Tasmánie a tasmánský čert, expedice u protinožců

Tasmánie a tasmánský čert, Austrálií na kole (6)

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale protože byl na asfaltu, bylo to v pohodě. Navečer volíme trasu pres přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní asfaltové cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, tak mrholí a začíná se stmívat.

Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorážíme do průsmyku, kde je parádní přístřešek. Stavíme si tam stan, kola dáváme též po střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se vyčasuje a my jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku dolů po hodně nepříjemné štěrkové cestě s prudkým klesáním, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás o hodně zajímavější sýrárna na nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme si jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, jež byla založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem a během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly tedy stopy i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek na Tasmánii již není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko - česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, o svém otci, který hodně běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a netušíme, že se znova setkáme na druhém konci ostrova. Zanedlouho dostáváme totiž e-mail od otce - sportovce, který nás zve k sobě do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání od tak výjimečného člověka nemůžeme odmítnout.

Asi za 14 dni dorazíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běhy. Začneme třeba během kolem Tasmánie a pokračujme během na cca 5 500 km z jihu Tasmánie na sever Austrálie. Tuhle šílenou trasu běžel každý den, bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly a v takovém věku u něj bere. A to nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké ze jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na ten nejvýchodnější. Držíme mu palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a něco a poznali tak opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z těch, co jsme viděli, byla ideálních pro koupání. Čistá voda, písečné pobřeží, málo lidí, pohoda. Také je to tu ráj pro surfaře, které jsme museli mnohokrát obdivovat, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na informace z infocenter

Našim záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Z něj jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli šlapat zpět a hodně to objíždět. V jednom infocentru asi 30 km předem nám řekli, že loď už nejezdí. A protože už jsme neměli dost času na objíždění, rozhodli jsme se tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo ale překvapení, když jsme se později dozvěděli, že loď normálně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet už se nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit, zda kratší či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok, že to není do kopce a že je lepší jet tam tudy. Tak se vydáváme dle její rady a to ještě nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení po 30 km dorazíme do vesničky Kellevie, kde nocujeme u příjemných lidi na pozemku, dostává se nám možnosti sprchy atd. A to vše při jednom z nejúžasnějších západů slunce, co jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedna se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Určitě to stálo za to, že jsme je navštívili. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedna se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí a pak vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v nějaké propadlině. Délka tunelu bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní túru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla různě po útesech a vylezli jsme také na dominantní vrchol Mt. Brown a pak slezli na geometricky půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jak v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před několika staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující.

Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě vlastně skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi trestanci z Anglie, mučeni, napravováni atd. Tato věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dní se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců, neboť každý návštěvník prochází muzeem jako jeden z trestanců a velmi věrně může prožívat osudy daného ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie hlavně kvůli čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí ale velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1 270 m vysoký dominantní Mt. Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali dva týdny před tím na trajektu a kteří nás k sobě pozvali. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory s působivými výhledy na pobřeží.

V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci - predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal, ze ho spatřil. Další zajímavá expozice je věnována tasmánským Aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedna se o šelmu velikosti takové robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu a to hlavně díky nádorovitému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším velkým faktorem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnoha zvířata končí pod koly aut, když se na okrajích cest živí sraženými klokany atd. Úbytek těchto tvorů je tak rychlý a početný, že vědci a zoologové očekávají během pár let úplné zmizení tohoto druhu z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci zachráněni, ale bude to jen pár kusů. My jsme se v jednom z parku byli na ně podívat a opravdu je to velká škoda. Zvířata jsou to velmi zajímavá.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti silnému větru. Celkem utrpení. Jeden den nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se během chvilky oteplilo z ničeho nic na více než 30 °C, odpoledne teplota začala klesat a večer už jsme měli během jízdy zmrzlé ruce. V noci pak byly pouhé 4 °C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ale oblaka kouře z nedalekého požáru jsme museli překonat. Nebylo to nic příjemného.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou fabriku na med, kde jsme mohli ochutnat asi ze 30 druhů medu, který zde vyrábějí. Byl to fakt zážitek ochutnávat malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a další druhy. Zajeli jsme též do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Největší zajímavostí je ale přítomnost červů jménem "glow worms", kteří žijí na jeskynním stropě a produkuji světlo. Při úplné tmě si pak připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.

Cradle Mountains

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahující ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznamu světového dědictví Unesco. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a cely národní park v nás zanechaly opravdu velký dojem. Příroda a krajina byla opravdu nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánií, jak jinak než se zvířátky

Když jsme odjížděli z Cradle Mountains a tím v podstatě pomalu končili náš pobyt na Tasmánii, zažili jsme něco velmi výjimečného. Najednou nám přes cestu přeběhl před očima quoll, takové hnědobílé puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce.

Asi o pět minut později si to přes cestu zničehonic mašíroval wombat. Poodjeli jsme asi další tři minuty a vrchol zvířecí podvečerní šou ve volné přírodě byl zde… kolem cesty běžel tasmánský čert. K tomu všemu jsme měli pěkný západ slunce a tak jsme si už opravdu krásnější rozlučku s Tasmánií přát nemohli.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1 200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a pak do Sydney.

• Pokračování článku