvě a hlavně nádraží je bez feťáků a bezdomovců, kterých je v Oslu jak naseto. Noc proběhla naprosto v klidu, což by na hlaváku v Oslu bylo nemyslitelné. Ještě na okraj bych měl zmínit, že v Drammenu sídlí pivovar Aass, pitivo je to solidní a předzásobit se na noc není od věci. Autobus neujel, takže nebylo co řešit. Vyšlo to podle představ.

Souhrn

I s cestou jsem strávil v Norsku 21 dní, z toho 15 dní v sedle kola. Najeto 1 232 km cestou i necestou, pěšky dosažena nejvyšší hora Skandinávie Galdhopiggen (2 469 m). Cesta byla zpestřena dvěma defekty a jedním prasklým pláštěm. V Norsku jsem neztratil hlavu ale: Taťkův památeční kapesní nůž, brýle, petku se zbytkem slivovice, šátek, Jox proti kašli a zřejmě i další věci, vlastně taky 6,5 kg mé živé váhy. Bylo to fajn. Chtěl bych taky poděkovat kámošům z práce, kteří mi půjčili nezbytné věci k cestě a samozřejmě nejenom jim, ale taky ochotným Norům a Švédům, kteří mne nenechali ve srabu a vždy, když to začalo skřípat, zlomili osud mojí cesty na tu správnou stranu. Dík.

Může se hodit:

• www.nsb.no - stránky norských drah
• www.dnt.no - norský turistický svaz
• www.visittelemark.no - stránky oblasti Telemart, info, doporučení atd.
• www.visitflam.com
• www.juvasshytta.no - chcete jít na po ledovci s průvodcem?
• www.spiterstulen.no - startovní místo na Galdhopiggen
• www.nasjonalparkriket.no - Jotunheimen, Rondane, Dovrefjell…
• www.flamsbana.no - stránky legendární železnice
• www.visitgrenland.no - informace z okolí Skienu, Porsgrunu, Bamble a Siljanu
• www.drammenturistkontor.no - info v Drammenu
• www.vkt.no - smartinger bruker buss, jeďte autobusem
• www.korsvei.no
• www.visiteastnorway.com
• www.visitnorway.com
• www.bvm.museum.no - těžba stříbra v Konsbergu a vše o muzeu
• www.geanor.no
• www.heddalstavkyrkje.no - vše o nejkrásnějším sloupovém kostele Norska

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.