Indie: Amritsar - středobod sikhského světa

Amritsar, zajímavosti a památky nejlidnatějšího města Paňdžábu

Těsně před svítáním, ještě dřív než se okolní vzduch stačí rozpálit na obvyklých pětatřicet stupňů, vstupuji (samozřejmě bosky a s hlavou pokrytou nezbytným šátkem) spolu se skupinkou místních poutníků, do lůna areálu amritsarského Zlatého chrámu - středobodu víry všech pravověrných sikhů. Nikdo z příchozích, včetně mé maličkosti, si totiž nechce nechat ujít rituál prakáš, tedy slavnostní otevření originálu posvátné knihy Guru Granth.

Cesta vedoucí k čelní bráně je seskládána z mramorových desek, které příjemně chladí do chodidel. Už po pár krocích, rámován bíle natřeným vstupním obloukem, se před vašima očima objeví vskutku působivý obraz - hlavní sikhská svatyně Harimandir Sahib, dominující uměle vytvořené čtvercové vodní nádrži přezdívané Jezero nektaru (Amrit Sarovar). Stovky kilogramů umně zpracovaných zlatých plátů ladně se vznášejících nad hladinou připomenou snad každému smrtelníkovi onu výjimečnou situaci, během níž mohou být jako mávnutím magického proutku popřeny všechny dosud platné fyzikální zákonitosti…

Když se, chvíli poté, zablyští první sluneční paprsky na vrcholcích chrámových kopulí, uslyšíte odněkud z hloubi nádvoří i typickou hudební produkci zvanou kírtan. Ta tu zní prakticky nepřetržitě a ani uprostřed noci zcela neutichá. Věřící - muži, ženy i děti - se v houfu tísní na dlouhém molu vedoucím k centrální modlitebně. Směs dychtivosti, paradoxně prolnuté s trpělivostí, s níž jsou bez ohledu na čas lidé ochotni vyhlížet polstrovanou rituální schránku ukrývající nejsvětější sikhskou písemnost, je skutečně obdivuhodná.

Když pak nosítka, i s obří knihou zavinutou ve vzácném hedvábí a brokátu, konečně spočinou v harimandirské svatyni (gurudváře), je Guru Granth Sahib namátkou otevřen na libovolném místě, aby poté ten, kdo je společenstvím určen za "granthí" (recitátora svatých veršů), přečetl pasáž začínající vždy vlevo nahoře - cosi jako aktuální veršované poselství věnované všem přítomným.

Teprve tímto aktem oficiálně začíná další z řady poklidně plynoucích amritsarských dnů…

Sikhismus a sikhové

Sikhismus, jedno z nejmladších světových náboženství, v sobě nese prvky islámu i hinduismu, částečně ale také bhaktismu a súfismu. Tato věrouka vznikla někdy na přelomu 15. a 16. století díky zakladateli jménem guru Nának (1469 - 1539). Základem sikhské víry je odmítání náboženských a sektářských rozdílů mezi lidmi. Finální podobu dostalo toto učení v r. 1699 (za panování gurua Góbind Singha) vytvořením sikhského bratrství Khálsa (Čistí), jehož členové vnímají lidstvo jako jednu jedinou kastu.

Původní odkaz guru Nánaka, tedy - vnést harmonii spolu se vzájemným pochopením do rozpolcené společnosti - je tak ještě i dnes, víc než aktuální… Pokud jde o víru, tvoří sikhové v rámci celé Indie třetí nejpočetnější skupinu, byť jsou to reálně pouhá 2 - 3 % z celkové populace. Naprostá převaha této mnohamilionové "minority" žije na území severoindického státu Paňdžáb, kde ovšem tvoří většinovou část obyvatelstva. Pro příslovečnou odvahu a spolehlivost, bývají z jejich řad už odedávna rekrutováni příslušníci ozbrojených sil (během obou světových válek zemřelo pod britskou vlajkou na 90 000 sikhských bojovníků).

Výraznými znaky, podle nichž lze sikhy rozeznat již na první pohled jsou: neholený plnovous, nikdy nestříhané vlasy skryté pod typickým turbanem (dastár), speciální hřeben, ocelový kruhový náramek zdobící pravé zápěstí (kará), dále mečík zvaný kirpan coby symbol sebeobrany a boje proti nespravedlnosti, … a konečně - na počest gurua Góbind Singha (1675-1708), neohroženého bojovníka s džihádisty - i většinově používané příjmení Singh (lev). Symbolem společenství zvaným "khanda" jsou dva zahnuté meče a dvojsečné kopí, připomínající boje na obranu pravdy, a také kruh, jenž hlásá, že existuje pouze jedno Bytí.

Že jsou sikhové už na první pohled rozpoznatelní, jak díky svému vzhledu, tak i oblečení, není nic až tak objevného. Neholené vousy, turban, a po levém boku dýka či meč - tohle zřejmě pozná i laik, jenž je v Indii poprvé. Jeden z důležitých symbolů víry, hřebínek kanghá, vetknutý obvykle ve smotcích bujných sikhských kštic, zůstává nicméně pozorovateli často zcela skryt.

Zatímco dospělí jedinci se pyšní mnohdy až opulentně působícími pokrývkami hlav v celé barevné škále, malí chlapci nosí vlasy střídmě vyčesané do úhledných drdůlků. Mimochodem - poštěstí-li se vám být přítomen momentu, kdy sikh sejme z hlavy turban, aby rozčesal své vlasy - nejspíše užasnete. Jejich celoživotní růst totiž nese, chtě-nechtě, výrazné výsledky, takže délka sahající až k pasu, nebývá výjimkou. Je to, jakoby naráz oživla starozákonná legenda o biblickém Samsonovi…

I typická sikhská rodina se vymyká běžně uznávaným standardům. Kupříkladu kasty, jinak hluboce zažité v indické společnosti, mezi sikhy nenajdete.

Když se řekne - Amritsar

Amritsar - město, vzdálené pouhých 29 kilometrů od neklidné indicko-pákistánské dělící čáry - takto fakticky jediného funkčního hraničního přechodu Attari - Wagah, jehož perimetr ovšem slouží i coby každodenní kolbiště poměřování dvou historicky vzájemně naprosto neslučitelných ideologií, nabízeje přitom, večer co večer během svěšování svých státních vlajek, až neskutečně groteskní podívanou z níž ovšem tak trochu i mrazí.

Amritsar (původně Ramdaspur), je se svou současnou skoro dvoumiliónovou populací zcela samozřejmě i největším a nejlidnatějším městem Paňdžábu. Zhruba před 450 lety (r. 1577) ho založil čtvrtý sikhský guru Rám Dás v místě koupací nádrže napájené podzemním pramenem, pověstným svými léčivými účinky. Tehdy, díky guruově vlivu, věnoval sikhům půdu v blízkém okolí sám mughalský císař Akbar. Když se sem poté přistěhovali i obchodníci využívající zdejší výhodné polohy při trase Hedvábné stezky, začalo město rychle vzkvétat.

Amritsar je však především místem, kam se upírají oči i srdce všech sikhů. Za vlády Rám Dásova syna a dědice gurua Ardžana postupně kolem sarovarské vodní nádrže vznikly nové, hojně uctívané svatyně a modlitebny a místo bylo prohlášeno duchovním centrem. Další vůdce sikhů, mahárádža Rándžít Singh nejen že původně skromnou svatyni přestavěl, ale věnoval také kvantum zlata, jež bylo poté použito na pokrytí celého Harimandiru.

Posvátný komplex, ležící přímo v centru Amritsaru, žije již po několik staletí svým vlastním životem. Navzdory globálním vzruchům i problémům celosvětového dění odehrávajícím se za jeho branami, zůstává toto území doslova ukázkovou oázou klidu. Sevřen ze všech stran labyrintem zaprášených nepřehledných uliček či bazarů plných křiku a halasu, působí areál Zlatého chrámu coby balzám na duši, a to bez ohledu na váš osobní vztah k té či oné náboženské věrouce.

Nejpřitažlivější stavbou rozsáhlého chrámového areálu je bezpochyby zlatem pokrytý Harimandir, jenž pro sikhy představuje v podstatě totéž čím je muslimům Mekka. Samotný chrám byl postaven na nižším místě, než je úroveň okolní země. Jde o jakousi lekci rovnostářství a pokory. Čtyři vstupy do svatyně ústící sem ze všech světových stran, pak zdůrazňují, že jsou zde vítáni všichni, bez rozdílu.

Čtvercová nádrž je pak obklopena leštěnou mramorovou podestou (zvanou Parikrama) se schody vedoucími v místech koupacích ghátů až dolů k vodní ploše. Krom šplouchajících se vousáčů je Amrit Sarovar i rájem mnoha oploutvených obratlovců. Kapříci i sumci, vlastně veškerá vodní havěť čeká ale jen na jediné - až přijde doba krmení. Čas rybí hojnosti nastává s koncem večerních modliteb. Právě tehdy, v rámci obřadu "bhóg", obdrží každý z věřících svátost jídla - tedy plnou hrst teplého a lepkavě nasládlého pokrmu zvaného karahprasád. Vzhledem k faktické nepoživatelnosti této lahůdky člověkem, rybí populace večer co večer němě zajásá a ruku v ruce (ploutev v ploutvi) s touto náboženskou tradicí - vždy i o nějaké to deko ztloustne…

Při vstupu do areálu nelze minout čtvero zasklených tři metry vysokých kubusů, kde slouží svou "svatou směnu" čtveřice granthí, prozpěvujících nepřetržitě po celý den náboženské verše. Nutno zmínit, že tito zpěváci bývají vždy po několika hodinách vystřídáni další, čerstvou skupinkou. Jednou z význačných zdejších relikvií je i strom "džubi", v severozápadním cípu promenády. Byl zde údajně zasazen již se vznikem chrámu a jeho uctíváním si místní ženy pokoušejí zajistit plodnost.

Prostor Parikramy je kolem dokola obestavěn dlouhým zastřešeným sloupořadím. Perfektní místo kde lze spočinout a alespoň na chvíli se tak skrýt před úmorným vedrem. Desítky funkčních ventilátorů nepřetržitě svištících nad hlavami utrmácených poutníků jsou pak darem seslaným přímo z nebes. Stejně, jako v celé současné Indii zaplevelené snad půl miliardou mobilních telefonů, ani tady v Amritsaru se nevyhnete záplavě selfie. Vášni sebe-foto-zpodobňování tu dobrovolně a rádi podléhají prakticky všichni, bez rozdílu věku či pohlaví. Světlou výjimkou jsou snad jen zdejší chrámoví strážci, a pak už pouze ti nejctihodnější z guruů. A to, kdo ví jestli…?

Početné shromáždění přítomných věřících je tvořeno neuvěřitelně pestrou směsicí. Především zde samozřejmě potkáte řadu tuzemských paňdžábců v tradičních "šalvar kamízech", zároveň ovšem i celé sikhské rodiny, z nichž mnohé sem přicestovaly z těch nejvzdálenějších koutů světa. Nouze ale není ani o jedince oděné do extravagantního oblečení, vyzbrojené dlouhými zdobenými meči a kopími. Na rozdíl od většinově umírněných sikhů jde o ultraortodoxní "nihangy", oddané stoupence militantního gurua Góbinda Singha.

Krvavá lázeň

I když k hlavním zásadám sikhismu patří bezesporu pojmy jako - vstřícnost a tolerance k ostatním lidem - lze v celkem nedávné historii tohoto náboženského uskupení najít i pár "temných stínů".

Zmíněným excesem je událost, jež se odehrála 31. října 1984. Právě tehdy byla totiž dvěma příslušníky své sikhské ochranky, Beantem Singhem a Satwantem Singhem, zastřelena premiérka Indíra Gándhíová. Šlo tu jednoznačně o zločin ze msty. V rámci objektivity je ovšem třeba stručně popsat okolnosti, které této tragické události předcházely - již čtyři měsíce před tím, v červnu téhož roku, bylo z důvodů nebezpečí sílících separatistických tendencí části obyvatel Paňdžábu vyhlášeno v oblasti Amritsaru stanné právo. Poté, na přímý příkaz Gándhíové, uskutečnila indická armáda tzv. operaci Modrá hvězda, namířenou proti skupině extrémistů, skrývajících se v areálu Zlatého chrámu.

Silně ozbrojení povstalci, opakovaně prosazující pod vedením Sant Džaranil Singh Bhindranvala samostatnost Paňdžábu, byli po těžkých bojích pobiti, spolu s nimi nicméně zahynulo na dva tisíce osob, a to včetně poutníků, kteří zůstali během zuřivých bojů uvězněni uvnitř střelbou vážně poničených chrámových staveb. Situace se paradoxně zopakovala ještě jednou, po necelých třech letech. V té době již ovšem v premiérském křesle seděl (též později zavražděný) Rádžív Gándhí - nejstarší syn bývalé předsedkyně vlády.

Tragická kapitola, která se krvavě zapsala do moderních indických dějin tak jen znovu potvrzuje starou známou pravdu - totiž, že mix politiky a náboženství ústící v násilí, je slepou uličkou vedoucí vždy přímo do pekel…

Mr. Guru Granth

Údajně jde nejobsáhlejší veršovanou knihu na světě, páteřní dílo všech sikhských oslav a rituálů, psanou zvláštním paňdžábským písmem zvaným gurumukhí. Obsahem tohoto posvátného textu jsou krom poezie a náboženských hymnů sepsaných jednotlivými guruy i tzv. rágy (melodie), přičemž každá rága tu má své charakteristické intervaly, rytmus i tempo a bývá spojována s určitým ročním obdobím.

Kniha Guru Granth byla pátým guru Ardžanem dokončena již tři roky poté, co se mu podařilo dostavět amritsarskou gurudváru Harimandir, tedy roku 1604. Díky Ardžanovi tak sikhové v krátké době získali rovnou hned dva doslova hmatatelné "pilíře" své víry. Zhruba o sto let později, těsně před svým skonem (1708), rozhodl desátý guru Góbind Singh, že následnické právo guruů zastaví. Posvátnou autoritou, potažmo posledním guruem hodným adorace, se tudíž nově stala samotná kniha Granth.

Od těch časů až dodnes tak sikhové ctí své Svaté Písmo stejně, jakoby šlo o "viditelné tělo živoucího gurua"… Veškeré sikhské obřady, ať už zasvěcení (amrit), sňatky či vše spojené s úmrtími, se vždy striktně odehrává v přítomnosti Guru Granthu. Chráněna baldachýnem zdobeným drahokamy, podepřena nadýchanými polštáři a ovívána na znamení absolutní úcty, poskytuje Svatá kniha věřícím útěchu i jistotu. Každodenní obřady vedou členové kongregace - sikhismus totiž nezná pojmy jako mnišský stav či duchovenstvo.

S pozdním odpolednem se znovu vracím do areálu Zlatého chrámu. Zdá se mi, že voda v bazénku určeném k očistě nohou má po horkém dni teplotu blízkou bodu varu. I ornamenty pokrytá mramorová podesta, tvořící pochozí plochu kolem Amrit Sarovaru, je dosud rozpálená skoro úplně stejně, jako před několika hodinami. V duchu děkuji za všudypřítomné kokosové běhouny, umožňující návštěvníkovi bezbolestné korzování, aniž by byl nucen vznášet se několik centimetrů nad zemí.

Ani teď, s ubývajícím sluncem, se množství lidí lačnících po koupeli nijak výrazně nesnižuje. Snad jen dětí trochu ubylo. Těsně vedle mne právě vstupuje do vody trojice obstarožních sikhů. Opatrně se přidržují jistících řetězů a schod po schodu se důstojně noří do jezera. Jen tak, v bavlněných spodkách, s vlasy pečlivě omotanými honosnými turbany stejné barvy.

S překvapením si všimnu, že ani jeden z nich při tomhle očistném rituálu neodložil svou krátkou dýku, houpající se volně při boku na dlouhém úzkém řemeni. Nejstarší z "plaváčků" zaregistruje, kterak udiveně civím - usměje se skrze vousy a krátce mi pokyne. "Sat srí akál" řekne ještě …a pak už se bez dalších cirátů naplno odevzdá posvátnému nektaru. Obrázek, úplně jako z nějaké reklamní pohlednice - tři sytě modré turbany, plující si jen tak, po hladině…

Prostranství před pětipatrovým palácem Akál takht se zaplnilo posluchači. Za doprovodu harmonia a bubnů tu znějí posvátné sikhské hymny. Část věřících se tiše přidává a mumlavě prozpěvuje jednotlivé verše. I tohle je forma jakési meditace. Stačí chvíle a člověk se ocitá uprostřed naprosto jiného světa - ta atmosféra je zkrátka úžasná.

Slabou půl hodinu po tom, co se sluneční kotouč skryje za hradbu běloskvoucích budov, jimiž je celý posvátný areál kolem dokola obestavěn, začnou se opět dít věci… Skupinky poutníků se nyní po desítkách shlukují u zábran, chránících vstup na chrámovou lávku. Lidí je tu vpravdě nepočítaně.

Netrvá dlouho a objeví se již důvěrně známý úctyhodně vypadající dopravní prostředek, předurčený k transportu Jeho Veličenstva Mr. Guru Granthu. Právě nastává čas "zavírání a ukládání Svaté knihy". Procesí, s důstojností sobě vlastní, vkráčí do nitra Harimandiru, kde je poté "Velký Sáhib" - živoucí kniha a učitel všech sikhů - za zvuků meditační hudby a obřadných zpěvů pečlivě skryt a zaopatřen, tak aby mohl po celodenním předčítání zaslouženě spočinout na poduškách v oproti stojící budově parlamentu, sídla bratrství Khálsa.

Okamžiky vytržení neberou konce. Šťastlivci, tísnící se v předních řadách se ze všech sil snaží alespoň na zlomek vteřiny dotknout květy obsypaných nosítek. Ještě dlouho po tom, co se za duchovními hodnostáři doprovázejícími Guru Granth, zavře zlatá tepaná brána, ozývají se do nastalé tmy polohlasem memorované verše modliteb…

S nastupující nocí se pak všude kolem rozhostí nebývalý klid. Jen měkký třpyt lamp bohatě osvěcujících siluety modliteben a minaretů, zrcadlí (v nyní již skoro liduprázdném prostoru) odlesky na čerstvě vyleštěném mramoru…

Strávníci a nocležníci

Psát o amritsarském chrámovém areálu a nezmínit přitom jeho neoddělitelnou součást - věhlasem ověnčenou jídelnu zvanou Langar (Guru-ka-Langar) - by bylo jistě neodpustitelným přešlapem. Bez návštěvy tohoto bohulibého zařízení si skutečně nelze pobyt v Amritsaru představit. Zdarma najíst zde dostane opravdu každý z příchozích, třebas i opakovaně. A to po celých 365 dnů v roce! Výdej funguje vícekrát denně, vždy v mnohahodinových cyklech. Čapátí a luštěninový dál jsou velkoryse "servírovány" séváky (dobrovolníky z řad věřících) přímo z plechových kýblů, v množství nad nímž místy přechází i zrak. S chutí je to už ovšem přece jen o stupínek horší…

Stejně jako v modlitebnách, ani v této dvoupatrové jídelně o rozměrech hokejové haly nenajdeme žádné stoly či lavice. Za občasného zpěvu některého ze strávníků tak sikhové konzumují své porce, sedíce přitom na umetené podlaze v dlouhých úhledných řadách jimž se tu říká pangat. Před vchodem do budovy Langaru se mezitím permanentně tísní davy dalších zájemců a jakmile jedna skupina dojí a opustí jídelní prostor, jsou sem vzápětí nato vpouštěni další hladoví strávníci. Řinčení nerezového nádobí vydávaného službou hned při vstupním schodišti, tak během celého krmného procesu ani na okamžik neutichá.

Desítky a desítky tisíc táců naplněných veggie-food a vydaných v průběhu dne ovšem vyžadují i náležité zázemí. Především samozřejmě kuchyni. I tady, mezi obřími kotli plnými bublajících dobrot, pod nimiž po celý den plápolají ohně, pracují stovky dobrovolníků věrných Nánakovu přikázání o bezplatné službě svému společenství. Exkurze do lůna svaté vývařovny plné zjevně nadměrečných hrnců a pekařských kádí obhospodařovaných vařečkami o velikosti pádla pak nutně vyvolává dojem, že jste se snad jakýmsi nedopatřením octli uprostřed filmových rekvizit během živého natáčení Gullivera v říši obrů…

Krom mnoha hotýlků rozesetých všude po městě, čeká znavené a umodlené poutníky otevřená náruč charitativního zařízení, cosi na způsob dormitory po sikhsku. Ta naše nese v názvu slovutné jméno Sri Guru Ram Das Niwas. Jde o největší ubytovací zařízení v blízkém okolí Zlatého chrámu, jehož tradice sahá až kamsi do vzdálené historie.

Kdo očekává pohodlí odpovídající hotelovému standardu, nemá tu (už ve vlastním zájmu) opravdu co pohledávat. Rozlehlá, bíle natřená budova je plná místností určených k hromadnému přenocování. Olejová výmalba od podlahy po strop, kachlové podlahy … a v řadách za sebou - desítky spartakiádních lehátek pokrytých dekami. Krom jiných rizik zde bohužel nebývá výjimkou přítomnost různorodé drobné havěti, která - s rafinovaností sobě vlastní - zaujme, vždy s notným předstihem, strategické posty v nitru vašich lůžkovin. Pokud tedy nejste zrovna vášnivým entomologem, mějte se raději na pozoru!

Nedělá-li vám obzvláštní problém všudypřítomné vrtění či chrchlání a chrapot ostatních spolunocležníků, pak doporučuji spočinout přímo pod otevřenou oblohou, na čtvercovém vnitřním nádvoří obehnaném třemi podlažími arkádových chodeb. Od půlnoci, do čtvrté ranní, v čase obvyklé pauzy mezi modlitbami, připomíná plocha hustě posetá spáči, obří lidské puzzle seskládané z nepřeberného množství pestrých dílků.

I když zde regulérně funguje princip zdarmovních noclehů, není vůbec od věci věnovat při odchodu pověřenému sikhskému pokladníkovi nějaký ten rozumný finanční obnos coby dobrovolný dar chrámu. Rozloučíte se tak s Amritsarem náležitě důstojně a navíc budete mít oprávněný pocit, že tentokrát vaše peníze konečně prospěly dobré věci.