Na kole po horách Britských ostrovů, skvělý cyklotrek

Tam kde hory bojují s mořem (1)

Po dvacetihodinové jízdě autobusem jsem se vylodil na Victoria Station v Londýně s kolem sbaleným v krabici, balíkem bagáže a mozolem na zadku. Neprodleně se pouštím do práce, abych tu nesourodou hromadu materiálu proměnil v kolo připravené na cyklovýpravu a co nejdříve opustil dusno a rámus nádražní haly. Následujících šest týdnů chci naplnit poznáváním hor Britských ostrovů ze sedla kola a zbude-li čas a chuť, dojedu pak po svých až domů.

Jezděte vlevo!

Centrum Londýna v odpolední dopravní špičce rozhodně není ideálním místem, kde nacvičovat jízdu v levém jízdním pruhu, ale už jsem do té vody sám skočil, tak musím plavat. Z Londýna jsem navštívil pár těch nejzákladnějších pojmů, přejel symboliky Temži po "otevíracím" mostě Tower Bridge a zamířil na sever, k přejezdu Britského ostrova.

Další ráno, už na výpadovce za městem, jsem se zase suverénně zařadil doprava a až blikající auto v "protisměru" mě probudilo. Bláhově jsem si myslel, že to bude jen formalita, že prostě nepojedu vpravo, ale vlevo. Jenže člověk je na něco notoricky zvyklý a tady je všechno naruby; kruhové objezdy se krouží opačně, při odbočování doprava dávám přednost z protisměru a ohlížím se nepřirozeně přes pravé rameno.

Čtěte také: Na kole kolem České republiky, cyklovýprava za pár korun

Naštěstí britští řidiči berou nemotornost kontinentálních kolegů s gentlemanských nadhledem a ani při těch největších kiksech v Londýně na mě nikdo nezatroubil. Rovněž silničáři na tuto anomálii pamatují a na výjezdech z přístavů vítají řidiče cedule "Jezděte vlevo!"

Anglické Penniny

Po dvou dnech jízdy mezi pastvinami, remízky a golfovými hřišti poklidného anglického venkova se silnice prudce zvedá a vynáší mě na travnatou náhorní planinu. Vítr žene mračna s deštěm tak nízko, že olizují vrcholky ploché pahorkatiny. V mělkých sníženinách se choulí osamělá kamenná stavení. Jsem v Penninách.

Po liduprázdných silničkách se proplétám mezi holými kopci a protínám pusté náhorní planiny. Sychravé plískanice, donášené věčným větrem od oceánu jakoby odvály z náhorních pustin veškerý život dolů do údolí, která naopak překypují bujnou zelení.

Šťavnaté louky hrají pestrými barvami kvítí a snad všemi odstíny zeleně. Uklidňující svěžest v krajině jakoby umyté každodenním deštěm. Ostatně pověstný anglický déšť - je pravda, že jsem skoro denně zmoknul, ale ani jeden den nepropršel celý.

Nejkrásnější údolí jsem našel v národním parku Yorkshire Dales. Slovo dale, prastarý výraz pro údolí, má stejné prakořeny s norským výrazem dalen totožného významu. Právě půvaby zdejších údolí daly parku jméno i velký věhlas. Rozkvetlé údolní pastviny jsou rozparcelované úžasnou sítí kamenných zdí.

Britské silnice všeobecně lemují s až nepříjemnou důsledností ploty a zídky pastvin se stády ovcí, ale málokde doplňují harmonii krajiny tak dokonale, jako tady. Svahy údolí jsou jejich linkami pokreslené odshora dolů, uprostřed každé parcely stojí jako klenot kamenný seník. Zídkám se tu říká dry stone wals, tedy "suchokamenné" zdi. Jak název napovídá, stavějí se bez užití malty a pohromadě je, často po celá staletí, drží jen důmyslné prokládání kamenů.

Ještě působivější kamennou zeď nechal vystavět císař Hadrián na obranu římské provincie Britania proti výbojným skotským kmenům. Hadriánův val se táhne v délce přes sto kilometrů napříč celým ostrovem. Navštěvuji jeho nejatraktivnější část mezi městy Brampton a Corbridge, kde běží metr a půl vysoká zídka po skalnatém hřebínku, jehož přechod po turistické pěšině může být docela pěknou hřebenovkou s nádhernými výhledy do kraje. Několikrát neodolám a odbočuji ze souběžně vedoucí silnice, abych se aspoň trochu prošel.

Skotské Grampiany

Moc dobře jsem se ve Skotsku neuvedl. Metropoli Edinburgh objíždím po dálničním obchvatu, ale zastavuje mě žluté auto silniční hlídky a následuje vyhazov: se zapnutými majáky mě vyvádějí na nejbližší exit. O kus dál najíždím na dvoukilometrový most přes záliv Firth of Forth, kvůli zavřené cyklostezce rovnou do vozovky. Ale co to?

Zničehonic je silnice v mém směru prázdná, zatímco naproti valí nepřetržitý provoz. Vysvětlení přijíždí neprodleně: už staré známé žluté auto s majáky. Nestačím ani zaprotestovat a už je kolo na korbě, já na místě spolujezdce a uháníme přes záliv, stále po prázdné silnici. Na opačném konci mě stejně rychle vyklopili a zatímco si urovnávám bagáž, blíží se po mostě impozantní kolona aut a kamionů - oněch dvacet minut provozu dálnice Edinburgh - Perth, přerušených nezbedným žambereckým cyklistou.

Skotští horalové nazývají horská údolí glens. Údolím Glen Shee jsem se vnořil do hor Grampians. "Jak by se tu krásně tábořilo, nebýt těch pitomých plotů!", nadávám večer nad poslední vesnicí.

Pokud by měl cyklotulák respektovat oplocené soukromé pozemky, nevyspal by se v Británii skoro nikde. Ale vždycky to nakonec nějak dopadlo, i když občas musí člověk zvolit poněkud partyzánské řešení - počkal jsem, až na silnici nic nejelo, vyrasoval jsem kolo do břehu, přetáhl přes ostnatý plot a stavím stan v zákrytu terénní muldy.

Ráno mě budí křik racků. Chvíli musím přemýšlet, kde vlastně jsem. Mořští rackové ve velehorském údolí?! To je první vizitka drsně krásného střetnutí moře a velehor, které dělá Skotsko Skotskem. Dlouhým údolím jsem dospěl do průsmyku Glenshee (670 m) se stejnojmenným lyžařským střediskem a vnořil se do nitra hor. Přejíždím další a další údolí s řekami hnědými od rašeliny a svahy porostlými vřesem. Moje chuť se tím mořem prostoru a volnosti projít začíná být neodolatelná.

V Aviemore proto odbočuji ze státovky A9 a vyjíždím do střediska Cairngorm Ski Arena v horské skupině Cairngorms. Kolo nechávám v nástupní stanici jakési horské železnice (atrakce, jejíž smysl se mi nepodařilo pochopit) a vyrážím pěšky na Ben Macdhui (1 309 m), druhou nejvyšší horu Skotska. Po hraně skalnatého ledovcového karu s jezírkem na dně stoupám na široké hřebenové plató a po něm pak snadno na vrchol. Za krásného počasí přehlížím skoro celou skotskou hornatinu, moře zaoblených kopců s flíčky starého sněhu. A vedle si na balvanu, na samotné střeše Skotska, spokojeně hoví racek!

Midgies a Nessie, skotští (ne)tvorové

Na noc vedu kolo do vřesoviště v závětří smrkového lesíka. Každý krok zvedá z keříků drobounké mušky, které se bez otálení vydávají na cestu k mému obličeji. Vstoupil jsem do říše legendárních midgies - roztomilých blanokřídlých tvorečků, kteří by snad dokázali nechráněného člověka ožrat na kost.

Mušinky jsou tak titěrné, že se do nich nevešel ani pud sebezáchovy. Sebevražedně se vrhají na odhalenou pokožku, nejraději na taková místa jako oči, noc, uši. V jejich krvelačném mračnu, obalen goretexovou soupravou, tryskem stavím stan. Pak zapadnout, zaligrovat a už nevylézat! V noci potom aplikuji metody vyčtené z knih o polárních výpravách: močím do ešusu, nebo do uříznuté plechovky od piva.

V Inverness na východním pobřeží jsem dokončil přejezd Britského ostrova na sever a vjezdem do ústí údolí Glen More započal přejezd ostrova na západ. Tektonický příkop Glen More jako rovná přímka absurdně přetíná celé Skotsko napříč a jeho dno vyplňují tři úzká a dlouhá jezera, tři nudle vodní hladiny v řadě za sebou.

Nejproslulejší z nich je samozřejmě Loch Ness. Ano, také jsem se nechal zlákat a sem tam zapátrám zrakem po jezerní hladině. Žádný charakteristický hřbet nebo hlava na dlouhém krku se však nevynoří. No nevadí, kdo nespatřil lochneskou příšeru živou, bude mít při cestování po Glen More dostatek jiných příležitostí: v krámcích se suvenýry ji vypodobňuje přehršel přívěšků a plyšáků, usměje se na něj z pohlednic, brodí se ve fontánce před hotelem. Nebýt fantomu Nessie, byla by to projížďka celkem nezáživným údolím podél celkem obyčejného jezera.

Odbočení na ostrov Skye

Na západním pobřeží vznikly setkáním moře a velehor asi ty největší krásy Skotska. Sytě zelené velehorské štíty, zvedající se z poklidné hladiny fjordovitých zálivů trochu evokují vzpomínku na Norsko. I počasím - není žádná vzácnost být v paprscích slunce sprchován dešťovou přeháňkou. U zálivu Loch Duich si povinně fotím jeden z nejklasičtějších obrázků Skostska, hrad Eilean Donan vytrčený do moře na skalnatém ostrůvku, a po další místní architektonické chloubě, několikasetmetrovém mostě Skye Bridge, přejíždím na ostrov Skye.

Mnozí z těch, kteří ostrov Skye navštívili, prohlásili toto místo za nejkrásnější končinu ve Skotsku, nebo možná rovnou na celém světě. Ty nejlákavější poklady však zůstávají cyklistovi ukryté v horách Cullin Hills, jejichž zubaté pásmo, rostoucí přímo z moře, silnice jen v bezpečné vzdálenosti objíždí po pobřeží. Cullin Hills tak tvoří "jen" nádhernou kulisu mé dvoudenní ostrovní projížďky.

Po neforemném tvaru ostrova opisuji jakousi nedokonalou osmičku. Nejsevernější výběžek Trotternish se mi nechce objíždět celý a tak to z rybářského městečka Uig střihám přes kopce na východní pobřeží. Fádní travnatá planina se zničehonic přelomí v úchvatné čedičové útesy Quirang. Jejich skalisky krkolomná silnička prokličkuje a splyne k pobřeží, kde neprodleně následuje další klenot - vodopád Kiltrock, kýčovitě padající podél čedičových sloupů rovnou do moře.

Ke skotské pevnině se vracím po východním pobřeží pod ochranou skalní věže Old Man of Storr, Starce ze Storru, strážící záliv z úbočí stolové hory. Silnička je místy zúžená do jednoproudé s mnoha výhybnami pro auta. Na kole žádný problém, ale pro řidiče aut náročný kurz trpělivosti, při němž za pomoci troubení, blikání a také couvání přiskakují od výhybny k výhybně.

Ben Nevis, střecha Británie

Cesta pod nejvyšší horu Británie Ben Nevis (1 343 m) vede neuvěřitelnou skrumáží mořských zátok, skalisek, jezer, hor a divokých mraků na obloze. Mořské zátoky jsou tak uzavřené v horských pásmech a tak poklidné, že je téměř nelze odlišit od četných jezer. Ani místní názvosloví to neodlišuje - zátoky nesou gaelský název Loch, tedy jezero. Zda jsem u "mořského", nebo normálního jezera, rozeznávám jen podle břehů; pokud jsou opadlé odlivem, jsem u moře.

Ve Fort William jsem v kempu po třech týdnech zkultivoval svou vizáž, vypral prádlo a nabil baterky. Ráno nechávám bagáž v kempu a na lehoučkém kole přejíždím do údolí Glen Nevis pod Ben Nevisem. Kolo zamykám k bráně farmy a vydávám se po turistickém chodníku nahoru. Nepřehodil jsem si kontinentální čas na britský, takže je ještě velmi časně ráno a nepotkávám ani živáčka.

Po dvou hodinách usilovného dupání klikatinou chodníku si vychutnávám pohled z vrcholu na spleť mořských zátok a také tu potkávám prvního člověka - staršího Bulhara, který čeká, až mu někdo zmáčkne spoušť foťáku u vrcholové mohyly. Dolů pak sestupuji proti nekonečnému proudu lidí. Holt každý chce stanout na vrcholu Británie, zvláště když je to tak snadné - za slušného počasí stojí v cestě "jen" 1 300 m převýšení (začíná se na dohled mořské zátoky).

Pak už jen směřuji po západním pobřeží na jih, na trajekt do Irska. Navečer jsem spatřil díru v nekonečném plotu podél silnice a hned tou vzácnou prolukou proklouznul do bukového lesíka. Na nejlepším místě k táboření se však už kdosi spokojeně vyvaluje. Je to Berlíňan Tim, prvním rokem na sedmiletém cykloobjezdu celé planety. "Přítelkyně chtěla dům a rodinu, to není nic pro mě," vysvětluje okolnosti odjezdu, "a tak jsem to sbalil a vypadl."

Nad setmělou zátokou rozděláváme táborák, koštujeme whisky a klábosíme o cestách. Krásná tečka za anglicko-skotským programem. Začínám se pomalu těšit na Irsko, ale o tom až v příštím díle…

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.